3.2. Zaujatost médií

Milada Cholujová je ředitelkou Střediska nezávislé žurnalistiky v Praze. Konstatuje, že ať novináři zastávají jakýkoliv názor, extrémní články tisku jsou destruktivní. „Před rokem 1989 bylo všechno zobrazováno jako dobré. Nyní je všechno zobrazováno jako špatné,“ dodává Cholujová: „Nevím, jak to působí na psychologii čtenářů.“

V současnosti většina českých novin, jak se zdá kritizuje vládu. Většinou dnes lidé vědí, že hospodářská spoušť, v níž se ocitli, je důsledkem bigotního postoje českých sdělovacích prostředků začátkem devadesátých let. Což lze chápat i jako nedostatek veřejného porozumění.

Politolog Jiří Pehe, který býval analytikem pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, se domnívá, že změna bude trvat celé generace: „Vytvořit občanskou společnost a demokratického ducha trvá velmi dlouho!“ konstatuje.
Jakým způsobem můžete proměnit někoho, kdo prožil čtyřicet let, většinu života, v komunistickém systému, ve snášenlivou osobu? Před rokem 1989 byli všichni oficiálně stoupenci komunistického systému. Když však zaryjete trochu hlouběji, zjistíte, že většina lidí komunismus nemilovala, nenáviděla ho. nyní, když zaryjete trochu hlouběji, zjistíte, že lidi nenenávidí demokracii, ale demokraty nejsou. Nemají zájem o to naslouchat, něco se naučit a vyměňovat si názory.

Poslušnost vůči autoritě

Způsob, jímž novináři projevují poslušnost vůči autoritě, je, že prostě píší, co se jim řekne. Ross Larson z týdeníku Prague Post konstatuje, že často vidí mnoho tiskových stenografů, jak si pečlivě zapisují výroky vládních činitelů, ale to je všechno. „Vláda je přece služebníkem občanů a občané mají plné právo se dožadovat, co vláda dělá,“ konstatuje Larson.

Nedostatek investigativních schopností

zajimavostI když jsou reportéři povzbuzováni, aby hloubkově zkoumali informace, které zjišťují, a mají na to čas, nemají často kvalifikaci a zralost na to, aby to učinili efektivně. Jedním důvodem je to, že reportéři v Praze jsou relativně mladí. Například, ve věku třiceti let byl v roce 1997 Jan Lipold v domácí rubrice Mladé fronty DNES jedním z nejstarších novinářů.
Jiří Pehe konstatuje: „Samozřejmě existuje rozpor, protože lidé, kteří žili za komunismu, mají ohnutou páteř, ti, kteří komunismus nezažili, jsou v pořádku, ale chybí jim potřebné historické povědomí.“
Tento problém se netýká jen mladých novinářů. Jan Jirák z fakulty společenských věd na Karlově univerzitě konstatuje, že je za posledních pár let složitější učit studenty, protože upadají všeobecné historické a kulturní znalosti. Jiří Pehe poukazuje na to, že mnoho mladých novinářů píše komentáře, aniž by znalo kontext. Milada Cholujová z Centra nezávislé žurnalistiky souhlasí: „Najednou máte celou generaci lidí, jimž je kolem dvaceti, kteří píší komentáře a nemají absolutně žádnou zkušenost. Někdy jsou tyto výplody docela legrační, pokud to ovšem není tragické.“

Je jasné, že český tisk prošel od roku 1989 obrovskými změnami. Ale je také jasné, že změny se týkají daleko více vnějších rysů - nešlo o skutečnou obnovu. Změnila se fasáda, nikoliv podstata. Zatímco česká novinářská práce poskytuje fórum pro politickou debatu, reportéři, redaktoři a analytikové, interviewovaní pro tuto studii, zastávají názor, že novináři mají menší vliv na vládu a na společnost, než co očekávali od situace po takzvané sametové revoluci.

Analýza rozhovorů s reportéry, editory a analytiky, nalezla sedm strukturálních překážek, bránících investigativní novinářské práci:

  1. paradox objektivního odstupu a aktivní konfliktnosti
  2. omezení denní novinářské práce
  3. hospodářská omezení
  4. stranicky politickou zaujatost
  5. nedostatek porozumění od veřejnosti
  6. poslušnost vůči autoritě
  7. absence investigativních schopností.

Tyto překážky jsou externí i interní. Některé překážky, jako stranicko-politickou zaujatost a poslušnost vůči autoritám, si vytvořili v mysli novináři sami.
Podkladem některých těchto osobních nedostatků je u některých novinářů vznosná představa novinářské práce a sebe samotných jako novinářů. Někteří novináři jsou prostě příliš optimističtí a příliš velký dojem na ně dělají jejich vlastní politické styky.

Je také možné, že někteří dokonce považují novinářskou práci za „poslání“. – viz. přednáška J. Horvátha (Media Democracy, and media freedom in Eastern Europe, 1992, přednáška pro 42. výroční konferenci International Communication Association, Miami, Florida), na které konstatuje: „Ve východní Evropě jsou novináři více jako spisovatelé a umělci, a obráceně. Spolu s novináři mají spisovatelé jakési mesiášské poslání - chtějí být mluvčím občanů. Ale tentýž názor zastávají noví politikové, kteří si myslí, že příliš svobodný tisk je veřejnosti i jejich režimu nebezpečný."

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM