8.4 Média by měla odpovědně reflektovat dobu

8. 4 Média by měla odpovědně reflektovat dobu

Jen kdo chce dobro pro všechny, zasluhuje ho sám.  Josef Čapek

Humanista a nositel Nobelovy ceny Albert Schweitzer se ptá: „není nedaleko tebe někdo, kdo potřebuje pomoci? Jsme schopni se lidsky věnovat někomu kdo potřebuje druhého?“ Podle něho etika úcty k životu ode všech vyžaduje, "aby alespoň kousek svého života obětoval jiným lidem“. Spisovatelé a publicisté už jsou takoví, že se ptají. Bývají, nebo – bez přílišné nadsázky řečeno – alespoň někteří z nich, svědomím doby.

Ptejme se spolu s nimi, co všechno o sobě, my lidé, vlastně víme a co jsme ochotni si připustit. Vžitých omylů, které si hýčkáme, je jich asi hodně. Své o nás věděl spisovatel Chesterton, a dokázal to vtipně formulovat ve svých paradoxech: „Být naživu je nejnebezpečnější věcí na světě, stále se totiž nacházíme v ohrožení života. Kdo se však vzdá, je zrádcem nejvyšším, protože zrazuje monumentální experiment a expedici bytí.“

Publicista Josef Klíma trefil svým způsobem hřebíček na hlavičku, když se ptá, zda nejsme pány přírody z vlastní domýšlivosti, zda si vůbec uvědomujeme vžité omyly?

Respektovaný myslitel Erazim Kohák nás pro změnu s nádechem sarkasmu a ironie poučil, že naše komunikace je „instantní“: taková „narychlo“, povrchní, bez hlubších základů, bez zapojení hlubších hodnot. A přitom již náš velký učitel národů J. A. Komenský, zdůrazňoval, že je třeba myslet univerzálně a ekumenicky, tedy pluralisticky a toužil po dialogu, jak připomíná například Václav Havel.

Podle filosofa Jana Patočky lidské bytosti nemohou žít „bez absolutního smyslu“, ale ten se občas v průběhu dějin ztrácí a vystupuje druhá, ta temnější strana lidského „já“. I k ní se autoři, často velmi silně a emotivně, vyjadřují. Spisovatel Arnošt Lustig například v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny konstatuje o temných chvílích lidstva za II. světové války: „Osvětim naplnila představu pekla“.

S horší stránkou našich protějšků se potkáváme neustále, nemusíme ani hledat takovéto mezní příklady, které již překročily hranice lidskosti. J. P. Sartre kdysi trefně napsal, že „peklo jsou ti druzí“.

Zdánlivě malicherná vztahovačnost je oproti válečným hrůzám a koncentračním táborům maličkostí, a přesto může bezděčné strčení do někoho bez jakéhokoli úmyslu eskalovat násilí, rvačku, střelbu a nakonec stát to nejcennější – lidský život (viz kazuistika D. Golemana v STJ 6)

Vlastní nedostatky a selhání velmi často někteří jedinci projektují do druhých a obviňují nevinné, že zapříčinili jejich neúspěchy. Třeba jako mladík z Německa, neonacista, obviněný z vraždy pěti tureckých žen a dívek. Svůj neúspěch na trhu práce a alkoholismus přičítá jim, přistěhovalcům… (viz D. Goleman)

k zamysleniJaký bývá náš postoj k povinnosti? Nejsme občas takoví podivně rozmazlení, povrchní a pohodlní? Chceme jen „bezbolestnou demokracii“? Jak tomu s námi je? Kdo přiloží prst na tep doby? Každý z nás, nebo jen někteří? Zamýšlíme se v této souvislosti nad vždy přetrvávajícími hodnotami? Vzpomeneme si na tvrzení E. Lévinase, který hovoří o zodpovědnosti jako o základní situaci člověka v dějinách? Víme, že bez zodpovědnosti by se nerozvinul žádný lidský vztah?

Vadí nám dnešní často bezduché konzumentské pojetí života, nebo již nevnímáme, že jde o tanec kolem zlatého telete? A jak jsme na tom s hodnotami vůbec? Nevyhýbáme se nepohodlným hodnotovým postojům? A co náš vztah k pravdě? Umíme a chceme vést o těchto problémech dialog?

Jak vidíte, hledajíce odpovědi, setkáváme se s dalšími a dalšími otázkami. A tak si po té troše moralizování na závěr připomeňme Kulhavého poutníka Josefa Čapka. Co by asi řekl on a jak jste na tom vy sami? Máte, podobně jako on, ve svém životním labyrintu vzácného průvodce – paní Pokoru?zamyšlený

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM