Malý výkladový slovník etických pojmů

Malý výkladový slovník etických pojmů

Agapé

označuje lásku, jež přikládá nějaké osobě nebo věci vysokou hodnotu. V Písmu svatém se používá především pro lásku, již chová Bůh k lidem nebo pro lásku, kterou má člověk projevovat vůči svému bližnímu. Mohli bychom říci, že je to „nejvyšší“ patro lásky. Jde o hodnotu univerzální.

Altruismus

nesobecký vztah ke druhým

Aplikovaná etika

pojem užívaný pro uplatnění teorie etiky na konkrétní otázky. Význam aplikované etiky stále stoupá.

Areté

řecky zdatnost, schopnost nehledět na vlastní rozpoložení, tedy na cosi subjektivního, ale na výsledek, tedy cosi objektivního

Bible

je pro Židy a křesťany sbírkou svatých knih, inspirovaných Bohem. Uznávají ji i muslimové, kteří znají některé její pasáže z Koránu. Bible patří k základům evropské kultury, je nejrozšířenější knihou na světě. Byla přeložena – celá nebo jen její části – do přibližně 1800 jazyků a dialektů. Inspirovala nespočetné množství uměleckých děl a dá se říci, že formovala západní kulturu, jejímiž jsme dědici.

Ctnost

pojem morálního svědomí, který slouží jako zevšeobecněná charakteristika stálých, pozitivních morálních kvalit, které jsou vlastní osobnosti a poukazují na její morální hodnotu. Protikladem ctnosti je neřest.

Je ctnost učitelná? Lze ctnosti učit a lze se ctnosti naučit? Starověcí myslitelé řešili tuto otázku takřka bez výjimky pozitivně. Dnes považujeme za důležitou občanskou ctnost ochotu ke spoluzodpovědnosti.

„Občanské ctnosti“ – existuje celá řada postojů, jež jsou pro soužití ve státě zvlášť důležité, a proto by měly – zde se spojuje sociální etika s individuální – vyznačovat plně lidské utváření osobnosti (in F. Furger).

„Nikdo se nestává dobrým náhodou, ctnostem je nutno se učit.“ (Seneca)

Člověk

Co je člověk? Kdo je člověk? Proč je tady? Kam jde? Klade si otázky po dobru a zlu? Hledá své poslání a určení? Chce naplnit své bytí?

„Člověk je svou podstatou volán k tomu, aby rozlišoval dobro a zlo, a to je i smyslem jeho života.“ (E. Coreth)

„Hlavním úkolem člověka v životě je narodit se.“ – „Člověk umírá dříve, než se zcela narodil.“ (Erich Fromm)

„Každý pokus jednotlivce řešit sám pro sebe to, co se týká všech, musí ztroskotat.“ (F. Dürrenmatt)

„Čím je člověk rozumnější a lepší, tím více dobra v lidech pozoruje.“ (B. Pascal)

„Neztrácejte víru v lidstvo. Pomyslete na stamilony lidí, kteří vám nikdy neprovedli žádný hanebný kousek.“ (R. Hubbard)

Demokracie

nejkvalitnější a nejspravedlivější společenské zřízení, ale také v jistém smyslu nejslabší a nejnapadnutelnější – demokracii v průběhu dějin střídají totalitní společenské systémy. Demokracie je vrcholnou formou vlády „z hlediska nejvyššího ideálu lidstva a lidskosti pro dosažení rovnosti všech lidí“.

Desatero

dekalog (z řec. „deka – deset a logos – slovo, výrok“)

Morálka vyžaduje, aby se každý řídil tím, co považuje za dobré a správné. Platí ovšem, že norma bez hodnoty vede k samoúčelnému formalismu, a naopak hodnota bez normy k vizi cíle bez cesty. Na pomoc nám proto přicházejí obecnější zásady a pravidla. Pro západní civilizaci se nejčastěji přebírají právě z biblického Desatera, kde se člověku mimo jiné přikazuje, aby nikoho nezabil, s nikým nesmilnil, nikoho neokradl a nikomu nelhal. Desatero je tedy základní křesťanský kodex, stanovuje pravidla, jimiž se má řídit člověk ve svém jednání. Podle Bible (Starý zákon) dal Bůh Izraelcům těchto „deset slov“ nebo „deset přikázání“ v poušti Mojžíšovým prostřednictvím. Text byl vytesaný do dvou kamenných desek (Ex 24, 12) zvaných „desky Zákona“, „desky Desatera“. Desatero je tedy kodex židovský (Mojžíš) i křesťanský (Evangelium).

Dialog

rozhovor mezi dvěma nebo více osobami. Je nezbytné naslouchat druhému – ne jen prosazovat svůj názor.

Prof. Ladislav Hejdánek říká: „Dialog je tím privilegovaným místem, na němž a v němž se vyjevuje pravda. Opravdový dialog tu pravdu takřka přitahuje – ale přitahuje ji tím, že jeho účastníci se otvírají hlasu pravdy, a to i tehdy (a právě tehdy), když právě jim osobně nedává ‚za pravdu‘. Ochota přijmout soud pravdy i v takovém případě pak znamená velkou osobní změnu, která je dokonce ještě něčím víc než změnou smýšlení (tzv. metanoia). Pak se dialog opravdu stává místem převratných setkání.“

Podle prof. Milana Machovce je opravdový dialog vedle inspirativní práce tím nejnáročnějším požadavkem humanismu, je cílem i nástrojem humanizace zároveň. Odtud i podmínky jeho zdaru jsou velmi náročné. Prvním předpokladem dialogu je sama odvaha „rozevřít se“, dát do hry nejen své vědomosti, své rozumové schopnosti, ale celé své nitro, zejména jeho složky citové a mravní. Člověk může cítit mravní odpovědnost i za svého odpůrce, ano i za člověka chovajícího se v dané chvíli naprosto netečně, může i „odpůrci“ pomáhat na cestě pravdy.

Dialog je růst vědomí, ne manipulace vědomí.“ (Václav Bělohradský)

Dobro – dobrý život

potřebujeme společenství, žít dobrý život s druhými a mezi druhými, možná dokonce pro druhé. Dobro stojí na vztazích mezi lidmi, na důvěře, upřímnosti a opravdovosti a konečně na tom, že se – aspoň někteří – lidé mají rádi. Proto se ani řeč o dobrém životě nemůže týkat jen mne a mého svědomí, ale musí si všímat právě vztahů a konečně i jejich celkového rámce, totiž společnosti a jejích institucí.

Dobro je jedním z nejvšeobecnějších pojmů morálního vědomí a jedna z nejdůležitějších kategorií etiky.

„Nikdo neví, jak je špatný, dokud nezkusí být dobrý.“ (Blaise Pascal)

„Nikdo není tak chudý, aby nemohl činit dobro těm, kteří jsou na tom stejně jako on sám.“ (Paul Claudel)

Dvojí přikázání lásky

vyjadřuje vztah ke Stvořiteli (Bohu, Hospodinu) na prvním místě,

„Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ (Bible – Nový zákon).

O lásce se nejvýstižněji hovoří v 1. epištole Pavlově ke Korintským, kap. 13:

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem…Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne...A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“

Emočně dospělý člověk

je zralý, uvážlivý, s respektem k právům druhých, kooperující, hledající, jak nejlépe problém vyřešit – lépe se rozhoduje mezi dobrem a zlem, má srovnané hodnoty (srv. E. Bakalář).

Emočně nezralý člověk

je zatížen traumaty z dětství, která ještě neodreagoval a z nichž ještě nevyrostl – jedná nepřiměřeně, je podezíravý, je poznamenaný těžkou nejistotou v základních věcech, má tendence k egoismu, k pocitům křivdy, závisti, nedostatku sebekritičnosti (srv. E. Bakalář).

Emoční inteligence (EQ)

je popisována jako soustava pěti hlavních schopností: sebeuvědomění, sebeovládání, motivace sebe sama, motivace druhých a empatie. Profesor James Craft tvrdí: „IQ vás dostane do funkce, EQ vás tam udrží.“

Je potřeba pomáhat lidem vyrovnávat se s vlastními negativními city – se zlobou, úzkostí, s depresí, pesimismem a osamělostí – to je účinnou prevencí nemocí (srv. Daniel Goleman: Emoční inteligence). Emočně vyrovnaní lidé jsou sociálně obratnější, bývají oblíbení, dokáží se lépe koncentrovat, jsou výkonnější, mají lepší schopnost spolupracovat s druhými a dovedou nalézt při společné činnosti rovnováhu mezi vlastními potřebami a potřebami ostatních.

O emoční inteligenci (EQ) se začali zajímat manažeři i personalistické agentury – ukázalo se, že IQ nezaručí, že z člověka bude úspěšný manažer, oblíbený svými podřízenými a nadřízenými a ještě k tomu bude jeho činnost efektivní. Naopak pokud člověk dokáže dobře přečíst své pocity, je na dobré cestě rozeznat city ostatních lidí. S empatií, schopností se vcítit do druhých, je pak dokážeme lépe motivovat. Starejte se o svou emoční inteligenci, dá se natrénovat.

Etická otázka

je v podstatě otázkou po dobru a spravedlnosti, což je víc než morálka, mravy, občanská spravedlnost

Etika individuální

je důležité, jak zacházím se svým „já“, se svým „já sám“. Starost nemám mít jen o druhé, ale i sám o sebe; při prospěchářském a egoistickém jednání „já sám“ vyjde naprázdno a propadne vnitřnímu zpustnutí – hledám své bytostné určení; smysluplnost seberealizace, plnění osobního poslání. Důležité je seberozvíjení, sebeutváření a péče o duši.

Etika v době globalizace

v souvislosti s globalizací se objevuje termín „macdonaldizace“ společnosti, tj. proces, při němž principy rychloobslužných restaurací ovládají stále více částí lidské společnosti a života. Dnešní člověk žije ve dvou protikladných světech:

  • Tím jedním je jeho soukromí. V důsledku mnoha vlivů lidé stále více propadají do svých individuálních světů a s druhými se setkávají jen za účelem vydělávání peněz a krátkodobé pomíjivé zábavy.
  • Tím druhým světem je svět velkoměst a globalizované civilizace, kde se setkává množství lidí z nejrůznějších částí světa. Ale lidé na této planetě se nejen setkávají, jsou také na sobě navzájem stále více závislí a vzájemně propojeni mnoha způsoby. Žijí však také v městské a technické civilizaci, i když jsou přírodními bytostmi adaptovanými na život v malé skupině a v přírodním prostředí.

(in Fr. Emmert a kol.: Odmaturuj ze společenských věd).

Étos

jádrem globálního étosu je „lidskost“ ve smyslu opravdové humanity. Každý člověk bez rozdílu stáří, pohlaví, rasy, barvy pleti, tělesných nebo duševních schopností, jazyka, náboženství, politického názoru národnostního nebo sociálního původu – má nezadatelnou a nedotknutelnou důstojnost. Základ světového étosu:

  • s každým člověkem je třeba zacházet lidsky
  • co chceš, aby se dělalo tobě, dělej i jiným

Oba základní principy přijímá dnes grémium osvědčených a realistických státníků jako základ světového étosu.

Hodnoty (morální)

jedna z forem projevu morálních vztahů ve společnosti

Humanismus

je to takový tvar nebo způsob života, který odmítá povyšovat člověka na boha, ale také snižovat ho na bezvýznamného červa. Je to osnova každého pravdivého jednání a perspektivy člověka (Erich Fromm a jiní).

Humanita

lidskost, morální kvalita, která je projevem principu humanismu v každodenních, vzájemných lidských vztazích

Identita

– totožnost. Identita se nezíská tím, že se zaměřím na sebe, ale získám ji spíše tím, že akutní pomoc poskytnu druhému – někdy i velmi riskantně. Podle Lévinase nejzávažnější otázkou a výzvou nejsem já sám, moje potřeby a snažení, nýbrž ten, kdo stojí vedle mne, můj bližní. Je potřeba ztotožnit se s bližním, ztotožnit se s nejvyššími hodnotami.

Integrita

celistvost osobnosti, která je žádoucí – je vyvážená složka rozumová, citová i volní, člověk je schopen sebereflexe, umí v samotě stát tváří v tvář sám sobě, neuhýbá před sebehodnocením, nesnaží se přehlušit vnitřní hlasy a hlas svědomí mnoha vnějšími dojmy. K jednotě a celistvosti člověka patří, že se jako tělesná a duchovní bytost má přiměřeně starat také o tělesné blaho a že podle svého konkrétního postavení a svých možností má také rozvíjet své duchovní síly a schopnosti. To všechno je mravně dobré, ale jen za předpokladu, že je to začleněno do celku lidského bytí, že se člověk nedá strhnout jednotlivými instinkty, jež porušují řád celku a hledají své naplnění izolovaně, a proto bez zábran; tedy za předpokladu, že je to vše naopak ovládáno, nikoli potlačeno a umrtveno, nýbrž uspořádáno ve smysluplné jednotě konkrétní totality člověka. Totalitu člověka však musíme zároveň vidět v její finalitě. Přechod od bytí k povinnosti může být zprostředkován jen dynamicko-finálním nazíráním na lidské bytí. Jen při tomto pohledu můžeme z toho, co jsme, poznat, čím máme být (srv. E. Coreth: Co je člověk?)

Kategorický imperativ

Kantovo rozumové vyhodnocení toho, co plyne z absolutního morálního nároku (na rozdíl od hypotetického imperativu, který představuje příkaz, jehož je třeba poslechnout jen proto, abychom splnili nějaký omezený cíl; jinými slovy „pokud chceš dosáhnout, udělej toto...“).

Kodex

soubor předepsaných morálních norem

Konflikty v týmu

mají mít spolupracující integrativní charakter (jsou-li orientovány na řešení problému, jsou významným prvkem určitého pohybu vpřed). Konflikt integrativní není konfliktem osobním, emočním – ale jde o konflikt postojů, názorů, přičemž vztahy mezi soupeři nejsou narušovány.

Láska

E. Fromm se v knize Umění milovat ptá: „Je láska umění? Jestliže ano, pak vyžaduje znalost a úsilí.“ Problém lásky není problémem objektu – ale problémem schopnosti. Láska je odpovědí na problém lidské existence. V závěrečné pasáži Frommovy knihy se konstatuje: „Mluvit o lásce vskutku neznamená ‚kázat‘, a to z toho prostého důvodu, že to znamená mluvit o nejzákladnější a nejskutečnější potřebě každé lidské bytosti. To že tato potřeba byla zatemněna, neznamená, že neexistuje. Analyzovat povahu lásky znamená uvědomit si, že lásky se dnes všeobecně nedostává, znamená kritizovat společenské podmínky, které na tom nesou vinu. Věřit v možnosti lásky jako společenského, a ne jako výjimečně individuálního jevu, je racionální víra založená na hlubokém pohledu do vnitřní povahy člověka.“

„Pokládám lásku za jednu z nejdůležitějších věcí v lidském životě. Láska je mnohem víc než touha po pohlavním styku, je hlavním východiskem z osamělosti.“ (Russel)

Manipulace

manipulovat s druhými, to je etický problém – do kontaktu s lidmi, kteří s námi chtějí manipulovat, se dostáváme poměrně často – nemusí to být jen v obchodě, reklamě či v politice. Manipulace je nejen nepříjemná, ale může mít i vážné sociální a psychické následky.

Mezigenerační dialog

„Stáří umí, ale nemůže, mládí může, ale neumí.“ Proto je potřeba navázat, dát síly dohromady. Generace mezi sebou bojují, mladí se vymezují vůči starším, ale ve zralejší fázi je obzvláště potřeba navázat dialog. Neodmítat nezrale dědictví předků, ale navázat na něj: svobodně a odpovědně. Neměli bychom zapomínat na své kořeny, tradice má také svoji hodnotu. Alespoň jednou se dotknout kořenů, alespoň jednou uvidět počátek všeho… Kdo z nás po tom někdy nezatoužil? Naši předkové nás formují z hlubin času a my tak nepřestáváme rozumět svému kulturnímu dědictví.

Milosrdenství

biblický příběh o milosrdném Samaritánovi ukazuje, že bychom se měli

ujmout člověka v nouzi, i když je to pro nás nepohodlné, znamená to výdaje i riziko, nebezpečí.

Morálka

lze ji definovat například jako míru humanity. Je to učení o mravnosti aplikované na společnost.

Morálka – heteronomní a autonomní (jako jsme dostali a jakou si vytváříme). Že hospodářský úspěch bohatých společností přímo závisí na jejich morálce, ukázal už před sto lety slavný sociolog Max Weber. „Moderní společnosti žijí z předpokladů, které samy nedokáží ani udržovat,“ napsal před lety ústavní soudce Bockenforde a myslel tím předpoklady mravní a morální. Od té doby se jeho slova mnohokrát potvrdila: podvody, korupce, „tunelování“ netrápí jen Českou republiku, ale přivedly ke krachu i mnoho renomovaných firem. A co je horší, zasáhly i auditorské firmy, které měly řádné hospodaření kontrolovat. Co s tím? Tradiční náboženská morálka je všude na ústupu, a tak se pozornost obrací k obecnější, lidské a občanské etice. Filosofové nemohou podvodníky „převychovat“ a ani etika svět nepředělá. Ale mohou ujasnit, oč se vůbec jedná, jak a co spolu souvisí, případně se pokusit odpovědět na tu nejdůležitější otázku: proč vlastně morálka „platí“? Proč se nemá krást, podvádět a lhát, proč má člověk držet dané slovo? Hledejme různá východiska etického myšlení.

Morální dilemata

ve svém každodenním životě vnímáme morální dilemata. Prožíváme rozpor v tom, co je správné, jak se máme rozhodnout. Hodnotíme situace v různých oblastech, jak nám je přibližují média, cítíme společenské klima, které se „vznáší“ okolo různých kauz. Víme o situacích, kdy se dalo „proklouznout“, protože existují mezery v zákonech, leccos není legislativně dořešeno.

Teoretické otázky etiky a praktická dilemata, kterým lidé čelí, se navzájem proplétají . Praktické problémy vedou často k teoretickým otázkám a teoretická řešení musejí být ověřena na všech problémech, s nimiž se lidé v každodenním životě setkávají. Příklady: Má být přerušení těhotenství legalizováno? Má plod právo na život? Jak je tomu s právy matky? Jak je tomu se záchranou života matky? Co prevence narození vážně deformovaného dítěte nebo dítěte po znásilnění matky? Má dostat lékař právo rozhodnout, kdy může pacienta v kritickém stavu odpojit od přístrojů? Je sebevražda a napomáhání k sebevraždě morálně obhajitelné?

Poněkud odlišný etický problém je tématem diskusí o omezení násilí na televizní obrazovce a držení střelných zbraní. Ti, kdo prosazují určitá omezení, tvrdí, že jejich cílem je ochrana lidského života. Zobrazování násilí jako běžné součásti života vede podle nich diváky k napodobování násilných scén, které sledují v televizi. V Americe např. je přístup ke zbraním velice snadný, čímž je napodobování umožněno, a jeho důsledky jsou často tragické – dochází k četným vraždám. Lidé však mohou namítat, že svoboda projevu zahrnuje i jejich právo dívat se, na co chtějí. Klade se také otázka, zda máme dostatečný důkaz, že sledováním násilí v televizi se lidé stávají násilníky, či je toto sledování spíše prospěšné, neboť se tím umožní, aby dali svým násilným sklonům průchod jen jako diváci. V této argumentaci je ukryta další otázka, totiž zda by od určitého stupně mělo být zobrazování násilí potlačeno, jako například scény skutečného vraždění lidí, znásilňování apod.

Co svoboda informací? Někteří významní zastánci demokracie tvrdili, že svoboda informací se vztahuje pouze na záležitosti veřejné politiky, a že zákazy uvádění extrémního sexuálního a násilného chování v televizi, na jevišti nebo ve filmu, mohou být uplatňovány, aniž by se dotýkaly svobodné diskuse o politických otázkách. Co patří a co nepatří do veřejné politiky? (srv. Popkin, Stroll)

Morální usuzování

patří k naší sebereflexi, patří k reflexi, k přemýšlení o životě vůbec. Zaujímáme hodnotové postoje. Snažíme se posuzovat kauzy správně – ale někdy je pro nás situace nepřehledná a neprůhledná, pokoušíme se získat víc informací, protože bychom věci rádi posuzovali kriticky, s otevřeným myšlením. Mravní situace v běžném životě jsou rozmanité, tj. dochází často ke konfliktu zájmů a většinou i několika mravních norem. Cílem člověka je dosažení harmonického života, což znamená vyrovnanost se svým svědomím. V průběhu morálního usuzování – při něm – rozvíjíme sebepoznání, tvořivé myšlení, pokoušíme se mít kontakt s tím, co je bariéra. Denně řešíme větší či menší morální dilemata. Chce to otevřené kritické myšlení.

Moudrost

je první z kardinálních ctností – je to schopnost zvládat situace z mravního hlediska dobře a správně.

Jak uvádí prof. Jaro Křivohlavý, moudrosti „byla věnována pozornost filozofů a teologů od nepaměti. V souboru psychology studovaných témat ji v minulém století zastínila problematika inteligence. Zároveň se však vždy cítilo, že inteligence a moudrost jsou dvě odlišné věci. Inteligentní člověk nemusí být moudrým člověkem..Moudrost má v sobě něco navíc. Co? V současných studiích psychologie moudrosti (Baltes, Gluck a Kunzman, 2002, s. 329) se setkáváme s důrazem na vztah moudrosti k vedení dobrého, či dokonce optimálního života. Moudrost je pak chápána jako to, co člověku právě toto dobré vedení života za různých složitých okolností, které mohou nastat, umožňuje. V této souvislosti se hovoří o pragmatických znalostech, tj. o těch, které byly získány právě v těžkých, ba kritických životních situacích, zvláště pak těch, jež byly tvořivě vyřešeny. V psychologických pojednáních o moudrosti se objevují „staronová“ témata ctností. Odlišují se však tzv. primární a sekundární ctnosti. Mezi tzv. sekundární ctnosti přitom patří osobnostní charakteristické znaky (atributy) a procesy, kterých je zapotřebí k dosahování vytyčených dílčích cílů – jako je vytrvalost, svědomitost, laskavost atp. Ty se měří osobnostními dotazníky, nejsou však podrobovány etickému (morálnímu) hodnocení. Primárními ctnostmi se pak rozumí kognitivní a motivační dispozice, které sjednocují dílčí snahy a směřují k dosažení hlavního životního cíle. Tím je např. ze sociálně-etického hlediska cíl „být dobrým člověkem“ (in J. Křivohlavý: Pozitivní psychologie, s. 163, 164)

Jistě není náhoda, že se na téma moudrosti vyjádřila řada významných osobností od antiky až po dnešek:

„Být v opovržení je pro moudrého horší, než být usmrcen.“ (Publius Syrus)

„Moudré je myslet skepticky a počínat si optimisticky.“ (H. Hesse)

„Moudrý člověk má srdce v hrudi, ale hlupák v ústech.“ (Publius Syrus)

„Moudrý má tři vlastnosti: koná, co radí konati druhým – nikdy nejedná proti spravedlnosti a trpělivě snáší slabosti lidí kolem sebe.“ (J. Ruskin)

„Moudrý neodsoudí a hloupý nerozsoudí.“ (ruské přísloví)

„Moudrý opravuje své chyby, když vidí chyby ostatních.“ (arabské přísloví)

„Moudrost není ve větách a definicích, ale spíše ve vztazích.“ (J. Čapek)

„Moudrost spočívá v tom, co jste, nikoliv v tom, co děláte.“ (D. Chopra)

Mravní hodnota

zahrnuje v sobě všechny hodnotové oblasti člověka. Pozvednutí nějaké osoby na „příklad“ či „vzor“ je již morálním hodnotovým soudem o této osobě.

Odpovědnost

odpovědnost patří ke svobodě, svoboda bez odpovědnosti je problematická. Podle M. Bubera člověk žije v nekonečné sféře odpovědnosti, své vlastní odpovědnosti před nekonečným. K problému odpovědnosti velmi často přiřazujeme i oprávněnost mravního jednání – tedy mravní kompetentnost k určité volbě v rozhodovacím procesu. Bez odpovědnosti by žádná lidská činnost nebyla hodna člověka, bez odpovědnosti by se nerozvinul žádný lidský vztah. E. Lévinas hovoří o odpovědnosti jako o základní situaci člověka v dějinách. Lévinas odkazuje na Dostojevského myšlenku: „Jsme všichni odpovědni za všechny a za všechno přede všemi, a já víc než ti druzí.“ Odpovědnost je chápána jako odpověď, odpovídání. Nenechávám druhého v osamělosti. Potvrzuji jinakost a důstojnost druhého.

„V pluralitě, právě dvojnosti, právě socialitě a bytí ve dvou přísluší jakási zvláštní výtečnost, která se nedá redukovat.“ říká Lévinas.

Když jednáme odpovědně, znamená to, že přebíráme odpovědnost za to, co děláme. Z mravní odpovědnosti také plyne, že můžeme posoudit hodnoty, podle kterých jsme se rozhodli žít, a zvážit, jak se shodují s platnými společenskými a právními normami.

Odpuštění

to je něco s čím se setkáváme takřka denně v menší nebo větší míře, bez schopnosti odpouštět není možná komunikace, spolupráce. Duch odpuštění obecně od nikoho nevyžaduje, aby se zřekl práva na zadostiučinění a odškodnění. Neschopnost odpustit tvoří dle psychologů jeden ze základních znaků zranění člověka a narušení jeho pocitu sebehodnoty. Důležitou podmínkou pro další vývoj osobnosti je získání schopnosti oddělit od sebe dvě nezávislé proměnné: pocit zažívané bolesti a pocit vlastní sebehodnoty.

Odříkání

ochota k odříkání patří k těm politicko-etickým postojům, jimž se nelze vyhýbat.

Přemýšlení o době

řada myslitelů, filosofů, básníků, spisovatelů, vědců, politiků, přemýšlí o době, o civilizaci, o smyslu dějin, o specifice postmoderních časů. (viz také 4.1 Etika a média, zvláště 4.1.3. a 4.1.5.) Zmiňme něco z myšlenek spisovatele Miroslava Holuba v Doslovu ke knize Aldouse Huxleyho Konec civilizace…“ z onoho Světa a z kteréhokoli jiného světa, který si lidé vytvořili, ze světa lidské civilizace, nemohou lidé uniknout, už proto ne, že civilizace není jen v předmětech a způsobech, ale v lidech samých. Útěk z civilizace by nebyl útěkem v prostoru, ale útěkem v čase, a ten je nemyslitelný stejně jako útěk člověka z podstaty člověka…Pro toto příčetné společenství pak Huxley navrhuje i ekonomický a politický systém, systém užívání vědy a technologie, které by byly pro člověka, a nikoliv naopak, pro které by se musel zotročit člověk, a konečně i systém náboženství, které by bylo inteligentním a vědomým hledáním Konečného Cíle, sjednocujícím ponětím o smyslu…To, co nazýváme lidstvím, má jistou a značnou schopnost dynamické rovnováhy, má svou homeostázu. Drobnými realizacemi Huxleyova Nového Světa se jen dokládá, že člověk měnící se se svou civilizací obrací trvale chlad a cizotu techniky na temperaturu svého těla a teplo domova…

Zamyšlení nad přetrvávajícími hodnotami nalezme ve slovech Václava Havla k zahájení vědecké konference o Komenském (Praha, březen 1992) Muž bolesti a naděje: „Náprava věcí obecných, o níž snil Komenský, je úkolem doby, do níž jsme vrženi. Tato náprava – a to je dnes, myslím, už víc než zřejmé – nemůže už tkvět ve vymýšlení a rozvíjení nových teorií, ideologií a utopií, není to už věc pouhých systémových změn či reorganizací. Cesta dalšího rozvíjení a zdokonalování toho, co bych nazval inženýrským vztahem ke světu…nás k obecné nápravě nedovede…pak musí člověk začít odjinud. Musí začít tak říkajíc zevnitř. Od sebe samého. Musí opět, způsobem dnešnímu stavu jeho mysli přiměřeným, pochopit sebe sama jako jedinečný subjekt bytí, jako toho, kdo je neopakovatelným a na nic nepřevoditelným zdrojem veškeré odpovědnosti, jako toho, kdo je vztažen přímo a bezvýhradně k zázraku stvoření jako celku. Jedině z tohoto typu lidského sebepochopení mohou pak vyrůstat a nabývat své vážnosti všechny mravní imperativy, žádnou vědeckou disciplinou nevysvětlitelné, a jedině tyto imperativy mohou pak být perspektivním vodítkem…Komenský myslel univerzálně, dnes bychom řekli globálně. Myslel ekumenicky, tedy pluralisticky. Toužil po harmonii, po dohodě, dialogu a smírném řešení všech věcí…Zdá se mi, že Komenského dílo, jako dílo člověka, který hluboce trpěl krutostí své doby, je jediným velkým pokusem nalézt v rozháraných poměrech naději pro sebe nalezením naděje pro svět. Domnívám se, že naděje dnešní civilizace má podobné obrysy, jako měla naděje Komenského. Tato civilizace se nesmí stát kosmickou lodí, která nás odnáší do nekonečna mrazivé smrti. Zabránit tomu lze jedině tak, že se všemu začnou opět vracet lidská měřítka. Měřítka člověka, který ví, že za svůj život nevděčí jen sám sobě a kterého tudíž provází na jeho pouti labyrintem světa dnes velmi vzácný průvodce jménem pokora.“ (Muž bolesti a naděje, Sborník prací k 400. výročí narození J. A. Komenského, Blahoslav, Praha 1992)

„Naše doba, tvrdí Patočka, je dobou dvojitého nihilismu – nihilismu těch, kdo ztratili a opustili veškerou otevřenost smyslu, a dogmatického nihilismu těch, kdo lpí na otřesených zlomcích včerejší víry a chtěli by je předpisovat druhým. Tento dogmatismus staví na tom, že lidské bytosti nemohou žít bez absolutního smyslu a v jeho nepřítomnosti se vždy znovu pokouší absolutizovat takový smysl, který ještě zbývá. Takový pokus však nevyhnutelně troskotá. Ale jeho selhání, zoufalství ze smysluprázdnosti, může být tím, co znovu otvírá zapomenutou otázku – otázku po posledním smyslu a jeho hledání… Patočka jasně a opakovaně zdůrazňuje, že orgiastická extáze není autentickou alternativou k neautenticitě bezduchého konzumentství, nýbrž pouze jeho rubem. Autentickou alternativou je pro něj přijetí zodpovědnosti ve svobodě – a to je velmi podobné mravní zralosti, plnému rozměru naší humanitas.“ (in Erazim Kohák: Jan Patočka : Filosofický životopis, s.163, s.170)

Paliativní péče

je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná

pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stádiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.

Pokora

následující výrok je připisován sv. Antonínovi: Uviděl jsem všechny léčky, které ve světě přichystal nepřítel, a zasténal jsem: „Kdopak jim může uniknout?“ Tu jsem zaslechl hlas, který řekl: „Pokora.“

Pomáhající profese

kodexy pomáhajících profesí – v otázkách, které se týkají výkonu povolání, by měl člověk přemýšlet o etickém rozměru lidského jednání v širším rozsahu. Pomáhající profese představují poměrně široký soubor nejrůznějších povolání majících vztah k bezprostřední práci s lidmi, jsou však mnohem více službou a posláním než rutinní prací. Jen velmi obtížně si proto tuto činnost dokážeme představit při absenci etických souvislostí. Snažíme se hledat nejrůznější souvislosti a vztahy, porozumět základním pojmům a principům. S výkonem pomáhajících profesí souvisí celá řada problémů, etických otázek, etických dilemat, setkáváme se tu s řadou rizik, ale máme možnost utvářet si své názory, zamýšlet se nad normami, hledat hierarchii hodnot.

Povinnost

povinností člověka je konat dobro a vyhýbat se konání zla – pečovat o svůj život a rozvíjet ho, podobně se chovat zodpovědně i k životu druhých.

Pravda

pravda je to, co nás přesahuje

„Lidé někdy klopýtnou o pravdu, ale většina z nich se rychle zvedne a spěchá dál, jako by se nic nestalo.“ (Winston Churchill)

„Pravda může počkat, má před sebou dlouhý život.“ (A. Shopenhauer)

Přátelství

Prof. Křivohlavý píše: „Přátelství – blízký vztah dvou lidí – patří k samému jádru sociální existence. Není divu, že mu a jevům blízkým věnuje pozitivní psychologie pozornost. Poměrně nejstarší soustavné studium bylo zaměřeno na tzv. romantické vztahy – zamilování a lásku mladých lidí…Pozornost se věnuje procesu „vzájemného otevírání se“ – s plným vědomím rizika, které je s tím spojeno, a interakcím, kde intimita sdělení jednoho ovlivňuje intimitu sdělení druhého a tak vytváří stále hlubší vzájemné poznávání…Velká váha je kladena na vzájemnou úctu (respekt) a její vliv na přijímání (vážení si) druhé osoby, na tvořivé řešení vzájemných konfliktů….růst důvěry a důvěryhodnosti i diskrétnosti. Samostatnou kapitolou je jev vzájemnosti (reciprocity) – vázanost jednání jednoho účastníka na jednání druhého a zrání přátelského vztahu. (in Křivohlavý: Pozitivní psychologie – Radost, naděje, odpouštění, smiřování, překonávání negativních emocí, Portál 2004, s.162, 163)

Sebereflexe

mít „zpětné zrcátko“, dívat se na sebe, na své činy (před činem i po činu), vnímat a korigovat svůj osobnostní rozvoj, naslouchat hlasu svědomí, zpytovat své nitro.

Zralý člověk ví, že se bez sebereflexe neobejde. Dialog osobností schopných sebereflexe je hlubší, obsažnější, kvalitnější, odpovědnější, má svůj řád. Vzpomeňme na péči o duši (Sókrates, Jan Patočka, Radim Palouš)

Smrt

křesťanské hledisko: Lidský skon i skon všeho ostatního stvoření, ale ve druhé rovině i vzdálenost od Boha a jeho životodárných potencí. Umění umírat – čím méně se potlačuje, že lidské bytí je proces vedoucí k umírání a čím více se s existenciální vážností vnímá „bytí k smrti“ (M. Heidegger), tím lidštěji lze zvládnout životní úkol umírání.

Umění umírat je třeba se učit – je to velký a závažný úkol. Ve chvílích odchodu ze života člověk bilancuje, potřebuje blízkost a podporu druhých. Některým potřebuje odpustit a od jiných sám potřebuje odpuštění. Podle básníka R. M. Rilkeho je smrt jako svážení zralých snopů obilí do stodoly. Rilke také zdůrazňuje hodnotu osobní smrti.

„Protože to, co činí smrt podivnou a těžkou, je, že není tím koncem, který si zasloužíme, ale koncem, který nás uchvátí dřív, než v nás naše vlastní smrt stačila dozrát.“ (R. M. Rilke)

Solidarita

souručenství, schopnost vzájemně si pomáhat, silnější pomáhají slabším

Spravedlnost

„Spravedlnost je pevná vůle přiznávat každému, co mu právem náleží.“

(Ulpianus)

Svědomí

vnitřní hlas, pomáhá nám rozlišovat mezi dobrem a zlem – svědomí mluví před činem a po činu. Sókrates slyšel své „daimonion“, které mu říkalo, co nemá dělat.

Transcendence

je podstatným prvkem lidského bytí. Charakterizuje celý svět vlastnínaší lidské zkušenosti. Tento svět totiž ustavičně překračuje sám sebe, ukazuje nad sebe. Náš svět je sice vždy omezen, ale není nikdy uzavřen, nikdy definitivně fixován, má otevřené hranice. Je omezen, protože extenzívně nikdy nepoznáme všechno, nýbrž postihujeme vždy jen dílčí výseky skutečnosti, a intenzivně nic nechápeme dokonale, nýbrž vždy jen z omezených aspektů. (blíže E. Coreth: Transcedence člověka)

Transcedentní

přesahující člověka. Co nás přesahuje, je oblast tajemna a neznáma. Měli bychom mít úctu a respekt k tajemství. Tuto oblast nám může přibližovat náboženství a umění, naznačovat metaforou.

Vina

vina se promítá do vztahů mezi lidmi i mezi národy – holocaust, terorismus. Potlačovaná vina vede k psychickým poruchám – je třeba očisty, katarze – viz světové drama: W. Shakespeare Romeo a Julie – vinou znesvářených rodů tragicky končí mladá dvojice; F. M. Dostojevskij Zločin a trest – závěr románu, Raskolnikov a prostitutka Soňa – provinění proti Božímu zákonu i proti nezbytné úctě k člověku a k jeho právům. Křesťan doznává svou vinu, prožívá lítost nad křivdami, které jeho sobectví způsobilo Bohu a jiným lidem. Naděje mu otvírá možnost nového života a návratu ke společenství s Bohem, k Boží lásce. Známý filosof Karl Jaspers uvažoval o tom, že vina není pouze záležitostí jedince, ale týká se větších celků, národa. Každá vina individuální je začleněna do viny obecnější.

Zlo

jak uvádí Martin Buber (Obrazy dobra a zla), ve fragmentu Avesty se praví: „Všechny dobré myšlenky, všechna dobrá slova, všechny dobré skutky, činím je vědomě. Všechny zlé myšlenky, všechna zlá slova, všechny zlé skutky, činím je nevědomě.“ Odtud se dostáváme k psychologickému problému zla. Je třeba sebereflexe, měli bychom pokorně nahlížet na své činy, omyly a skluzy. Mít „zpětné zrcátko“. Jde o celoživotní zápas, nikdy s ním nejsme hotovi.

“Zlo není nikdy pácháno tak promyšleně a dobře, jako je-li pácháno s čistým svědomím.“ (B. Pascal)

„Nikdo zlý není šťastný.“ (Iuvenalis)

„Nevěřte, že člověk se může stát šťastným neštěstím druhých.“ (Seneca)

Zralost

zralá osobnost se lépe a odpovědněji rozhoduje mezi dobrem a zlem. Zralý člověk není zakomplexovaný, bere vše s nadhledem (zde si připomeňme řecký pojem ataraxia, neotřesitelnost). Myslí nejprve na druhé a pak na sebe, je velkorysý a ušlechtilý, dovede odpouštět, nelpí na ničem příliš, má nadhled nad situacemi, není labilní, dokáže snášet utrpení s určitou noblesou a důstojností. I ve chvíli, kdy sám prochází zatěžkávací zkouškou, dokáže pomoci druhým, vzít jejich problémy za své.

Život

kořen lidské existence, dar dechu života, ale i směřování k věčnosti, v níž se uplatní lidskost. Požadujme pozitivní životní postoj, pomáhejme odstraňovat životní lež, pokrytectví a klam ve prospěch skutečné lidskosti.

„Život nemá rád smrt,“ říká polský básník a spisovatel Cz. Milosz, nositel Nobelovy ceny, a pokračuje „dokud tělo může, staví proti ní tlukot srdce a teplo obíhající krve. Smírné básně psané uprostřed hororu se vyslovují pro život, jsou vzpourou těla proti jeho zničení. Jsou to carmina čili zaklínadla pronášená proto, aby hrůza na chvíli zmizela a ukázal se řád civilizace – nebo – což ostatně vyjde nastejno – dětského pokoje. Utěšují a dávají na srozuměnou, že to, co se odehrává v anus mundi, je přechodné a že trvalý je řád – což není vůbec jisté.“

„Život je třeba měřit dříve podle hloubky než podle délky, myšlením dřív než časem.“ (M. de Unamuno)

„Život sám je jako prázdné plátno, stává se tím, čím ho pomalujete.“ (Osho)

„Život není nic lehkého. Miny jsou vždycky někde ukryté.“ (R. Fulghum)

„Život spíš zakoušíme, než poznáváme.“ (J. Čapek)

Životní moudrost je – dopouštět se v každém období života pouze těch omylů, které jsou v souladu s věkem.“ (P. Picasso)

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM