9.5 Světový étos jako základ světové společnosti

9. 5 Světový étos jako základ světové společnosti

Základním východiskem pro definování aktuálních problémů hospodářské etiky, tzv. etických výzev, je objasnění procesu globalizace a následný rozbor globálních problémů. Otevřme si proto stránky, které napsal o této problematice významný německý teolog a výrazný zastánce ekumenismu Hans Küng v knize Světový étos pro politiku a hospodářství:

duleziteEtický konsensus shoda v určitých hodnotách, kritériích, postojích – jako základ pro nastávající světovou společnost: není to velká, krásná iluze? Vzhledem k dané různosti národů, kultur, nábo ženství, vzhledem k současným tendencím a trendům kulturního jazykového a náboženského sebeprosazování, ba i vzhledem k rozšířenému kulturnímu nacionalismu, jazykovému šovinismu a náboženskému fundamentalismu: můžeme vůbec pomýšlet na etický konsensus, a to dokonce v globálních rozměrech? Lze ovšem argumentovat i obráceně: právě vzhledem k této tísnivé situaci je základní etický konsensus nutný. (in Hans Küng, s. 120)

Každopádně je znamením doby, že dnes i grémium osvědčených a zcela realistických státníků přejímá jako základ světového étosu oba základní principy:

  • S každým člověkem je třeba zacházet lidsky.
  • Co chceš, aby se dělalo tobě, dělej i jiným.

Tyto dva principy mají být nezvratnou, bezpodmínečnou normou ve všech oblastech života, v rodině a ve společenstvích, rasách, ná­rodech a náboženstvích. Na jejich základě se pak radou InterActi­on schvalují čtyři nezvratné pokyny, v nichž se všechna nábožen­ství shodují. (Můžeme je zde zprvu uvést jen heslovitě bez dalšího výkladu; při vzpomínce na demonstrace v Praze či Rangúnu by­chom je mohli stručně vyjádřit třeba právě etickými imperativy, jako jsou „spravedlnost“, „pravda“, „lidskost“):

  • povinnost vytvářet kulturu nenásilí a úcty ke všem u živému: prastarý pokyn: Nezabiješ! Nebo kladně: Měj úctu k životu!;
  • povinnost vytvářet kulturu solidarity a spravedlivý hospodářský řád: prastarý pokyn: Nepokradeš! Nebo kladně: Jednej spravedlivě a čestně!;
  • povinnost vytvářet kulturu tolerance a život ve věrohodnosti: prastarý pokyn: Nebudeš lhát! Nebo kladně: Mluv a jednej věrohodně!;
  • povinnost vytvářet kulturu rovnosti a partnerství muže a ženy: prastarý pokyn: Nesesmilníš! Nebo kladně: Ctěte se a milujte navzájem!

Poté, co v souvislosti s étosem politiků hrála tak velkou roli právě otázka věrohodnosti a my jsme zde předeslali několik rozlišení, mohlo by být zajímavé, jak byla v parlamentu světových náboženství formulována právě tato povinnost vůči étosu věrohodnnosti, a to elementárně a přirozeně nejen pro politiky.

literaturaUveďme ji v plném znění:

Povinnost věrohodnosti

A. Nesčetní lidé ve všech regionech a náboženstvích se i v dnešní době snaží žít čestně a věrohodně. A přesto je v dnešním světě nekonečně mnoho lži a podvodu, klamu a pokrytectví, ideologie a demagogie:

  • politici a obchodníci využívají lži jako prostředku politiky a úspěchu;
  • masmediální prostředky šíří místo věrohodného zpravodajství ideologickou propagandu, místo informací dezinformace, a místo věrnosti pravdě sledují cynický zájem prodeje;
  • vědci a badatelé se dávají do služeb morálně pochybným ideologiím či politickým programům nebo též hospodářským zájmovým skupinám a ospravedlňují výzkumy porušující základní mravní hodnoty;
  • představitelé náboženství diskvalifikují lidi jiných náboženství jako méně hodnotné a místo respektu, srozumění a tolerance hlásají fanatismus a nesnášenlivost.

Z velkých starých náboženských a etických tradic lidstva přijí­máme pokyn: Nebudeš lhát! Nebo kladně: Mluv a jednej věrohod­ně! Uvědomme si tedy znovu důsledky tohoto prastarého pokynu: Žádný člověk a žádná instituce, žádný stát a žádná církev nebo náboženské společenství nemá právo říkat člověku nepravdu.

B. Platí to především:

  1. Pro masmedia, jež mají právem zaručenu svobodu zpravodaj­ství, aby nalézala pravdu, a jimž tedy v každé společnosti při­ náleží úřad strážců: Nestojí nad morálkou, nýbrž jsou zavázána lidské důstojnosti, lidským právům a základním hodnotám, což musí plnit věcně a čestně. Nemají právo porušovat soukromou sféru člověka, ani zkreslovat skutečnost a manipulovat veřejné mínění.
  2. Pro umění, literaturu a vědu, jimž je právem zaručena umělec­ká a akademická svoboda: Nejsou vyvázány z obecných etic­kých měřítek, nýbrž mají sloužit pravdě.
  3. Pro politiky a politické strany: Jestliže svému národu lžou do tváře, jestliže na sebe berou vinu manipulování pravdy, úplat­kářství nebo bezohledné mocenské politiky jak domácí, tak za­ hraniční, prohráli svou věrohodnost a zasluhují ztrátu svých úřadů a voličů. A naopak by veřejné mínění mělo podporovat ty politiky, kteří se odvažují říkat lidem vždy pravdu.
  4. Konečně pro představitele náboženství: Jestliže rozdmycháva­jí vůči lidem jiné víry předsudky, nenávist a nepřátelství, jestli­že kážou fanatismus čí dokonce podněcují a legitimují nábo­ženské války, zasluhují u lidí odsouzení a nikdo by je neměl následovat.

Ať se nikdo neklame: Není světové spravedlnosti bez věrohodnos­ti a lidskosti!

C. Proto by se už v mládí měli lidé v rodině i ve škole učit věro­ hodnosti v myšlení, mluvení i konání. Každý člověk má právo na pravdu a věrohodnost. Má právo na nutnou informovanost a vzdě­lání, aby pro svůj život mohl přijímat základní rozhodnutí. Ovšem bez základní etické orientace stěží dokáže rozlišovat důležité od nedůležitého. Při dnešní každodenní záplavě informací jsou etická kritéria pomocí, když se fakta překrucují, zájmy zastírají, tendencím se nadbíhá a názory se absolutizují.

D. Být opravdovým člověkem znamená v duchu našich velkých náboženských a etických tradic toto:

  • namísto abychom svobodu zaměňovali s libovůli a pluralismem, prosazujme pravdu;
  • namísto abychom žili v nepoctivosti, pokrytectví a oportunním přizpůsobování, pěstujme ducha věrohodnosti i v každodenních mezilidských vztazích;
  • namísto abychom šířili ideologické nebo stranické polopravdy, hledejme vždy znovu s neúplatnou věrohodností pravdu;
  • namísto abychom holdovali oportunismu, služme spolehlivě a vytrvale jednou poznané pravdě.

Potud tedy deklarace parlamentu náboženství, jež při veškeré sebekritičnosti ukazuje náboženství z jejich nejlepší stránky.

(in Hans Küng, s. 141-144)

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM