10. Média, sociální integrace a identita

Teoretikové masové komunikace často sdílejí se sociology zájem o to, jakými prostředky je udržován společenský řád a jak se formuje spojení lidí s nejrůznějšími typy sociálních uskupení. Média byla velmi záhy spojována s problémy rychlé urbanizace, společenskou mobilitou a úpadkem tradičních pospolitostí. Dodnes jsou dávána do souvislosti s rozvracením společnosti a s předpokláda­ným vzrůstem nemorálního chování jednotlivců, zločinnosti a rušení pořádku.

k zamysleniProces masové komunikace je často pojímán jako jev převážně individualistický, neosobní a anomický, který proto vede k nižší úrovni společenské kontroly a sounáležitosti. Média přenášejí z města na venkov a z horních vrstev společnosti směrem dolů sdělení o tom, co je nové a módní, pokud jde o zboží, myšlenky, technologie a hodnoty. Kromě toho zobrazují alternativní hodnotové soustavy, a tím potenciálně oslabují vztah k tradičním hodnotám.

Určitá pozornost je ovšem věnována i alternativnímu pohledu na vztah mezi masovými médii a sociální integrací, založenému na zcela jiných charakteristických rysech masové komunikace. Údajně má také schopnost sjednocovat rozptýlené jedince v jedno velké publikum, nebo nabídkou společné množiny hodnot, idejí a informací pomáhá integrovat nově příchozí do městského společenství a formovat jejich totožnost. Tento proces může podpořit provázání početné, rozrůzněné moderní společnosti daleko účinněji, než by to zvládly starší integrační mechanismy, jako je náboženské, rodinné či skupinové ovládání.

Jinými slovy – zdá se, že masová média jsou v zásadě schopná společenskou soudržnost jak podporovat, tak rozvracet. Vyslovená tvrzení si zdánlivě protiřečí, vždyť jedno zdůrazňuje odstředivé a druhé dostředivé tendence, ale ve složité a měnící se společnosti působí zpravidla současně a jedna síla vždy do jisté míry vyrovnává druhou.

Rozpornost v pojímání sociální integrace

Hlavní otázky, jimiž se zabývá teorie a výzkum, se proto (stejně jako v případě moci) rozdělují podle toho, zda obsahují optimistický, či pesimistický přístup k fungování masových médií (včetně směru vývoje „nových“ médií). Při hodnocení či výkladu vstupuje do problému ještě jeden dodatečný rozměr, totiž skutečnost, že sociální integrace i fragmentace mohou být nazírány v příznivém i nepříznivém světle.

To, co jeden člověk považuje za žádoucí společenskou kontrolu, jiný pokládá za potlačování osobní svobody; podobně nekonformní chování jednoho člověka je pro jiného individualismem a to, co někdo vysvětluje jako důkaz společenského rozpadu, považuje druhý za výdobytek privatizace. Jde o rozpor v pojímání změny, svobody, rozmanitosti a fragmentace (odstředivých tendencí) na jedné straně a řádu, kontroly, jednoty a koheze (dostředivých tendencí) na straně druhé. Při formulování teorie záleží na tom, zda autor vnímá nejrůznější důsledky těchto rozdílných tendencí kladně, nebo záporně (McCormack, 1961; Carey, 1969).

duleziteMá-li se člověk v této složité situaci dobře orientovat, musí začít uvažovat o dvou typech teorie médií:

  • odstředivé a
  • dostředivé

a u každé si představit její vlastní osu hodnocení.

Pozitivní přístup k dostředivému účinku zdůrazňuje, že média působí integrujícím a sjednocujícím způsobem (jedná se v podstatě o funkcionalistický pohled). Negativní přístup zase uvažuje o homogenizaci a manipulativním ovládání (což je přístup kritické teorie či teorie masové společnosti).

Pozitivní pojetí odstředivého účinku zdůrazňuje modernizaci, svobodu a mobilitu a chápe je jako vlivy, které můžeme od médií očekávat (v zásadě jde o individualistický pohled), zatímco negativní pojetí poukazuje na izolaci jednotlivců, odcizení, ztrátu hodnot a zranitelnost (nalezneme je v „dysfunkčním“ pojetí změny jako rozpadu společenského řádu – například Janowitz, 1981).

Rozdílné typy a úrovně integračního účinku médií

Musíme vzít v úvahu, že integraci lze pozorovat na různých úrovních (celé společnosti, místní komunity či individuálního pocitu identity). Budeme muset rozlišovat mezi „funkční integrací“ (tj. vyloučením konfliktu, spoluprací při dosahování společných cílů) a „normativní integrací“ (tj. sdílením společných norem a hodnot). Jedno může existovat bez druhého a obojí se nějakým způsobem týká komunikace (Allen, 1977).

Na problematiku integrace se soustřeďovala značná část raných etap vývoje teorie a výzkumu médií. Například Hanno Hardt (1979) popisuje, jak se němečtí teoretikové devatenáctého a počátku dvacátého století zabývali integrující rolí tisku. Mezi funkcemi tisku, které Hardt posbíral, se objevují tyto: „svazovat společnost dohromady“, vést veřejnost, pomáhat ustavovat „veřejnou sféru“, umožňovat výměnu myšlenek mezi vedoucími představiteli a masami, uspokojovat poptávku po informacích, sloužit společnosti jako nastavené zrcadlo a chovat se jako „svědomí společnosti“.

Ve Spojených státech pomáhali se vznikem výzkumu masové komunikace členové Chicagské školy (viz Rogers, 1993), reprezentované především Robertem Parkem a jeho žákem Herbertem Blumerem. Členové Chicagské školy zdůrazňovali potenciálně pozitivní roli masových médií – například při asi¬milaci přistěhovalců do nového prostředí (Clark, 1969). McCormack (1961) však namítá, že moderní, měnící se společnost je nutně segmentovaná ze své podstaty, a poznamenává, že Jedinečnou funkcí masových médií je zajišťovat výrobě i společnosti spojitost, syntézu zkušeností, vědomí celku“.

Od masových médií se dá údajně také očekávat, že pomohou prosazovat identitu menšin či řešit společenské konflikty. Značná část starší literatury o „modernizaci“, tedy o vývoji a budování národů v postkoloniální éře zdůrazňuje, že masová média přispěla k prosazení nové národní identity (Pye, 1963). Později se však pozornost přenesla na účinky opačné, a sice v souvislosti s tím, jak média – neustále posilující svůj nadnárodní či mezinárodní charakter – začala ohrožovat národní a kulturní autonomii v mnoha společenstvích na médiích závislých.

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM