Případová studie, kazuistika, příklad (aplikace teorie do praxe)

literaturaPříklady morálních dilemat v tisku a dalších médiích 

I. Následující článek nám ukazuje, že tak důležité ctnosti jako je schopnost odpouštět a pomáhat se mohou nečekaně projevit i v oblastech válečných konfliktů, kde bychom očekávali spíše jednání, ve kterém se altruismus příliš neprojevuje.

Smrt chlapce dala život třem dívkám

Džanín (ČTK) – Třináctiletý palestinský chlapec včera podlehl střelným zraněním, která mu způsobili izraelští vojáci. Ti na něj zahájili palbu, když si spletli jeho dětskou pušku se skutečnou zbraní. I navzdory tomu, že chlapec byl zabit Izraelci, jeho palestinští rodiče oznámili, že jeho orgány darovali třem izraelským pacientkám.

Ahmad Chatíb byl vážně zraněn ve čtvrtek v Džanínu na okupovaném Západním břehu Jordánu při razii izraelské armády, jejímž cílem bylo zadržet podezřelé palestinské radikály. Izraelští vojáci uvedli, že se při akci dostali na několika místech pod palbu, a když střelbu opětovali, zasáhli do hlavy a do břicha hocha držícího umělohmotnou maketu pušky M-l6.

Ahmadův otec Ismáíl prohlásil, že jeho rozhodnutí darovat synovy orgány ovlivnily mimo jiné vzpomínky na vlastního bratra, který zemřel ve 24 letech při čekání na transplantaci jater, a přání rodiny pomoci potřebným bez ohledu na jejich národnost…

„Nezáleží mi na tom, zda se synovy orgány dostanou do těla Izraelce, nebo Palestince. V našem náboženství bůh dovoluje darovat orgány jiné osobě a nezáleží na tom, o koho se jedná,“ vysvětlil Ismáíl Chatíb.

Chlapcovy plíce, srdce a játra dostaly tři dívky z Izraele, sedmiměsíční a čtrnáctiletá Židovka a dvanáctiletá Samah Gadbanová z rodiny drúzů (islámská náboženská sekta). Samah bylo včera úspěšně transplantováno Ahmadovo srdce. „Nevím, co na takový láskyplný čin říci. Chci, aby mou dceru považovali Chatíbovi také za své dítě,“ prohlásil dívčin otec.

Izrael se potýká s trvalým nedostatkem dárců orgánů, což zdravotníci připisují mimo jiné zákazům dárcovství, vyplývajícím z židovské víry. (2005)

II. Příklady morálních dilemat ve filmu

Silným prostředkem, které působí nezanedbatelně na naše mravní city a ovlivňuje vytváření našich hodnotových postojů, je filmové umění. Uveďme si příklady kvalitních snímků, řešících různá mravní dilemata, otázky společenského dialogu, hledání pravdy a možnosti svobody pro vědecké poznání ve střetu s fanatickou zaslepeností a fundamentalismem.

Musíme si pomáhat

V extrémních situacích života, v dobách okupace a války, se projevují zvlášť intenzívně lidské charaktery a morální cítění, mnohdy se člověk musí rozhodovat mezi dobrem a zlem, mezi menším a větším zlem, hájit život nejbližších členů rodiny, ale vnímá zodpovědnost i za sousedy a další spoluobčany, kteří se ocitnou v kritické situaci. Hořká komedie tandemu režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského divácky atraktivní formou zachycuje právě takováto morální dilemata.

Film se odehrává v českém pohraničí a začíná scénou z roku 1937, v níž si syn židovského továrníka David Wiener a jeho vedoucí odbytu Josef Čížek dělají legraci z Čížkova podřízeného, čechoněmeckého skladníka Horsta Prohasky. O dva roky později již Prohaska jako představitel německého okupačního úřadu řídí exekuci Wienerovic majetku. V roce 1941 odjíždějí Wienerovi spolu s ostatními občany židovského původu do Terezína.

Prohaska vytrvale svého bývalého vedoucího navštěvuje a dvoří se jeho ženě Marii. Ví o tom, že Čížek sympatizuje s exilovou vládou v Londýně, ale neudává ho. Při jedné z návštěv mezi řečí informuje Čížka, že do vily Wienerových se nastěhuje jeho německý šéf, Kepke. Ten je tak odměněn i za smrt svého nejstaršího syna, čerstvě padlého válečného hrdiny, na kterého je nesmírně hrdý. Čížek se v noci vydá do vily svých bývalých zaměstnavatelů, aby zachránil jejich ukryté cennosti. Objeví tam Davida Wienera, kterému se podařilo uniknout před transportem do koncentráku. Mladíka nechá na noc u sebe doma, nakonec ovšem David zůstává v malém přístěnku schován po celou válku. Celá ulice je kvůli tomu v nebezpečí života. Čížek musí kvůli přítomnosti Davida udělat kompromis, který dlouhou dobu odmítal a přijímá místo asistenta Kepkeho při exekucích majetku českých občanů. Chce tím omezit návštěvy Prohasky, který jim sice různě pomáhá, ale již se několikrát málem se schovaným Davidem potkal. Když je jednou Čížek u lékaře, přiměje Prohaska Marii, aby s ním jela na výlet autem. Stěžuje si na vlastní manželství a nakonec se pokusí ženu znásilnit. Ta se sice ubrání, ale více méně jen poukazem na své údajné těhotenství.

Kola osudu melou a zasáhnou Kepkeho, jeho druhý syn také zahyne na frontě. Odvedou i nejmladšího dospívajícího syna, který se pokusí o dezerci a je zastřelen. Kepke je pak jako otec zrádce zbaven funkcí a vystěhován z vily. Omlouvá se Čížkovi, který ho přes Prohaskův nátlak odmítá ubytovat, za vše co Čechům způsobil. Prohaska se domnívá, že za neochotou je údajné Mariino těhotenství a žádá potvrzení lékaře, jinak prý Čížka udá jako nepřítele. Žárlící Čížek se od ženy dozví, co se stalo na výletě. Zároveň ovšem u lékaře zjistí, že důvodem bezdětného manželství je jeho neplodnost. Protože jemu i Marii hrozí šibenice, přemluví manželku a Davida, aby se pokusili mít dítě spolu. Čížkova manželka skutečně otěhotní a Prohaska se omluví. Zachrání pak díky své pozici život celé rodině ještě jednou, když pošle Němce, kteří provádějí důkladné prohlídky celé ulice, o dům dál. Děkujícímu Čížkovi k tomu jen lakonicky řekne německy: musíme si pomáhat.

Přichází osvobození, Marie dostává při zvucích střelby porodní bolesti. Čížek běží pro lékařskou pomoc ulicemi, ve kterých jsou lynčováni zbylí Němci. Na českém velitelství je však obviněn sousedem, náhlým revolučním hrdinou, z kolaborace. Dostane povolení vyzvednout z prozatímního sklepního vězení zajatého německého lékaře, ale pak musí prokázat, že ukrýval Davida. Ve sklepě zjistí, že doktor spáchal sebevraždu, a naopak zde mezi vězni objeví zuboženého Prohasku. Prohlásí ho za lékaře, a tak ho zachrání před nejistým osudem. Prohaska, který má zkušenosti z porodu svých tří dětí, úspěšně přivede na svět Mariina syna. David Wiener vojákům potvrdí, že ho Čížkovi během války ukrývali a zbaví je tak obvinění z kolaborace. Pomůže svědectvím o dodávání léků i Prohaskovi.

(více in Filmový přehled 4/2000, Národní filmový archiv)

Vyšší princip

Píše se rok 1942 a na říšského protektora, sídlícího v Praze, Reinharda Heydricha je spáchán atentát. V zemi je vyhlášen výjimečný stav, nacisté se zběsile mstí za sebemenší projev nesouhlasu a vzdoru vůči okupantům. Oktáva gymnasia jednoho městečka se chystá k maturitě. Jejího maturitního tabla, vystaveného v obchodě, si povšimne komisař gestapa. Nelíbí se mu foto třídního profesora Málka, který je zde v římské tóze, se svým charakteristickým úslovím, které mu vyneslo přezdívku „Princip“. Trojice studentů jako reakci na vynucené odstranění tabla reaguje klukovským žertem. Chlapci přimalují o přestávce vyučování do novin Heydrichovi knírek a vousy. Neoblíbený spolužák Zajíček z pomstychtivosti vezme noviny domů a jeho otec, konfident, je předá na gestapo. Všichni tři mladíci jsou zatčeni. Třída je rozrušena a profesor Málek se rozhoduje navštívit vrchního komisaře v jeho bytě a požádat o milost pro své studenty. Ten mu to přislíbí, ale když se druhý v úřadě dozví, že již byli odsouzeni k smrti a odvezeni na místo popravy, pomoc si rozmyslí. Odsouzení chlapci mezitím prožívají poslední a nejtěžší chvíle svého života.

Rozhlas oznamuje jména popravených, mezi nimi zazní i jména tří studentů. Téměř celý profesorský sbor je touto událostí otřesen. Jeden z profesorů však rozhodne alibisticky sepsat politování na činem odsouzených studentů pro nařízené úřady, žádný z kolegů se však pod tento dopis nepodepíše. Na profesoru Málkovi je, aby promluvil k žákům své třídy; je mu uloženo, aby veřejně odsoudil čin tří popravených chlapců. Je si vědom, co na něm žádají okupanti, ale ví, co na něm žádá jeho svědomí. Otevřeně odsoudí hanebný čin vrahů a celá třída demonstrativně povstane na souhlas.

Známé české okupační drama Jiřího Krejčíka bylo natočeno na motivy stejnojmenné povídky Jana Drdy „Němá barikáda“. „Každá z povídek v Němé barikádě má své reálné jádro. A má je také Vyšší princip“, uvedl autor knihy. „Ta tragická událost – zastřelení tří studentů gymnasia v době heydrichiády v červnu 1942 – se stala v Příbrami na ústavě, kde jsem také já před válkou studoval. Ze všeho nejvíce mě vyprovokoval velký mravní postoj jednoho z profesorů, který zabránil tomu, aby gymnasium poslalo nějaký projev loyality tehdejším nacistickým uchvatitelům. A tento člověk, tento Vyšší princip, je nejen produktem mé fantasie, ale má i své reálné jádro.“

(více in Filmový přehled 34/1960)

III. Příklady morálních dilemat v literatuře

Člověk nikdy neví…– tato fráze představuje, myslím, nejhlubší výzkum smyslu života. Graham Green

Umění nás učí hodnotovým postojům. Krásná literatura je nám vodítkem (směrovkou, ukazatelem) na cestě poznání, na cestě k rozlišování dobra a zla nás učí hodnotovým postojům. Již v dětství je proto důležité poznávat pohádky, které malého čtenáře učí rozlišovat mezi dobrem a zlem, poskytují mravní vzorce, poukazují k základním archetypům.

Vyprávěný příběh na nás příběh působí, máme pro jeho vnímání senzorium. Vžijeme se do postav, a v mnohých z nich nacházíme lidi, ocitající se v situacích, kdy musí řešit morální dilemata, s nimiž jsme se v životě i my sami někdy setkali. Všichni známe ze svého okolí někoho, kdo jako nezodpovědný řidič někoho zranil nebo zabil pod vlivem alkoholu, setkali jsme se s někým, kdo se dopustil trestných činů pod vlivem drog, nevyhýbá se nám ani seznámení s těmi, kdo páchají domácí násilí, zneužívají děti, šikanují, tunelují atd.

Ruský klasik F. M. Dostojevskij se zabývá věčnými problémy člověka, jeho zápasem mezi dobrem a zlem. V románu Zločin a trest student Raskolnikov se rozhodne zavraždit lichvářku, kterou považuje za lidskou veš. Sebe cení výš než ji a on, chudý student, potřebuje peníze. Pod vlivem Soni Marmeladovové a pochopitelně pod vlivem svého svědomí dospívá k tomu, že si uvědomí svůj zločin, kaje se, chce být potrestán.

U Dostojevského se v jeho díle často objevuje problém „umění zacházet se svobodou, „být zralým pro svobodu“, „nebát se svobody“, konstatuje František Kautman. „Dostojevskij neopouští člověka ani v nejhorších okamžicích jeho života, kdy trpí nejvíce nejen svým okolím a ranami osudu, ale především sám sebou, svou nedokonalostí, vlastní antinomičností, při níž by rád konal dobro, a dělá zlo, při níž by chtěl milovat lidi a být jimi milován, a zatím je nenávidí a vzbuzuje jejich odpor, kdy je trýzněn svým svědomím, kdy je uchvácen romantickou láskou ke krásnému, vznešenému a pravdivému…“

Kautman hodnotí velkého ruského spisovatele jako toho, kdo „svým přesvědčením o jedinečné, neopakovatelné ceně lidské bytosti, i o vytvoření humánní spravedlivé společnosti otevíral cestu k dialogu všech lidí dobré vůle.“

Také v románu Bratři Karamazovi, které je posledním dílem Dostojevského, stále zaznívají závažné otázky lidského života: otázka víry v Boha a lidského spasení, proč trpí nevinní, jaký je smysl lidského utrpení, jak je tomu s otázkou viny a trestu, jak to vypadá s lidským svědomím?

„Obraznost tohoto srdce mohla se mýliti a mýlila se jistě ve světě abstrakcí a politiky, ale byla neomylná tam, kde vytvářela osudy jiných lidských srdcí,“ napsal o Dostojevském F. X. Šalda.

Je pozoruhodné, že výtvarník a literát Josef Čapek, bratr Karla Čapka, v existenciálně tíživé a zoufalé situaci v koncentračním táboře místo toho, aby propadal depresi a zanevřel na svět, myslí naopak na nejvyšší hodnoty. S láskou vzpomíná na zemřelého bratra Karla Čapka, spisovatele a novináře, želí jeho odchodu. Vybavuje si milovanou ženu a dceru. Myslí na nejvznešenější hodnoty, jakými jsou například přátelství, rodina, bratrství. Báseň Lidskost a přátelství je jedinečná a neprojít utrpením a bolestí, nestoupal by autor k takovým vnitřním výškám.

Lidskost a přátelství chci velebit

a všechno, co se s dobrým srdcem pojí:

laskavost, bodrost, ochotné soucítění,

ruku, jež pomocně se chápe ruky tvojí

a rány neudílí, ale mírní, hojí.

A oči velebím, z nichž nežhne běs,

však takové, z jakých se účast dívá,

a hlas, jenž nerozkazuje a netupí tě,

však pro trpícího má slova přívětivá,

jež by ho v jeho bídě utěšila.

To všechno chtěl bych věrně oslavit,

dobrotě lidské svoji poctu vzdát,

co na rozumu, jenž se k srdečnosti druží

a na slušnosti měl jsme vděčně rád,

za to vše dobré toužím děkovat

Josef Čapek: Básně z koncentračního tábora, Fr. Borový v Praze, 1946

 

Karel Kosík: Sedmero podzimních zastavení

Prazvláštní fenomén doby: lidé se pozastavují, ale nemají čas se zamyslet. Politici se pozastavují nad nízkou účastí občanů ve volbách, ale hnáni od akce k akci a zneklidněni představou, že by mohli být předstiženi, marně hledají potřebnou dlouhou chvíli ke kritickým úvahám. Církevní hodnostáři se pozastavu­ jí, že soudobá společnost nedoceňuje význam „duchovního rozměru“, ale kdo se ptá, co je duch a míra? Kulturní lidé se pozastavují nad neznámými pachateli, kteří devastují hřbitovy křesťanské i židovské a pomalovávají fasády domů, ale zkoumá někdo moderní lhostejnost? Jsou jedinci, kteří se již nepoza­ stavují nad ničím, pouze mávají rukou; tímto gestem naznaču­jí, že se pozastavují výlučně nad zpozdilostí, která se ještě nad něčím pozastavuje.

O čem vypovídají tyto různé druhy pozastavení, můžeme z nich něco vyčíst o současnosti?

Zastavení první: Zamyšlení

1. Fascinující postava dvacátého století, kulhavý poutník Jose­ fa Čapka (1936), prochází světem zvolna, nepospíchá, času má nazbyt. Pozastavuje se, dává se do řeči s lidmi, usedá pod stromy, pozoruje a zamýšlí se. Vychutnává čas jako drahocen­ ný dar, který umožňuje radovat se z přemýšlení a přemýšlet o radostí. Vědomá návaznost na domácí tradici je očividná: tento poutník se vydává na stejnou cestu, po jaké kráčel Komenský, když hledal východisko z labyrintu, a kudy k živo­ tadárným pramenům mířil Mácha. Ale důležitější jsou souvis­losti jiné, skryté. Čapek koncipoval kulhavého poutníka jako kritiku své doby, poznamenané nástupem techniky a vědy, nezadržitelným procesem univerzální modernizace.

Kulhavý poutník je protihráč jiné postavy, která ztělesňuje agresivitu rozpoutaných sil, usilujících ovládnout prostřednic­ tvím techniky a vědy svět. Ernst Jünger jí dal jméno „dělník“ (Der Arbeiter, Hamburg 1932). Jüngerův „dělník“ není revo­ luční proletář pokoušející se osvobodit sebe i svět, ale ztěles­ ňuje „totální mobilizací“, která pomocí techniky zachvátí pla­netu a pokoří si ji. Autor zdůrazňuje agresivní povahu tohoto planetárního procesu: útok již začal (Der Angriff hat bereits begonnen). Všechny základní prvky, z nichž později Heideg­ger vytvoří koncept „soustavy“ (das Gestell), aby popsal pod­ statu moderní epochy, jsou již formulovány v této knize: pla­netárnost, agresivnost, totální mobilizace, ovládání veřejného mínění prostředky nejmodernější techniky.

2. Kulhavý poutník: postava směšná, soucit vzbuzující a podle neúprosných zákonů moderního darwinismu – pouze zdatní přežijí, slabí nemají šanci – k zániku odsouzená. Na své pouti potkává statisíce, kteří v sevřených řadách a pevným krokem, v uniformách, pochodují do budoucnosti. Kam kráčí on? Jde pomalu a proti proudu. Vzdává se budoucnosti a zamítá ji? V setkání kulhavého poutníka se statisícovými davy pěších

automobilistů dochází ke střetu dvou odlišných konceptů budoucnosti: jeden promítá zvrácenou agresivní přítomnost do příštích časů, aby jí zajistil věčnost, druhý se v nenápadné možnosti pokouší o jiný počátek.

3. Pozastavení je možný začátek zamyšlení. Když člověka zne­ nadání přepadne otázka (pochybnost, úzkost), k čemu je všech­ no pachtění, kvaltování, podnikání, vynalézání dobré, uvolňuje se prostor a čas k zamyšlení. V takových okamžicích se propa­dají do bezvýznamnosti běžné veličiny, říká se jim hodnoty, jako je úspěch, efekt, majetek, sláva, a odkudsi z hlubin se vy­nořuje přehlížená, potlačovaná, zapíraná otázka, co je dobro?

4. Cokoli se dnes podniká, dělá se kvůli člověku a pro jeho dobro. Odtud vyrůstá vidina ideální společnosti: Veřejné zále­ žitosti řídí na slovo vzatí odborníci, všechno klape a funguje, úspěch se valí za úspěchem. A bude ještě lépe, vynálezy a vy­ moženosti porostou. Před lidstvem se otvírají zářivé zítřky: Dnes se ještě musíš spokojit s jedním automobilem, ale příště si jich koupíš pět. Dnes jezdíš ke krejčímu do Vídně, aby ti ušil slušivé kalhoty, ale není daleko doba, kdy budeš navštěvovat módní salóny v Paříži, Kapském Městě, Hongkongu, kde ti na počkání zhotoví sako, jaké nosí praví džentlmeni. Dnes se uskrovni a vyber si dovolenou na Kanárech nebo v Thajsku, ale nezoufej, i ty se ještě dožiješ turistických vyhlídkových letů kolem Země a na Měsíc.

5. Většinou lidé něco zamýšlejí, jen zřídka se zamýšlejí nad něčím. Mají v úmyslu investovat peníze do prosperujícího pod­niku nebo se ucházet o senátorské křeslo, pouze výjimečně uvažují o tom, co jsou peníze a politika, jaký je vztah plného měšce a prázdného života. Přemítají o prosperitě a úspěchu v (klamném) domnění, že přemýšlejí o dobru a slouží dobré věci. Existují v záměně a zosobňují ji: záměna je rozšířený způ­sob nepravdy.

Zastavení druhé: Ztráta paměti

6. Moderní člověk disponuje informacemi, o nichž se Aristo­ telovi a Kantovi ani nesnilo. Stačí se napojit na internet a jsi pánem všemožných znalostí, rozsáhlé poklady vědy se ti kla­dou k nohám, nedozírnou paměť lidstva máš po ruce.

Uchvácen touto novotou, přestává člověk myslet a ztrácí pamět. Pomocí umělé paměti provádí nejsložitější operace, které zvětšují jeho nadvládu nad přírodou, současně však není mocen nejjednodušší, ale rozhodující otázky, na kterou mu žádný přístroj nedá odpověd: co je pravda.

7. Ať v práci, nebo po ní, v době volna, člověk je stále zaměst­nán, dobrovolně se zapojuje do systému, který mu předpisuje, co má dělat: obíhat banky a sledovat růst či pokles úrokové míry, objíždět supermarkety a zjišťovat, který poskytuje větší slevy, tří­dit pečlivě odpad do pěti nebo sedmi kontejnerů, pospíchat k televizi a nezmeškat seriál na pokračování. Uvězněn do ďábelského kruhu shánčlivosti nemá čas na sebe a věci podstatné.

(Karel Kosík: Poslední eseje, FILOSOFIA – nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR, Praha, 2004)

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM