7.5. Přemysl Pitter

7. 5 Přemysl Pitter

Lidé užívají sil, ale síly nemají. Proto hledí ji nahradit násilím. Je to především mravní síla, která člověku chybí.   Přemysl Pitter

O tomto humanistovi, pedagogovi a protestantském mysliteli napsal knihu pod názvem Sám proti zlu Pavel Kosatík, který o něm v textu na obálce uvádí: „Byl rozhodnut podřídit veškeré konání ideálu ‘být jako Ježíš’. Tento zdánlivě prostý požadavek založil nejen jeho věhlas budovatele žižkovského Milíčova domu a zachránce židovských dětí i dětí z poválečných táborů pro odsunuté Němce, ale i dodnes polemicky vnímanou stránku jeho myšlenkového odkazu.“

Jsme této osobnosti ještě mnohé dlužni. Je to takový „český Nicolas Winton“, tedy někdo, kdo zachraňoval a riskoval při tom i svůj život. Osobností tohoto typu je třeba si vážit a mělo by o nich být více známo v obecném povědomí.

Také spisovatel Miroslav Matouš napsal knížku Zvláštní člověk Přemysl Pitter. Výše uvedený autor, který již překročil devadesátku, se s P. Pitterem znal od mládí a přátelili se spolu. Přijal za svou myšlenku P. Pittra, že lidský život probíhá „ve vyšší režii.“

literaturaPožádala jsem Miroslava Matouše o malou vzpomínku.

Kdo byl ? Kým byl ? Jak ho označit ? Dalo by se říci, že byl sociální pedagog nebo křesťanský vychovatel. Nebo hlasatel pacifismu. Zastánce chudých a utiskovaných. Myslím, že to byl Jan Neruda, jenž vyznal veršem: Vším, kým jsem byl, tím jsem byl rád. To platí i o Pittrovi. V době, kdy byl za období komunismu v exilu, řekl mi o něm Jan Blahoslav Čapek, profesor na Karlově universitě, tehdy vyhoštěný co politicky nepřijatelný, toto: „Neumím si představit lepšího ministra školství než Přemysla Pittra.“ Profesor Čapek, literární historik a také mnoho jiného, si byl jistě vědom, že by Přemysl Pitter toto postavení nepřijal: jeho místo bylo vždy dole, mezi nejpotřebnějšími, dětmi i dospělými.

Osudový obrat v jeho životě nastal za první světové války, kdy za hrůz zabíjení podvakráte zběhl, poobakrát ho čekalo zastřelení, ale pokaždé zvláštní shodou okolností ortelu unikl. Nechtěl mít nic společného se zabíjením těch neznámých na druhé straně, proti nimž nic neměl. Stal se telefonistou a později ošetřovatelem raněných, ale pochopil, že i tak se na válce podílí, i když ne bezprostředně. Z války se vrátil jako přesvědčený pacifista.

Ještě předtím, počátkem války, byl na krátký čas přidělen ke strážní službě v pražském posádkovém vězení na Hradčanech a vynášel tajně zprávy od vězněného politika Václava Klofáče. Ten se stal po válce členem vlády a nabídl Přemyslu Pittrovi místo sociálního referenta s vyhlídkou na jistý postup s definitivou.

Přemysl Pitter měl jiné úmysly. Odmítl výhodné zaměstnání. Je důležité uvést, že od té doby nebyl nikdy nikde zaměstnán. Byl svobodný – i v tom smyslu, že se nikdy neoženil – a nezávislý. Avšak také bez finančního a jakéhokoli jiného zabezpečení.

Přemysl Pitter sledoval, v jak ubohých podmínkách žijí chudé děti na pražských předměstích. Stal se členem organizace péče o mládež v dělnickém Žižkově, vyšetřoval rodinné poměry a obstarával šaty, boty, potraviny i peněžní prostředky. Záhy však postřehl, že děti potřebují především něco jiného nežli péči o tělo. Začal je shromažďovat v najatých prostorách, aby na ně výchovně působil. Začalo to divadlem s Kašpárkem, ale brzy přešel na povídky, vyprávění i zpěvem národních písní.

Během války se Přemysl Pitter stal věřícím člověkem. Toto přesvědčení v něm upevnila četba vypůjčené knihy „Povídky pro lid“ od Lva Nikolajeviče Tolstého. Proto také přijetí ideje pacifismu. Po válce, souběžně se starostmi o děti, z nichž mnohé přišly o otce, padlé za války, začal studovat teologii, kde se dozvěděl o Milíčovi z Kroměříže a Petru Chelčickém, kteří se stali jeho vzory. Byl to Jan Milíč, zakladatel azylu pro bývalé prostitutky, jenž mu vnukl myšlenku postavit dům pro děti z chudých rodin.

V té době proslul jako kazatel pod širým nebem, měl mnoho posluchačů a podařilo se mu získat kruh spolupracovníků. Za jejich pomoci, ze sbírek i z prodeje brožur, které psal a vydával, se mu podařilo po letech vybudovat na Žižkově Milíčův dům. Stalo se čtrnáct let po zahájení jeho péče o děti, tedy v roce 1934. O čtyři roky později byla otevřena letní ozdravovna „Domov“ v Mýtě u Rokycan.

V Milíčově domě trávily děti odpůldne po vyučování. Dostávaly zdarma svačíny, vypracovávaly si domácí úlohy, měly své dílny. Na přilehlé zahradě samy pěstovaly plodiny. Měly své hodiny tělocviku a zpěvu a Přemysl Pitter je vychovával proslovy, zakládající na etice evangelia. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava docházely i děti židovské, chráněné i v mýtském domově až do zákazu v roce 1941.

Ihned po skončení druhé světové války se podařilo Přemyslu Pittrovi co členu české revoluční rady získat čtyři opuštěné zámky rodiny Ringhofferů jižně od Prahy. Ve Štiříně, Kamenici, Olešovicích a Lojovicích, kde umístil nejprve židovské děti, které přežily v terezínském ghetu, a vzápětí děti německém zachráněné z českých internačních táborů pro Němce, které si zacházením s vězni nezadaly s německými tábory koncentračními. Byl to ojedinělý odvážný čin, pro který byl Pitter pomlouvačně napadán v komunistickém tisku. Do dvou let se podařilo najít většině německých dětí rodiny, často bez padlých otců. Dětem židovským, které téměř všechny přišly o oba rodiče, se povedlo najít náhradní rodiny po Evropě i Americe.

Práce v Milíčově domě, která průběžně pokračovala, byla poté v plnosti obnovena a byla uchráněna vnějších zásahů i po převzetí moci komunisty po únoru 1948. Přemysl Pitter, který se odmítal přizpůsobit požadavkům režimu, se stal nepohodlným. Pro svou popularitu na dělnickém Žižkově nebyl postaven před soud, ale měl být ve vší tichosti dopraven do tábora nucených prací na jáchymovsku. Byl varován a podařilo se mu dobrodružně překročit hranici do NDR v oblasti Lužických hor a vlakem se dostat do Lipska. Tam mu byl opatřen průkaz německého lékaře, s nímž mohl vycestovat vlakem do Západního Berlína a odtud letecky do Anglie.

V té době bylo na území západního Německa a Rakouska rozmístěno deset uprchlických táborů. Přemysl Pitter byl požádán, aby se stal sociálním a duchovním správcem některého z nich. Poznal osobně všechny a vybral si největší z nich, Valka u Norimberka. Po skončení úsilí, během něhož byl všem uprchlíkům opatřen pobyt a práce, byla práce ve všech těchto táborech ukončena. Stalo se v roce 1962. Pro sedmašedesátiletého Přemysla Pittra to znamenalo deset let náročné, namáhavé práce. Po jejím skončení mu bylo umožněno uchýlit se do Švýcarska. Žil pak v městečku Affoltern am Albis. Řekli jsme si, že neměl nikdy zaměstnání a tedy ani důchodové zabezpečení. Přece však nebyl zapomenut svými příznivci a měl z čeho žít. V Curychu zařídil ekumenický sbor, kde pravidelně kázal. Vydával Hovory s pisateli.

Rozhlasové projevy z doby exilu v knižní podobě: „Na předělu věků“, „Domovu a exilu“, „Oheň na zemi“. Spisy: „Slovo Boží dětem“, „Dobrodružná ruka“, „Vahú“ (obě knížky pro mládež), „Duchovní revoluce v srdci Evropy“, „Nad vřavou nenávisti“ (vlastní životopis).

K osmdesátinám mu byl udělen titul HcDr. na Curyšské universitě a v roce 1991 Řád T.G. Masaryka in memoriam. Získal ale i řadu dalších ocenění.

Narozen 21. června 1895, zemřel 15. února 1976.

Miroslav Matouš

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM