Případová studie, kazuistika, příklad (aplikace teorie do praxe)

O kotvě života

literaturaS filozofkou Annou Hogenovou o péči o duši a životě v jeskyni

Evropští myslitelé mluví v souvislosti s finanční krizí o výzvě k obratu a novému sebepojetí západní civilizace. K čemu bychom se ale měli obracet? Co je „dobrý život“, jak o něm mluvili staří Řekové, a co si pod tím představuje současný člověk? Filozofka Anna Hogenová má jasno v jednom: „Žádný ekonom ani finanční analytik nás nezachrání.“

V Německu, ve Francii i jinde se k finanční krizi vyjadřují filozofové i duchovní. Proč čeští myslitelé mlčí?
Oni nemlčí, jenom nemají důvěru k médiím. Myslím, že ve Francii a Německu je pravdivější atmosféra, to je vidět na tom, jak lehce se objeví a hlavně odhalí na stránkách novin aféry i těch nejvýše postavených a jak se i o samotných médiích diskutuje. U nás to stále ještě takto není.

Jak ale chcete dnes oslovit společnost, když ne skrze média?
Jde o vzdělávání v celé šíři, nejsou to jen média, je to škola, umění, svobodný dialog, média jsou jen prostředky – nic víc. Zprostředkovávají informace, ale nejde jen o informace, jde o sdílení souvislostí celků, které mají přesah, a zde je umění daleko důležitější a škola také.

Na konci ledna jsem měla na Vídeňské univerzitě přednášku, na které jsem mluvila o péči o duši, a pak jsme si šli na chvilku sednout na večeři, kde jsme se začali bavit o krizi – byli tam heideggeriáni, psychoterapeuti, psychiatři, lékaři... A názor, který se tam vyvalil jako skoro většinově přijímaný, je tento: Bankéř současného světa je velmi necitlivý, chová se jako systémový inženýr. Je to vlastně sadista.

Jak jste k tomu došli?
Nemyslím to ve smyslu diagnózy. Ale jeho myšlení je zatavené jen v předem platný systém bez možnosti přesahu, bez možnosti zahlížet celek, a to je problém. Podobá se vojákovi, který v letadle mačká knoflíky a na lidi dole padají bomby. Tento voják je tak trochu „technicky“ nevinný, ale ve skutečnosti je to něco jiného. V žádném případě nechci tvrdit, že všichni bankéři jsou sadistické mrchy! Chci jen říct, že zodpovědnost těchto lidí nemůže mít jen charakter technický, jako je tomu u vojáka v letadle. Zodpovědnost bankéře je asymetrická – je více zodpovědný za ty druhé než oni za něj. To je podstata zodpovědnosti ve světě po holocaustu, jak o tom mluvil francouzský filozof Emmanuel Lévinas, ve světě, kdy již nikdo není z obliga. To je podstata dnešní postmoderní, příliš pozdní doby.

Tato zodpovědnost se ale týká i vás, filozofů.
Samozřejmě. A já musím jít do rizika, že se někdo naštve, napíšu-li, čím žiju a co mne trápí. To je přece zodpovědnost každého trochu duchovního člověka. Nevystačíme jen s formální správností – pravdou jako jistotou, kterou mají ve spárech advokáti. Zde jde o něco hlubšího, jde o jiný typ zodpovědnosti, než je jen odpovědnost trhu „má dáti – dal“! Bankéři se nevyvážou z neštěstí lidí. Stejně se ale nevyvážeme my – takzvaní intelektuálové –, když mlčíme a píšeme nesrozumitelné knihy. Vím, že to dělám i já sama. Proto s vámi mluvím.

Myslíte, že je povolání bankéře v rozporu s viděním celku už ze své podstaty?
To povolání je víc než povolání, protože ovlivňuje podmínky života těch ostatních – jak je možné půjčovat peníze lidem a nevědět, že na to nemám? Proč tato otázka nevypadla z novinářů hned na počátku této krize?

Přitom to nejdůležitější na dnešním člověku, který má rozhodovat o světě, je, jestli ví o celku tohoto světa – smyslu, souvislostech, pozadí. Bankéř je v podstatě dost často člověk, který dobře ovládá svůj obor, ovládá jej možná vynikajícím způsobem a bezděčně extrapoluje tento svůj omezený systém na zbytek světa, aniž o tom ví. Projevuje se to často ve fenoménech, jako je „Kindermanagement“, kdy se do nejvyšších postů dostávají lidé, kteří fantastickým způsobem ovládají svůj obor, jsou mladí, výkonní, ale často nemyslí, nevidí celek. Když se dívám v televizi na dnešní finanční analytiky, někdy mě napadá jedno: to jsou svazáci.

Jak to myslíte?
V 50. a 60. letech svazáci vystupovali přesně takto sebejistě a byli v podstatě – jak by se řeklo dnes – asertivní. Byli vybaveni jistou technikou odpovědí, se kterou si vystačí na všechno. Když si představíte, co nám říkali ještě před měsícem nebo dvěma – že se nás krize netýká, jak to bude jen otázka kosmetická... A co říkají dnes! Kdo jim může důvěřovat? Oni slouží systému, kterému se ve filozofii říká „Machenschaft“, což je systém, kde se dá všechno zařídit, technicky, racionálně vysvětlit a zajistit předem. Nahodilost se škrtla.

Co tedy chybí? Jak obrátit naši pozornost a myšlení k celku?
Ten se ukazuje – a o tom píše český filozof Jan Patočka – jen tehdy, když člověk zůstává ponořen do „napětí bytostného tázání“. Takové tázání není nic jiného než to, že si pustíme k tělu to, co většinou delegujeme na ostatní, na systém nebo na Boha... Taková otázka se musí narodit z vás jako něco, co je pro vás strašně důležité: Co je smrt pro mne osobně? Co je spravedlnost? Co je pevnou kotvou mého života? Není rozhodující, jestli čteme filozofii, ale jestli si uvědomujeme svou zodpovědnost. V případě bankéře se jedná o babičky, které přicházejí o svou rentu, či rodiny, jimž je zabaven dům. Jenomže otázky těchto lidí jsou předem předstanovené finančním systémem, jehož jsou už oni sami součástí. Jsou uzavřeni v kruhu, ze kterého není možné vystoupit.

Důležitější než vědět je rozumět. To znamená, že problém, kterému chci porozumět, si položím před sebe jako odpověď. Například já jsem teď nemocná a moje nemoc je odpověď na skryté otázky. Ale těmi otázkami, které by měl lékař objevit, nejsou jen viry a bakterie, které zabíjím antibiotiky, je spousta dalších věcí, o kterých lékař neví a mnohdy o nich vůbec vědět nechce – třeba můj hluboký smutek ze současného světa.

A je nebo byl reálný svět, v němž jste šťastná?
Ale já se umím radovat, filozofie mě to naučila. A v souvislosti s krizí mě napadá ještě něco, co mi dává sílu: ke každému životu náleží jeho noční stránka. Když nám ideologové slibují ráj na zemi – ať už je to komunismus nebo ať se to jmenuje svět blahobytu –, jsou to lháři, protože život k sobě nutně přitahuje i děsivé: bolest, trápení, utrpení...

Nemám strach, že by mě ta děsivá stránka pohltila, jak se dosti často stane, protože platí výrok, že filozofie je přípravou na smrt. Co se stane se mnou, mě ani tak zvlášť nebolí, ale děsím se procitnutí svých dětí. Procitnutí těch nových, kteří žijí v placaté jistotě, která není založena na vůbec žádném napětí hlubokých bytostných otázek, jež by se z nich rodily. Jejich životní jistota je postavena jenom na tom, že je přejata od někoho jiného. Čili je vlastně falešná. Toho se bojím.

Od koho a co přijali?
Od učitelů, rodičů, autorit, z médií. Ale to podstatné, co řídí náš život, to musí být v každém člověku probuzeno z něho samotného, to je ono vracení se k počátku. Chci-li něčemu bytostně věřit, pak to v sobě musím vyhloubit sama, učitel mne jen vede, ale jistotu si dělám sama. Proto je péče o duši vlastně péčí o pravdu. Já jako učitelka chci svěřence probouzet k tázání, pravda se nepředává jako „kousek salámu“, nevlastní se, ta se objevuje.

Život v riziku

Pokud praskla bublina života na dluh nebo umělé nadprodukce, nevracíme se vlastně k přirozenější míře potřeb člověka a společnosti?
To, co se dneska děje, je důkazem toho, že základem našich životů je „přemocňování“, jak tomu říkal německý filozof Martin Heidegger. On říkal, že moderní člověk se dostal do pasti, aniž o tom ví. Jeho život je totiž životem pouze tehdy, když je lepší, lepší, lepší a lepší... Přitom tento postup k lepšímu nemá nikde konec, neexistuje konečný smysl dějin jednotlivého člověka, ale ani společnosti. Čili jediné, co se před člověkem otevírá, je neustálé „přemocňování“ sebe samého a základem všeho je často jen ubohá chamtivost. Jen převlečená za dobře znějící ekonomické nebo ideologické fráze o zisku a růstu a nutnosti růstu růstu...

A pokud je podstatou tohoto světa vůle k moci – a to je, jak můžeme vidět ve fungování ekonomiky a politiky –, tak moc je silou, která má jednu zajímavou vlastnost: ukazuje se jenom, když se proměňuje ve vyšší. Když se síla neproměňuje ve vyšší sílu, tak v tom okamžiku člověk cítí, že není, že smysl jeho života se vytrácí. A to, co platí pro jednotlivého člověka, platí i pro bankovní systém nebo továrnu. Proto se současné trhy a firmy musí neustále za něčím hnát a k tomu potřebují mladé, zdravé a často omezeně myslící lidi, kteří se naučí jen tu systémovost a dravost, aniž by se v nejmenším ptali po důsledcích nebo čistě jenom, jestli není ještě jiná možnost a jestli je takový život v pořádku.

Nedostal se do pasti i Heidegger, a více než mnozí jiní, když se zapletl s nacistickou NSDAP?
Ano, Heidegger byl v pasti, ale na rozdíl od ostatních o tom věděl a taky se z toho zhroutil.

Nedá se to chápat i tak, že vůle k moci může vést k životu v sebenaplnění a ne k sebeuspokojování?
Uvědomte si jednu věc – dnešní svět nemá žádnou transcendenci, přesahovost. Představte si to velmi zjednodušeně jako život v jeskyni. Svět a bytí, to jsou jenom věci, které jsou uvnitř té jámy, a není nic vnějšího, takže nemůže být ani žádný Bůh. A co pak zbývá lidem, kteří jsou uvnitř jeskyně obklopeni všemi těmi věcmi světa? Aby věděli, že vůbec jsou, tak musejí na ty věci působit a to působení je ve své podstatě projevem vůle k moci. Oni si tak ozřejmují svoje vlastní bytí.

To ale nesouvisí s žádnou ideologií.
Samozřejmě že ne. „Přemocňování“ je vnitřně spjaté jak se socialismem, tak s kapitalismem, tady už nejde o žádné ideologie. Tady jde o něco daleko hlubšího, co se stalo v novověku s podstatou bytí – pravda se přeměnila z neskrytosti na jistotu.

Jaký je mezi tím rozdíl?
Už jsem to říkala: neskrytost je pravda, která se člověku sama daruje, člověk ji nikdy nevlastní, nemůže ji mít. Naopak, pravda má jeho a člověk je před ní malý a pokorný. Dnes se naslouchá finančnímu analytikovi, který každý problém vysvětlí jistým způsobem, on používá pravdu jako jistotu. On nikdy neřekne, že něco neví, na všechno má nějakou odpověď. Je to v podstatě naučená hra.

Nebojíte se, že i pro vás se pravda promění v domnělou jistotu?
Ano, bojím se, moc se toho bojím. Tohle ohrožení člověka provází celý život, ale co je důležité: musí o tom vědět.

Jak s tím bojujete?
Pořád čtu. Ale ne proto, abych poznávala něco nového, já se naopak musím pořád ujišťovat a hledat, jestli je to tak, jak si myslím. Je spousta věcí, které jsem snad pochopila už kdysi dávno, ale dneska je musím pokoušet znovu a znovu, protože dějinná situace si vyžaduje nový způsob, jak k té jistotě dojít. Učím se ale taky chápat, že když má člověk šílený strach z omylu, tak už neřekne vůbec nic. Největší chyba člověka je se tak hrozně bát omylů, že už nejde do rizika a zůstává ve své domnělé jistotě.

...

Filozofové už od dob starého Řecka mluví o ideji „dobrého života“. Co si pod tím asi představí současný člověk?
Sum je latinsky jsem, kon je to, co je kolem mě. Konzumní člověk svou existenci zakládá na věcech, které jsou kolem něj. On je musí koupit, spotřebovat, zase koupit a tak dále a v tomhle nekonečném kruhu užívání v podstatě umírá. Samozřejmě, že nejde žít jinak než v kolotoči obstarávání, v tom je bída nás všech. Ale i přes to je možné se z toho, alespoň na chvilku, vyvázat. Člověk se nemusí nechat semlít konzumním způsobem života, i když to někdy vypadá, že to nejde. Jde to!

Jak?
Zní to banálně, ale nejde o tom říct víc, než že je potřeba mít radost ze stromů a z čisté oblohy. Opravdu mít radost z těchto obyčejných věcí.

Není dnes těžké vystoupit z kola konzumu, protože v současné společnosti se velmi těžko žijí alternativy? Buď žít v konzumní společnosti, anebo izolován úplně mimo ni, neexistuje nic mezi. Pracovní trh je nastavený tak, že chce člověka celého, výkonného, neúnavného...
Tohle má u Heideggera jméno „Gestell“, což se překládá jako povel. Tento druh povelů se ale neříká slovy, vychází ze systému a struktur, do kterých se narodíme, do kterých jsme uvrhováni bez možnosti si něco vybrat. Já prostě musím mít občanku, musím tohle a tamhle to... A to všechno dohromady na mě působí tak, že postupně získám pocit, že jsem kolečko ve velkém hodinovém strojku bez možnosti z něj vystoupit.

Jestli má v dnešní světě něco smysl, tak je to domov.Tyto povely jsou vydávány strukturami, které jsou ve společnosti vnitřně obsažené a mají různé podoby – politické, právní, ekonomické –, je jich strašlivě moc a člověk vlastně nemá skoro šanci. Proto Heidegger říká: „Jen nějaký bůh nás může zachránit.“ Nezachrání nás žádný ekonom ani finanční analytik se svými systémovými přístupy, ani žádný matematik. To je právě ten malér.

Myslel tím Heidegger boha, nebo obecně něco, co nás přesahuje?
On říká: jediné, co člověk může dělat, je pěstovat v sobě pohotovost pro to, aby byl schopen poznat toho boha, až se s ním sejde. Ten bůh možná bude vypadat jako vy, jenomže jenom proto, že já budu předurčena svým předjímáním a budu vás považovat jenom za mladého muže, tak to ve vás nebudu schopná vidět. Čili odpovědí může být: pěstovat v sobě pohotovost k tomu, co je úplně nové. A to úplně nové musí být to, co bylo na počátku.

Co by mohlo být tím počátkem?
Posvátné místo, které člověku dnes chybí. Možná současná krize přivede spoustu lidí k hledání a tázání po tomto počátku.

Možná by současný člověk na otázku, co je to dobrý život, odpověděl, že chce být šťastný.
Štěstí, to je opravdu jenom muška zlatá, náhoda, něco, co je nám darováno. Ale dobrý život je – a teď to řeknu platonsky –, když kruhy mé duše směřují vzhůru. Dobrý život je, když moje duše směřuje k dobrému a ví o tom čistě a jasně. Žít kvůli štěstí v podobě výlučné slasti, to je pitomost.

Kde tedy berete naději ve změnu k lepšímu?
Mám obrovskou naději ve studentech. Ti jsou pořád fantastičtí, mají oči dokořán a pořád se ptají. A pak je tu pořád příroda, která mi dává obrovskou naději – jen ty stromy, ticho v lese... pro mě tyhle věci mluví. Zažívám tam zvláštní smutek, o kterém německý básník Hölderlin říká, že je vylaďováním na něco základního, kde už slova nestačí, je to ladění celého života, ve kterém člověk cítí hluboké smíření. Těžko se o tom mluví...

Co vidíte na tom novém horizontu, který bychom mohli vyhlížet jako obrat z krize? Může se otevírat v ideu ekologického života? Ve vědomí péče nejen o duši, ale globální starost o planetu?
Ano, tam je obrovská naděje. Protože co zachraňuje od krizí? Domov, řecky oikos, což je ta dnešní předpona eko. Domov je „ohňový střed světa“ a v tomhle středu je člověk u sebe samého. Jestli má v dnešním světě něco smysl, tak je to domov, a to je v zeleném myšlení obsaženo jako základ. A domov, to je taky naše planeta, Velká matka, Gaia. Proto má člověk být, jak říká Heidegger, pastýřem bytí. A být pastýřem bytí znamená vědět o posvátném.

Na druhou stranu – ekologie se nesmí samozřejmě zredukovat na systémy a struktury, které jsou kontrolovatelné a uzavřené do sebe. Mám strach, že jsou tady lobbistické skupiny, které využívají některých ekologů proto, aby se jejich osobní zájmy dostaly do popředí a mohly se zase realizovat ekonomicky a tím znovu roztočit ten bludný kruh. Z toho mám někdy strach.

(Ondřej Nezbeda: O kotvě života, S filosofkou Annou Hogenovou o péči o duši a životě v jeskyni, Respekt 8/2009)

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM