9.7 Globalizace světa

9. 7 Globalizace světa

dulezitePodle Iva Rolného a Lubora Laciny je globalizace nejčastěji vymezována jako sociální proces, v rámci kterého dochází k odstraňování různých omezení v kulturní, politické a ekonomické oblasti, způsobených zeměpisnou polohou. V rámci tohoto procesu si lidé stale více uvědomují, že překonávat hranice kultur, ekonomik a politik, je prostě možné. A nejen možné, ale i žádoucí. Protože jen tak je lidstvo schopno tlumit potenciální konflikty a dosáhnout ve své pluralitě konsensu (in I. Rolný a L. Lacina, s. 14).

Globalizace, jejíž tendence se naplno počaly projevovat koncem 20.století, je považována za rozhodující fenomén, který bude provázet III. tisíciletí. Jedná se o společenský proces (i když nemalou roli v něm sehrává i stav přírody). Příčiny a projevy globalizace lze spatřovat prakticky ve všech sférách společenského života. Podílí se na nich politika, kultura, náboženství, technika, ale i umění a filosofie.

Specifické postavení má ekonomika. Bývá prohlašována za motor globalizace. Je nezbytné uvědomit si problém omezených surovinových zdrojů, znečišťování ovzduší a problém průmyslových odpadů. Současná situace přímo vybízí k hledání nové kolektivní odpovědnosti, k hledání a ztotožnění se se společenskými morálními hodnotami a pravidly.

Chceme-li definovat objektivní kritéria globálních procesů, pak musíme věnovat pozornost internacionalizaci společenského života.

Proces globalizace, jak je uvedeno v knize Hospodářská etika od J. Sekničky a kolektivu, má dva základní rysy:

  • jeho charakter je celosvětový,
  • ovlivňuje vývoj a existenci celé civilizace.

Existují dvě linie vztahů, jež jsou těsně spjaty s veškerou činností člověka a lidské společnosti. Jsou to jednak vztahy mezi lidskou společností a přírodou, jedná se tedy o systém vztahů člověk-příroda, jednak vztahy mezi lidmi uvnitř společnosti, tedy systém vztahů člověk-člověk a člověk-věc .

Mohou však existovat globální problémy, které nelze zařadit ani do jednoho z uvedených systémů, jelikož si jejich řešení vyžaduje vytvoření platformy, která je průnikem mezi jednotlivými systémy.

Globální problémy v současném světě zahrnují jak šíření zbraní hromadného ničení a krizi hodnot, na nichž vyrůstala evropská kultura, tak i hrozící sebezničení civilizace v ekologické krizi.

dulezitePři hodnocení globálních problémů budeme vycházet z prioritní základní hodnoty – zachování lidského rodu. Tato hodnota je již ve své podstatě hodnotou v sobě, tj. nezdůvodnitelnou jinou vyšší hodnotou. V jejím základě je pud sebezáchovy, je však inspirována i dalšími zdroji. Jeden, jenž vzhledem ke svému ohrožení stojí za zmínku, je cit solidarity, sounáležitosti, který chováme k ostatním lidem. Jsme přesvědčeni, že jedním z úkolů hospodářské etiky je i kritika stávající civilizace ve jménu solidárnosti člověka s člověkem (in Pavel Seknička a kol., s. 184).

Autoři Ivo Rolný a Lubor Lacina, kteří působí na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně, ve své podnětné knize Globalizace etika ekonomika uvádějí:

Za pět katalyzátorů urychlujících proces globalizace jsou obecně považovány následující fenomény:

  • vývoj mikroelektroniky, který umožnil redukci vzdáleností pro přenos informací a myšlenek;
  • výskyt globálních problémů planety, které jsou mimo dosah mož­ností řešení jednotlivých států;
  • výrazné snížení obecné schopnosti jakéhokoli státu řešit své vlastní národní problémy;
  • vznik nových a svým vlivem mocnějších nadnárodních společností;
  • nárůst počtu vzdělanců ve společnosti a postup procesu alfabetizace, což snižuje možnost jejich manipulovatelnosti národním státem.

Podle zmiňovaných autorů:

Řada teoretiků, zejména ekonomů, tvrdí, že hlavní hybnou silou globalizace je kapitalismus. Jako ekonomický systém se v průběhu dějin ve své produkci osvědčil jako nejefektivnější. Může svojí silou překonat i ideologické, politické nebo náboženské snahy o totální kontrolu obyvatel. Vyvolává však dva zásadní, protichůdné trendy, které diferencují společnost. Na jedné straně reprezentuje kult zvyšování produkce, který bývá často ztotožňovaný s růstem obecné kvality společnosti. Na druhé straně je spojován s trendem zvyšování spotřeby, jejíž výše bývá mnohdy brána jako ekvivalent kvality společnosti ve smyslu životní úrovně. Pravdou však zůstává, že nastoleni kapitalismu historicky souvisí s hodnotami, jako jsou svoboda, občanství, demokracie a lidská práva. Nenabízí tedy pouze individuální materiální růst, ale také možnost osvobození se od svazujících a omezujících tradic. Zmíněné hodnoty mohou být opravdu silou schopnou svrhnout náboženské, politické nebo vojenské diktatury.

…Tržní ekonomika však v procesu globalizace přináší celou řadu fenomé nů, které komplikují pozitivní rozvoj planetárního lidského společenství. Trh je obdivuhodným mechanismem pro rozhodování a rozdělování zdro jů. Řídí se však logikou cen. Ceny nikdy nemohou adekvátně vyjádřit základní sociální hodnoty, které tržní hodnotu prostě nemají. Jedná se například o ochranu životního prostředí nebo o boj proti extrémním formám nerovností (odstranění chudoby, alfabetizace atd.)

…Stále narůstající počet fúzí monopolizuje hospodářskou moc v rukou západních megakorporací a takřka znemožňuje volnou soutěž. Ve výčtu disproporcí vývoje a negativních dopadů na lidstvo působením tržního mechanismu bychom mohli pokračovat dále. Z uvedených příkladů však již jasně vyplývá, že samotný trh, jak bylo řečeno, opravdu není schopen tyto problémy řešit. Pověstná neviditelná ruka trhu, symbol liberální eko­nomie, která skloubí zájmy všech v harmonickou společnost blahobytu prostě nefunguje. Situace si žádá nový typ odpovědnosti politiků a eko­nomů. Ekonomika musí být v jejich rukou prostředkem nikoli cílem. Měla by blahu lidského společenství sloužit stejně jako životnímu pro­středí. Zatím současný stav vyvolává více pocit, že je tomu naopak, že společnost a životní prostředí jako by „slouží“ ekonomice (in I. Rolný a L. Lacina, s. 14, 18).

„Jak nyní k procesu globalizace přistupovat?“ ptají se dále autoři. „Nabízejí se pouze dvě zá sadní alternativy. První přístup můžeme nazvat deskriptivním. Je to snaha objektivně popsat reálné projevy tohoto procesu a omezit se na pouhá fakta. V tomto směru je žádoucí se také zdržet jakýchkoli hodnotících soudů. Druhým přístupem je pozice, kdy se snažíme ze zjištěných faktů vy vodit určité normy jednání. Z hlediska etiky je tento normativní přístup pochopitelně vhodnější. Nese v sobě však při své preskriptivnosti riziko, že můžeme skončit v určitém ideologickém dogmatismu. Že si budeme osobovat právo podat „nejlepší“ předpis, jak dosáhnou úspěchu při řešení určitého problému. Tento přístup globalizaci deformuje. Redukuje ji pouze na jediný rozhodující prvek (kulturní, ekonomický, politický), který ob sahuje. Zde se může projevit i ahistorismus v tvrzení, že takový jev nemá v dějinách žádnou paralelu, determinismus, kdy to, co rozhodnou „moc ní“ je bráno jako mechanický, nevyhnutelný „diktát faktů“ atd. Který postup zvolit? Předpis v tomto směru neexistuje. Záleží pouze na nás sa­ mých, čemu dáme přednost.

…Právě dnes, kdy se hospodářství musí přizpůsobit globálním podmínkám, nesmí nikde na světě utrpět důstojnost člověka, jeho práva a svobody, nesmí být krátkozrace devastována příroda. Hospodářství musí stát ve službě nadřazených etických a z nich vycházejících politických cílů. Jakkoli jsou hospodářství a politika základní, přece jen jsou pouze částí celku lidského světa, které musí být kvůli lidskosti člověka podřízeny etickým měřítkům humanity.“ (in I. Rolný a L. Lacina, s. 25, 32).

Vertikální a horizontální spravedlnost

„V ekonomické teorii je spravedlnost nejčastěji používána ve smyslu dvou principů – vertikální a horizontální spravedlnosti. Vertikální je chápána jako spravedlivý přístup k jednotlivcům, kteří se nacházejí v různém společenském postavení. Jedná se zejména o problém zdanění. Prin­cip vertikální spravedlnosti vyžaduje, aby daňové zatížení jednotlivce bylo odvozeno od jeho příjmu. Jedná se tedy o proporcionální daně a tento princip bývá uváděn jako podpora pro zavedení progresivního zdanění.

Lide s vyššími příjmy platí vyšší daň. Pojem vertikální spravedlnosti však nemůže existovat sám o sobě. Musí v sobě vždy obsahovat určitou konkrétní představu o tom, co bude považováno za spravedlivé rozdělení důchodů. Princip horizontální spravedlnosti reprezentuje stejný, rovný přístup k jednotlivcům, kteří se nacházejí ve shodných podmínkách, a to bez ohledu na konkrétní ekonomické prostředí, jeho kvalitu. Horizontální spravedlnost je naplněna, pokud jednotlivci se stejnými příjmy budou zatíženi stejným daňovým břemenem. Týká se to ale například i problému veřejných výdajů. Jednotlivci se stejnými příjmy nebo stejnými potřebami by měli mít z veřejných výdajů stejný užitek. I v horizontální spravedlnosti existuje nutná podmínka pro její praktickou realizaci. Je nutné jedno značně vymezit na základě jakých charakteristik bude chápána „stejnost“ jednotlivců. Nejčastějším kritériem bývá příjem, důchod. Může jich však být více jako např. zdravotní stav atd.

Představa trvalého nastolení dokonale spravedlivé společnosti patří patrně jen do hájemství utopických snů. Symbolizuje statické vidění světa, které neodpovídá dynamice procesů a změn v našem každodenním životě. Přesto je myšlenka spravedlivé společnosti trvalou výzvou. Pozitivně motivuje lidské myšlení a nutí jej reagovat na celospolečenský vývoj v duchu etického hodnocení lidských aktivit. Zahrnuje věčné hledání mravních principů a norem, které berou v potaz zájmy každého bez rozdílu a se kterými by mohla souhlasit každá rozumně myslící bytost. Vždyť kdo z nás by chtěl žít v nespravedlivé společnosti? Již Aristoteles označil člověka termínem zoon politikon (tvor společenský) a tvrdil, že touha po spravedlnosti je znakem lidství.“ (in I. Rolný a L. Lacina, s. 46).

Vliv trhu a médií

literatura„Když v roce 1990 vyšla kniha Jeremy Seabrooka Mýtus trhu, vyvolala značný ohlas v odborné i laické veřejnosti. Tento levicový intelektuál, ekonom a dlouholetý aktivista britského Hnutí zelených se zde zabývá otázkami limitů fungování tržního mechanismu a problémem zpětné vazby působení trhu na jeho jednotlivé subjekty. Kritizuje zažitou představu podporovanou zejména liberálními ekonomy, že trh je něco naprosto svobodného, co charakterizují pouze veličiny – potřeba, kvalita a cena. Poukazuje zejména na nesvobodu, kterou trh přináší jeho účastníkům, jakou je diktát kvality, ceny, módy, vytváření pseudopotřeb, manipulace reklamou, atd. Jako velký paradox zejména pociťuje na jedné straně pro klamovaný individualismus, individuální svobodu každého jako základ všeho a na druhé straně neúprosný tlak trhu, kterému každý podléhá, aniž by si ho mnohdy uvědomoval. Seabrook varuje: ,,... a tak lidé čtou tytéž noviny, sledují tytéž televizní programy, jedí tatáž jídla a oblékají se podle stejné módy. To vše vede ke ztrátě identity a díky trhu se tak vytváří ja kási nová ideologie společného unifikovaného vědomí“. (viz J. Seabrook : The Myth of the Market. Hartland, Devon: Green Books, Ford Hause, 1990, dtto: Chapter 3, The Ideology of Common Sense, s. 37).

Nebezpečí manipulace prostřednictvím trhu, na které poukazuje, na bývá v procesu globalizace charakter vážného ohrožení individuálních svobod. Účastník trhu tak může „dobrovolně“ uvíznout v pasti unifikovaného pohledu na svět, v tzv. masové spotřebě, tedy ve všem, co mu tržní trendy budou diktovat a dokonce se v tomto stavu cítit dobře. Vždy je pohodlnější nechat se unášet proudem než projektovat vlastní cesty s riziky omylů a ztroskotání. Člověka člověkem však dělá zejména schopnost transcendence, možnost překračovat zažité způsoby života, jeho kreace, invence, tedy vlastnosti a schopnosti, díky kterým může bezhlavému podlehnutí tržního diktátu čelit. (in I. Rolný a L. Lacina, s. 66).

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM