6.3 Zralý přístup ke smrti bez falešné tabuizace

6.3 Zralý přístup ke smrti bez falešné tabuizace

Rozvoj paliativní medicíny a hospicového hnutí

„Klíčovým aspektem současné debaty o eutanazii jsou pravděpodobně nedostatky v praktickém provádění paliativní medicíny, “ uvádí vídeňský univerzitní profesor Günter Virt. Zdá se, že žijeme ve světě, kde je smrt vyhoštěna, nemluví se o ní, děláme jako že není, nepřipravujeme se na ni. Vyhýbáme se zkušenosti se smrtí, nezdravě ji tabuizujeme.

duležiteV předešlých generacích lidé častěji umírali doma. Mnohdy člověk cítil, že přichází jeho poslední hodinka, rozloučil se s blízkými a v kruhu rodinném v klidu zemřel. Dnešní lidé přicházejí za svými blízkými na jednotky intenzivní péče a nevědí, jak se mají chovat, jsou v rozpacích. Situace, se kterou nemají žádnou zkušenost, je přepadne.

Nevyléčitelně nemocní stanou před nepochopitelným údobím života. Co si s takovým životem odkázaným na péči druhých počít?

„Ať je tomu jakkoliv, moderní medicína má skutečně možnost manipulovat lidským životem, když nám poskytuje možnost rozhodovat se mezi různými léčebnými postupy. Skutečnost, že existují různé možnosti terapie a možnost volby, který prostředek bude či nebude nasazen, nás přímo nutí rozhodovat o životě člověka.“ (in G.Virt, s. 26)

Hospicové hnutí – lidé z něho si uvědomují, že ochrana pacientů na konci života je důležitější než kdy jindy. Je důležité, aby si každý mohl sám určovat jak naplní svůj poslední čas a nestal se obětí zbytečné lékařské techniky. Zároveň aby byl každý chráněn před tlakem, který znamenají náklady ve zdravotnictví a nebyl tak příliš brzy odpojen od přístrojů. Myšlenka hospiců je založena na základní myšlence, že umírání je také život, také jde o hodnotnou fázi života, kdy se čas završuje.

duležite„Při paliativní medicíně jde v první řadě o dostatečnou a výraznou kontrolu bolesti a příznaků…zvláště důležité je neopouštět pacienta s jeho otázkami a úzkostmi, ale otevřeně a pravdivě s ním komunikovat o všem, co má na srdci.“ Ke konci života lidská bytost potřebuje dobrat se smyslu a jeho naplnění.

„Přijetí vlastního umírání, při němž paliativní medicína zmírňuje utrpení, je v rozporu s násilnou pomocí k ukončení života. Paliativní medicína znamená jednoznačné odmítnutí eutanazie.“ (G. Virt, s. 36-7).

A. Schopenhauer říká o tomto fenoménu „Smrt nás neděsí ani tak jako konec života, přestože i ten se sotva bude někomu jevit jako hoden zániku, ale spíše jako zánik organismu, protože právě organismus je tělem, v němž se projevuje vůle… Člověk – jako vůle, která přitakává životu – má kořeny svého bytí v druhu. Smrtí ztrácí bytí jednu individualitu a přijímá novou.“

Hospicové hnutí a podaná ruka v těžkých životních situacích

Podstatným prvkem v lásce není něco dělat pro druhého, ale existovat pro druhého. Michael Quist

„Stejně jako rodiče přivádějí na svět své děti, měly by napříště děti vyprovázet své rodiče ze světa.“

Starokřesťanská idea bezpodmínečného pohostinství v těžkých životních situacích motivovala ve středověku řádová společenství, aby budovala útulky na vrcholech průsmyků nebo u obtížných brodů. Na těchto průchozích místech příchodu a loučení se dostávalo poutníkům, bez ohledu na jejich náboženství, národnost nebo zámožnost, občerstvení a péče.

duleziteTéto myšlenky se chopila anglická lékařka a v roce 1967 byl v Londýně otevřen první hospic. Pojem hospic se rozšířil na komplexní péči o umírajícího. Hospicové hnutí zahrnuje všechny snahy, jejichž cílem je podporovat kvalitu života až do konce. Jde o respektování tělesných, duševních, sociálních a duchovních potřeb umírajících. Doprovázející jsou podstaveni před obtížný úkol. Je třeba, aby byli schopni nalézat rovnováhu mezi empatií a věcností. Pokud by sami byli vtaženi do deprese, nemohli by umírajícímu pomáhat. Z péče o lidskou bytost by se neměly vytratit pojmy jako „důstojnost“, „úcta“, „naslouchání,“ „komunikace“.

Spisovatel a publicista Miroslav Sígl ve své knize Co víme o smrti píše, že v české republice zakladatelé Ecce homo – sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí – vyjádřili svou zamýšlenou taktiku a strategii již v roce 1993 v těchto čtyřech bodech:

  1. začít o umírání a smrti mluvit nahlas a hlavně přemýšlet,
  2. pomoci vybudovat první český hospic a v něm ukázat, že všechno jde, když se chce,
  3. zkušenosti z hospice předávat dál, například formou přednášek, seminářů, umožněním zahraničních stáží apod.,
  4. myšlenku hospice prosadit i mimo budovy hospice, všude, kde lidé umírají.

(in M. Sígl, s.321)

Eutanazie jako dilema

dulezite„Slovo eutanazie má původ v Řecku. Pochází ze dvou řeckých slov, eu (dobrý) a thanatos (smrt). Ve své neutrálnější formě znamená slovo ,euthanasia‘ dobrou smrt. Protože většina z nás by pro sebe a pro druhé dobrou smrt chtěla, z tohoto aspektu eutanazii neprovází v současnosti mnoho rozepří. Spor pramení spíše ze sociálních, kulturních a náboženských hodnost, které se dostávají do konfliktu s naší povinností zemřít dobře a s povinností druhých pomáhat nám v tom. Podobné rozpory obklopovaly tuto ideu vždy…,“ konstatuje Pieter Admiraal, holandský anesteziolog a specialista na paliativní péči o pacienty s rakovinou". (in David S. Thomasma, Thomasine Kushnerová).

Z úvodní citace vyplývá, že pojem eutanazie je předmětem sporů a diskusí již po tisíciletí. Je ovšem třeba si přitom uvědomit, že termín eutanazie bývá používán pro označení celé řady situací. Vzhledem k vývoji vědy a obzvláště medicíny i souvisejících technologií je v současné době dané téma opět zvýšeně středem zájmu. K souvisejícím a často nově vznikajícím morálním dilematům se vyslovují filosofové, teologové, psychologové, lékaři a řada dalších profesí na celém světě.

Problematice se široce věnují i média, i když zde pohříchu přetrvává určitá nezdravá a nezralá tabuizace smrti, a nebo zase ryze skandalizující podbízivé pojetí. Mnozí z nás si například vzpomenou, jak na jaře 2002 všechny významné deníky, rozhlasové stanice a televizní kanály informovaly o zamítnutí eutanazie těžce nemocné Angličance, která se za pomoci svého manžela dovolávala tohoto práva u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Většina z nás díky médiím asi ví i o aktivitách J. Kevorkiana, přezdívaného „doktor Smrt“. Jsme také informováni o přechodném uzákonění eutanazie v severní části Austrálie v r. 1996, popřípadě o nedávném uzákonění tzv. aktivní eutanazie (za pregnantně daných podmínek) v Holandsku a posléze i v Belgii.

O zvýšeném zájmu o danou problematiku v neposlední řadě svědčí i skutečnost, že dosti velká část studentů UJAK, především z oboru speciální pedagogiky - vychovatelství výše zmiňovanému tématu věnuje své seminární, případně i bakalářské a magisterské práce.

  • Pokud si chceme lépe osvětlit tuto problematiku můžeme, podle J. Jankovského, v zásadě hovořit o tzv. aktivní eutanazii, pro niž se vžilo označení „strategie přeplněné stříkačky“. Podstata této strategie spočívá v tom, že při ní aktivní roli hraje lékař. Děje se tak jen v případě, že se jedná o nevyléčitelně nemocného, jenž trpí nesnesitelnými bolestmi a o eutanazii výslovně požádá.
  • Pasivní eutanazie má bezprostřední vazbu na odnětí či přerušení léčby, a proto se označuje jako „strategie odkloněné stříkačky“. Z etického hlediska však není snadné přesně rozlišit, kdy lze, lapidárně řečeno, pacienta „odpojit“ od přístrojů, díky kterým je udržován při životě, a respektovat jeho právo na přirozenou smrt, aniž by ovšem mohlo dojít ke zneužití takovéto situace.

duleziteV našich podmínkách (ČR) je eutanazie (aktivní i asistovaná sebevražda) stále ještě trestným činem. Z etického hlediska odporuje Hippokratově přísaze i Desateru (5. přikázání „Nezabiješ“). Respektujeme-li přirozenou etiku, pak je také zřejmé, že člověku nepřísluší, aby rozhodoval o svém životě. Z tohoto hlediska lze proto považovat za neetické, pokud by žádal o svou vlastní smrt. Velmi specifickou kapitolu pak představuje reálná hrozba možného zneužití eutanazie (viz H. Haškovcová, 2000, s.103-128).

V souvislost s tématem lze považovat ze znepokojující, že informace o paliativní medicíně a hospicové péči jsou dlouhodobě ve stínu debat o eutanazii, a to jak u nás, tak v zahraničí. Různí odborníci mají na složitou problematiku eutanazie a asistované sebevraždy nestejné názory.

Za ty, kteří říkají, že v některých závažných případech spíše „ano“, si přečtěme názor internistky s geriatrickou specializací Christine K. Casselové. Ta tvrdí, že pomoc lékaře při uspíšení smrti neohrožuje nezbytně profesionální standardy a někdy zlepšuje péči o pacienta během umírání. Jádrem jejího tvrzení je, že postupy pro pomoc umírajícím pacientům při bolesti a utrpení někdy nelze odlišit od asistované sebevraždy a eutanazie.

Jmenovaná odbornice je přesvědčena, že „důstojnost je důležitou potřebou a nelze ji shodit do kategorie populárních politických sloganů. Když lidé žádají důstojnou smrt, žádají něco konkrétního. Nepožadují nezbytně sebevraždu nebo eutanazii, ale svým způsobem je nazírají jako jediné důstojné alternativy, protože se obávají, že jim medicína přeroste přes hlavu. Oslovit tuto potřebu důstojnosti může být důkladně a významně lidštější než jakákoli další lékařská péče. Mnoho pacientů je ochotnějších smířit se s bolestí, jen kdyby si mohli zachovat důstojnost. Proto si myslím, že ji musíme zahrnout do našich cílů péče o pacienta na konci života.“…

Lidé by tuto možnost (rozuměj eutanazie) rádi měli, i když není pravděpodobné, že by ji využili. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že se lidem nelíbí jejich možnosti v dnešním moderním medicínském světě, jakmile musí čelit smrti. Jako svoje možnosti vidí jednotky intenzivní péče nebo opuštěnost. Nevidí smrt podle vlastních představ, smrt, která respektuje jejich vlastní význam na konci života, ani nemají důvěru, že se jim od utrpení, ať už bude mít jakoukoli podobu, dostane kompetentní úlevy. (in Ch. K. Casselová, s. 229)…V této oblasti si potřebujeme uvědomit nejistotu a potřebu větší otevřenosti.

zajimavostMnoho etiků poukazuje na hippokratovskou tradici a dokládají ji zákazem platným v antice pro lékaře, podle nějž nesměli způsobit smrt. Je pravda, že se v Hippokratově přísaze říká: „Nepodám smrtící lék ani v případě, kdyby o to někdo žádal, ani takový postup nenavrhnu.“ Je to velmi jasné a nedvojznačné. Toto prohlášení bylo zejména důležité za Hippokratových časů, protože odlišovalo „vědecké“ krédo medicíny od jiných, tehdy běžných čarodějnických praktik. Historický kontext je velmi důležitý. Lékaři nyní často hledají oporu pro své názory u Hippokrata. Ale v Hippokratově přísaze je rovněž mnoho věcí, které lékaři dnes odmítají

literaturaCitujme si ještě jednu z kazuistik, kterými lékařka svůj názor dokládá:

Zamysleme se nad případem, který řešila etická komise. Kompetentní pacientka umírá na disseminovaný karcinom vaječníků. Měla drénující, hnilobou páchnoucí rány; nemohla se pohybovat, protože měla masivní ascites (nahromadění tekutiny v dutině břišní), byla v deliriu a halucinovala při podávání morfinu. Nenáviděla svou situaci. Požádala o předávkování s tím, že je připravená zemřít. Komise doporučila navodit útlum, aby pacientka upadla do bezvědomí, a poté by zemřela dehydratací. I zde je na místě otázka, zda tato smrt byla zamýšlená a zda na tom z morálního hlediska záleží. Čí potřeby jsou tímto rozhodnutím naplněny? Je to potřeba pacienta, nebo je to potřeba členů komise myslet si, že nijak aktivně nezpůsobili smrt? Podobných případů existuje celá řada, kdy činíme bizarní rozhodnutí a potřebujeme se ptát sami sebe, zda je činíme pro naše nebo pacientovo dobro (in Ch. K. Casselová, s. 232, viz David S. Thomasma, Thomasine Kushnerová: Od narození do smrti, Mladá fronta, Praha 2000)

Z téže knihy ocitujme opačný názor lékaře a vysokoškolského pedagoga Leona R. Kasse, který uvádí, že „ústřední význam lékařského poslání se neodvozuje z moci medicíny, ale z jejich úkolů, nikoli z jejích prostředků, nýbrž z cílů: léčením přinášet prospěch nemocným. Lékař jako lékař slouží pouze nemocnému. Neslouží příbuzným nebo nemocnici anebo státnímu dluhu, který narůstá vzhledem k nákladům na Medicare (organizaci, která se stará o lékařskou péči, pozn. překl.). Nikdy tedy neobětuje dobro nemocného pohodlí, peněžence, nebo pocitům příbuzných či společnosti. Navíc lékař neslouží nemocným proto, že na to mají právo, nebo to chtějí, anebo to požadují, ale proto, že jsou nemocní. Lékař pracuje s těmi a pro ty, kdo potřebují být léčeni, aby jim pomohl k uzdravení…Je jisté, že určité pokusy prospět se mohou ve skutečnosti neúmyslně zvrátit a vést ke smrti. Podat adekvátní dávku morfia k odstranění bolesti může navodit respirační útlum, který vede ke smrti. Ale závěr ulevit bolesti žijícího předpokládá, že žijící stále žije, aby se mu mohlo ulevit. Tímto musí začínat diskuse o každém lékařském prospěchu: bez uživatele žádného prospěchu není…Mám-li to říct upřímně, přinášet nicotu je neslučitelné se službou uzdravování: člověk nemůže léčit nebo utěšovat, starat se o pohodlí tím, že bude způsobovat nicotu. Léčitel nemůže ničit, má-li být opravdovým léčitelem. Lékař, jenž provádí eutanazii, je smrtícím protimluvem…Lékaři by se měli naučit, že konečnost není ostuda a že o lidské zdraví lze pečovat až do samého konce, že medicína může sloužit nejen dobru svých pacientů, nýbrž i chátrajícímu morálnímu zdraví moderní doby.“ (in L. R. Kass, s. 245-250, viz David S. Thomasma, Thomasine Kushnerová).

Případová studie, kazuistika, příklad (aplikace teorie do praxe)

Etické aspekty práce s osobami s progresivním onemocněním

Olga Nytrová

Anotace

V článku se zamýšlíme nad hodnotami a ctnostmi, jež by měly být charakteristické pro pracovníky pomáhajících profesí, kteří se věnují péči o osoby s progresivním onemocněním. Tito nemocní procházejí složitým obdobím velmi existenciálně náročným, v procesu smiřování se s danou skutečností proměňují a prohlubují své hodnotové postoje. Završují svůj život a měli by přitom být odpovídajícím způsobem podporováni.

Klíčová slova: ctnosti, dialog, emoční inteligence, empatie, etika, hodnoty, hodnotové postoje, moudrost, mravní city, obětavost, odpovědnost, odpuštění, pokora, pomáhající profese, smrt, ukazatele dospělosti, zralost

Úvod

Díky pravidelnému setkávání s pracovníky pomáhajících profesí na přednáškách seminářích na půdě Univerzity Jana Amose Komenského v Praze, ale i při dalších příležitostech např. na synodách CČSH – a také díky zkušenostem z vedení diplomních prací zabývajících se danou tématikou – mohu konstatovat, že etickým aspektům práce s osobami trpícími progresivním onemocněním je věnována stále větší pozornost.

Do multidisciplinárních týmů v nemocnicích, v léčebnách dlouhodobě nemocných a v hospicech proto například přibývají i nemocniční kaplani. Ti pomáhají nemocným, kteří si to přejí, duchovní útěchou, ale i obyčejnou lidskou účastí a nasloucháním.

Pokusme se tedy nacházet některé společné aspekty lidského, odborného a spirituálního přístupu zdravotnického multidisciplinárního týmu v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných, v hospicech.

Hledání hodnotových postojů

V souvislosti se zkoumanou problematikou je vždy nezbytné si naléhavě pokládat otázky typu: Co je člověk? Co je lidskost? Kam jde člověk? Co je to nemoc? Jakým způsobem choroba proměňuje člověka? Jaké jsou otazníky naší doby, pokud jde o loučení se životem a „cestu na druhý břeh“?

Člověk má být veden k hodnotovému „vidění“, k hodnotovým postojům. Sám pak nakonec rozhoduje o struktuře svého světa hodnot. V této souvislosti si lze položit i otázku, zda v nás existuje něco jako „orgán pro hodnoty“.

Právě v extrémních životních situacích jsou lidé vystaveni existenciální úzkosti, zátěži, kterou lépe zvládají jedinci hodnotově zakotvení. Tedy osobnosti, jež myslí na vyšší hodnoty, kultivují své mravní city a chovají respekt i k oblasti transcendentna.

Snad všichni významnější představitelé filosofie hodnot se pokusili vyjádřit svou představu o „říši hodnot“. Např. dle A. Meinonga je možné tuto říši členit na hodnoty velikosti, důstojnosti, výkonnosti, osobní hodnoty, hodnoty krásy, hodnoty pravdy. Bl. Zbořil soudí, že vědecky lze zdůvodnit rozdělení na hodnoty eudaimonistické, kognitivní, etické, estetické a náboženské: „Žádná nestojí výše než druhé, jen ideál náboženský, ideál absolutní dokonalosti má hodnotu větší a vyšší než ideály ostatní, protože je jejich syntézou.“ (in Dorotíková s. 52)

Můžeme říci, že rozvíjení hodnot a prohlubování škály hodnot vlastních je celoživotním úkolem. Předpokládá, že každý z nás bude provádět sebereflexi, bude pečovat o svou duši v sókratovském slova smyslu. Povede dialog se svým svědomím. Paloušovsky řečeno, před svou vnitřní instancí jsme v roli obžalovaného i obhájce.

Protože osvojování hodnot není abstraktním procesem, neboť hodnoty existují jako konkrétní hodnoty, musí člověk své smysly rozvíjet konkrétně, tj. způsobem, který odpovídá specifické povaze hodnot. Esteticky vnímat a esteticky hodnotit se člověk učí, stejně jako se učí rozumět povaze mravních postojů a žít v určitém etickém klimatu.“ (in Dorotíková s. 55)

Je důležité, aby naše hodnotová orientace byla vytvářena nejen intelektuálně, ale aby byla založena i na bázi citu. Absence emočních vazeb totiž vede k neschopnosti udržet si jakékoliv „hodnotové schéma“. „Teprve emotivní zafixovanost vtiskuje subjektivním hodnotovým systémům potřebnou stálost, která zakládá nejen specifičnost, ale také relativní trvalost zaměřenosti hodnotové orientace, a tím i konzistentnost chování každého jedince...nejde o vědění v pravém slova smyslu, ale daleko víc o schopnost vnímat, vzbuzovat zájem o žádoucí vzory chování, o pěstování umění vyvozovat ze získaného poznání i zkušeností, rozvoje a zrání vlastní osobnosti, důsledky pro jednání a život každého jedince.“ (in Dorotíková s. 76)

Umírání je existenciálně nesmírně náročné období života pro odcházejícího i pro jeho nejbližší. A právě v této životní fázi se ukazuje vše podstatné. Lépe zde na tom bývají lidé spirituálně zakotvení, ať už jde o členy rodiny nebo příslušníky pomáhajících profesí.

Jak uvádí Jiří Jankovský, smrt by měla být vnímána jako poslední a přirozená etapa života, která k životu patří, a proto by měla být očekávána v klidu a důstojně. Připomeňme si v této souvislosti, že hebrejština má dvě podobná slova „met“ (smrt, mrtvý) a „emet“ (pravda), z čehož lze vyvodit, že smrt je cesta k pravdě.

Falešná tabuizace smrti v současné společnosti

V dnešní společnosti převládá kult zdraví, úspěchu, výkonnosti, podnikavosti, společenského postavení. Mnozí by pojem smrt nejraději vymazali ze svého slovníku. To je ovšem projevem jisté dětinskosti, lidské nezralosti a neschopnosti být pravdivými.

Zdá se tedy, že až na výjimky značná část současné společnosti smrt falešně tabuizuje. Uvedený postoj se objevuje v dnešní rodině, v profesi, v médiích. Raději o smrti nemluvit, jako by nebyla, jako by se nás vůbec netýkala, schovávat hlavu do písku. Nemoc, utrpení, smrt jsou jakoby považovány za anachronismy, jsou zastírány, nejrůznějším způsobem překrucovány.

Tato pštrosí politika je ovšem nezralá. Lidé nejsou a nechtějí být dospělí z hlediska vnímáni pravdy. Infantilní postoj je přece pohodlnější. Nepřevzít břemeno odpovědnosti, to je určitým únikem. Jde o falešný dojem, že co není pojmenováno, vysloveno, nemůže nad námi mít moc. Všimněme si, že někteří lidé raději nesepíší závěť, nešetří si na pohřeb, jako by tím snad mohli zamezit příchodu smrti.

Vzpomeňme na předešlá staletí, kdy smrt byla „velkým životním úkolem“. Bylo třeba se na ni připravit, například pěstováním duchovní složky své osobnosti či pokorou před transcendentnem.

I dnes je třeba vědět, že „účet má být zaplacen“. Špatně se odchází, když si v sobě neseme nějakou vinu, zlost, neodpuštění, vztek, pomstychtivost, pocit křivdy. Zamysleme se například nad hodnotou odpuštění. Je to významná univerzální hodnota týkající se celého lidstva a obzvláště vyvstávající snad téměř u každého člověka těsně před smrtí.

Uveďme si konkrétní kazuistiku z nedávné doby. V jedné léčebně dlouhodobě nemocných byla hospitalizována žena, které zbývalo už jen pár týdnů života. Nikdo ji však nenavštěvoval. Nakonec se jí jedna z ošetřovatelek zeptala, zda je skutečně úplně sama. Ukázalo se, že nemocná má mladší sestru, kterou ovšem neviděla již dvacet let, od doby, kdy se s ní rozkmotřila. Ošetřovatelka příbuznou vyhledala a promluvila s ní. Ta pak do léčebny celé dva měsíce docházela, obě ženy si vzájemně odpustily a přijaly jedna druhou jako nejbližší pokrevní příbuznou. Pacientka umírala uklidněná, s pocitem, že svůj rodinný vztah uvedla do pořádku.

Ctnosti, které by měl mít člen pomáhajícího týmu

Položme si základní otázku: Kdo může pracovat s těžce nemocnými a umírajícími? Jedině ten, kdo prožívá pokoru vůči životu i vůči smrti. Je – alespoň do jisté míry - obrněn ctností od antiky nazývanou statečnost, je odolný vůči strázním i námaze, má stabilizovanou psychiku, ve svém žebříčku hodnot má do značné míry jasno.

Nemůže to být v žádném případě člověk depresivní, úzkostný, nejistý, plný strachu a obav, snadno dělající z komára velblouda, sebestředný. Má být naopak rozumný, rozhodný, aktivní, trpělivý, klidný, shovívavý, laskavý, zkrátka řekli bychom osobnost prosociálně zaměřená, velkodušná, pozitivně naladěná, která má vypěstované ctnosti, jež jsou součástí charakteru.

Člověk, který pečuje o finálně nemocné, musí tedy být vybavený odpovídajícími ctnostmi. Již od osmdesátých let minulého století se objevuje větší zájem o interpretaci těchto ctností, bez nichž nelze plnohodnotně žít.

Člen pomáhajícího týmu by měl být rozumný a vyrovnaný, odpovědný a trpělivý, spirituální složka by u něj neměla být zakrnělá. Jaro Křivohlavý zmiňuje, že dle výzkumu psychologa Mahoneyho u spirituálně zakotvených osobností můžeme nalézat tvořivější způsoby řešení mezilidských konfliktů a konstruktivnější způsoby řešení problémů a používání nadějnějších strategií.

K autorům, kteří dokážou soudobým jazykem ctnosti přiblížit a aplikovat je na pomáhající profese, patří i Josef Kořenek. Připomíná nám, že ctnost je „zdatnost“ ke konání dobra. Jeho podrobná analýza osobnosti lékaře z hlediska ctností je velmi přínosná. Hodí se i pro naši tématiku.

Podle J. Kořenka je etika ctností něčím víc, než morálkou dobrého úmyslu a neobejde se bez rozumu a dobré vůle. Ctnost se jeví jako veličina, která je všestranně formována a sycena dobrem. Ctnosti jsou vrcholy a výšiny dobra, kterých může člověk dosahovat. Mezi ctnosti podle výše zmíněného autora patří například odpovědnost, obětavost, vlídnost, sociální cítění, taktnost, ohleduplnost, diskrétnost, poctivost, spolehlivost, ochota, optimismus, sebeovládání, tvořivost, soustředěnost, otužilost, cílevědomost, předvídavost. Přibližme si ještě Kořenkova odborná vymezení, jak je analyzuje v kapitole Etika ctností v současnosti: „Ctnosti jsou samy o sobě součástí dobrého života, nejsou jen nástrojem k jeho dosažení..Naše snaha o rozvoj ctností vede k rozvoji vlastní osobnosti - seberealizaci...skutečná ctnost přetváří člověka tím, že mu poskytuje duševní rovnováhu a dává mu tím i určité charisma“. (in Kořenek, s.152)

V této souvislosti je třeba uvést pojem mravní ideál. Ten se stává nejvyšší autonomní normou, která je dílem našeho poznání, naší vůle i našeho citu.

„Mravní ideál obecně je nejen výzvou k hledání místa člověka ve světě, ale i možností uchopení naší existence v rozměru plnohodnotného lidství. Frankl uvádí, že lidská existence se ve své nejhlubší podstatě vyznačuje svým sebepřesahem, „sebetranscendencí“. Tím myslí základní antropologickou skutečnost, že člověk vždy odkazuje mimo sebe na něco dalšího, co už není on sám. A pouze v té míře, v níž člověk takto sám sebe přesahuje, také sám sebe uskutečňuje: ve službě nějaké věci nebo v lásce k jinému člověku. Jinak řečeno: člověk je cele člověkem jen tam, kde se plně věnuje nějaké věci, kde je plně oddán nějakému člověku.“ (in Kořenek).

Tady nám vytane na mysli myšlenka A.de Saint Exupéryho, který říká, že člověk je ten, kdo v sobě nosí větší bytost, než je on sám. Vybaví se nám četba našeho dětství, Malý princ a myšlenka : jsi odpovědný za toho, koho sis ochočil. A my si uvědomujeme, že je třeba vzdorovat dnešní „éře prázdnoty“ a „hyperkonzumnosti“ a pokoušet se osvěžit pokleslé tradice mezilidských vztahů. Potřebujeme rozvíjet angažované mravní návyky v konání dobra. Vondráčkovsky povězeno pěstovat „jáství“ a „tyství“, které zachraňuje od nicoty.

„Především některé profese nejsou neutrálním prostředím, které by se obešlo bez kvalitních morálních předpokladů příslušníků těchto profesí,“ konstatuje Josef Kořenek. „Je na místě uvést, že právě některá povolání (a lékařská profese sem patří rozhodně) jsou oblastí praxe založené na ctnosti. Morálně zakotvený profesní kontext lékaře nevzniká jen respektujícím uplatňováním předepsaných pravidel a principů. Osobnost lékaře právě praktikovanými ctnostmi zabezpečuje stabilizaci a trvalost hodnot, kterými je lékařská profese charakterizována (in Kořenek, s. 151).

Můžeme říci, že ti, kteří pečují o letálně nemocné, potřebují určité směrovky na své cestě a jimi může být sebereflexe spojená s úsilím o ctnosti ve vlastním životě a hledání skutečné dospělosti a zralosti.

Lidská zralost jako předpoklad pro výkon pomáhající profese

Z výše uvedeného vyplývá, že pracovníci, zabývající se terminálně nemocnými klienty, by měli mít jistou míru zralosti. Tedy být realističtí, orientovaní, vyznat se ve skutečnosti, přijmout věci jak jsou, nedělat si falešné iluze, ale neprožívat ani deziluze. Neměli by postrádat smysl pro realitu. Často je nezbytné znát míru věcí (a to bývá velmi obtížné) a volit zlatou střední cestu, jak nás tomu učila již antika.

O smyslu pro realitu píše v Ukazatelích dospělosti Victor Chu: „Máme-li úzkost z těžkostí života a děláme si iluze, pak si realitu přibarvujeme. Jsme-li navyklí na opak, tedy vidět věci černě, ztrácíme naději a důvěru, které ke zvládnutí krize potřebujeme.“

Vyberme z tohoto autora několik nejdůležitějších ukazatelů souvisejících s tématem:

Hranice (5.)

Moc a bezmocnost leží těsně vedle sebe. Když jsme byli ještě úplně malí, cítili jsme se bezmocní. V pubertě a v rané dospělosti jsme se cítili všemocní. Naučit se rozlišovat to, co je v naší moci a co není, patří k podstatným krokům procesu zrání. Vědět a uznat, co vše v naší moci není, nás činí skromnějšími a pokornějšími. Učíme se při tom pociťovat respekt k jiným lidem a respekt k přírodě a těšit se z jejich darů a plodů. Při svévoli, narcistickém velikášském bludu a ztrátě odpovědnosti snadno přehlédneme, kudy naše hranice vedou a překračujeme je. Přitom můžeme škodit sobě i jiným. Avšak na druhé straně, když se k našim hranicím neodvážíme jít, pak nerosteme.

Jasně vymezená odpovědnost vůči druhým (6.)

Dospělost znamená převzít odpovědnost za ty osoby, které jsou na nás závislé či na nás odkázány (např. děti, osoby v ochranné péči, pacienti). Dojde-li však k tomu, že tyto osoby si budou moci odpovědnost za sebe převzít, měli bychom je s radostí nechat jít. V našich vztazích bychom si měli vyjednat jasná ujednaní a smlouvy a jich se držet.

Pečovat o vztahy (7.)

Dobré společenské či mezilidské vztahy a přátelství jsou elixírem života. Pečovat o ně a těšit se z nich je životní nutností a současně radostí. Měli bychom při tom dbát na pro nás přiměřený rytmus zesílení kontaktu a jeho oslabení.

Spiritualita (19.)

My lidé můžeme sami sebe chápat jako přírodní duchovní bytosti, které existují vedle našeho materiálního bytí. Tím zůstáváme pocitově spojeni s neviditelnými silami a na své životní cestě se od nich necháváme provázet a řídit. Také jiné lidi a stvořeni můžeme vnímat jako duchovní bytosti a cenit si setkání s nimi.

Žití a umírání (20.)

Stát se dospělým znamená uznat konečnost svého života, přijímat žití a umírání jako jevy k sobě náležející, přisvědčit tomu, připravit se na důstojné zakončení života a být napjat, co se vlastně při tom bude dít a co bude potom – jak tomu již jednou bylo při našem zrození.

(in Victor Chu, s. 232-7)

Další důležitou charakteristikou lidské zralosti je schopnost být empatický, ale zároveň být schopen moudrého odstupu a nadhledu, nelpění.

Moudrost je, jak známo, kardinální ctností, tedy určitým „úběžníkem“. Odstup a nadhled, nelpění, jež s moudrostí přicházejí, nám přibližují i velká světová náboženství.

Před několika dny jsem hovořila s filosofem Ladislavem Hejdánkem a ptala jsem se ho na jeho názor na nelpění a lpění v křesťanství a v buddhismu. Řekl mi, že nemáme lpět na svém minulém já, máme nechávat svou minulost za sebou. Neměli bychom na ní viset, držet se jí. Za sebe ještě dodávám: Zůstávali bychom tak mnohdy v zajetí ukřivděnosti, hněvu, pomstychtivosti, zkresleného pohledu na skutečnost.

K názoru, že nemáme setrvale lpět na svých představách, uvedl L. Hejdánek jako příklad člověka, který si usmyslí, že chce být houslovým virtuózem. Potom však zjistí, že to není možné, například proto, že nemá „absolutní sluch“. Musí pak dokázat na svém plánu nelpět. Když nelpím na svém minulém já, měním se k lepšímu. Je třeba lpět na pravdě, kterou „nemám v kapse“. Nejsem tudíž jejím majitelem, vlastníkem. Naopak lpět máme na takové pravdě, která přichází a ptát se, ve světle čeho přichází.

Práce s doprovázejícími rodinnými příslušníky

Těžká nemoc a finální stav života, to je existenciálně velmi náročná situace pro pacienta i pro jeho okolí. Umět se vzdát blízkého člověka, odpoutat se od něj a „propustit“ ho na „druhý břeh“, to není snadné. Přestat „lpět“ je bolestný proces, tne do živého.

Odborníci se dnes více než v minulých letech zabývají prací s doprovázejícími rodinnými příslušníky. Ti se učí přijmout situaci, ovládat své city, zdokonalovat svoji emoční inteligenci. To znamená, učí se pracovat se svými city, nevybíjet negativní emoce na druhých. Je třeba spíše nabídnout své zklidněné, zvládnuté city, svůj nadhled a schopnost spět k moudrosti, otevírat vertikálu k naději.

Jedna moje dvacetiletá studentka nám k tématu doprovázení svěřila na semináři svou vlastní zkušenost. Před několika měsíci její čtyřicetiletá maminka umírala na rakovinu. Citově, vnitřně dcera vedla těžký zápas, bylo to velmi bolestivé takhle brzy ztrácet matku. Když její nejbližší lidská bytost po dvou měsících zemřela, dokázala nakonec její smrt přijmout vyrovnaně. Ošetřující lékařka se však na děvče přísně zahleděla a pronesla nabádavě: „No, slečno, vy tu smrt maminky nesete nějak moc lehce.“ Jaká asi v té chvíli byla emoční inteligence uvedené doktorky?

Závěr

Na konec si znovu uveďme, že k našemu hledání smyslu života, k naší lidskosti, k podstatě bytí i dnes přináležejí základní otázky, jako jsou například: Kdo je člověk? Kam jde?

Buberovsky řečeno, naše „já“ se vztahuje k „ty“ druhého vedle mne. Lévinasovsky zase připomeňme, že hledíme do tváře lidské bytosti a to je pro naše hodnotové postoje klíčové. Přejeme si, aby naše zdatnost ke konání dobra se zdokonalovala, ctnosti rozvíjely.

Toužíme, aby v nás mravní city působily a my mohli naplňovat cíle svého poslání, své profese a pokoušeli se být lidmi na svém místě, kteří nacházejí smysl vlastní existence. Vnitřně je naplňuje být tu pro druhé a skutečně převzít břímě odpovědnosti.

Sókratova obhajoba

Myslím, že stojí za to zachránit před zapomenutími to, jaký byl Sokratův postoj k obhajobě a ke smrti, když byl předvolán na soud. Už o tom ovšem psali jiní a všichni se zmínili o sebevědomí, s jakým mluvil, a to je důkaz, že tón Sokratovy řeči byl opravdu takový. Ale jeho sebevědomá řeč vypadá trochu neuváženě, protože z jejich líčení nevyplývá, že tehdy už pokládal za výhodnější pro sebe zvolit smrt, a ne život. Naproti tomu Hipponíkův syn Hermogenés, který byl jeho žákem, vypravoval o něm věci, v jejichž světle se jeho sebevědomí jeví v naprostém souladu s jeho smýšlením.

Hermogenés totiž říkal, že když viděl, že Sokrates mluví o všem možném, jen ne o procesu, vyzval ho: „Neměl bys, Sokrate, myslit na to, co řekneš na svou obhajobu?“

On prý mu na to nejdřív odpověděl: „Nezdá se ti, že jsem strávil přípravou této obhajoby celý život?“ Hermogenés prý se zeptal: „Jak to?“ „Protože jsem za celý svůj život ani jednou nepřestoupil právo; to je podle mne ta nejkrásnější příprava obhajoby.“ Hermogenés prý mu namítl: „To nevidíš, že athénské soudy často poslaly na smrt naprosto nevinné lidi, protože se daly svést řečnickým uměním, a že stejně často osvobodily skutečně provinilce, kteří dovedli obratnou řečí vzbudit lítost nebo se dokázali slovy zalichotit?“ „Zeus je můj svědek,“ řekl prý na to Sokrates, „že jsem se už dvakrát pokoušel shledávat argumenty pro svou obhajobu, ale daimonion se pokaždé postavilo proti tomu.“ „To je zvláštní,“ podivil se Hermogenés, a Sokrates pokračoval: „ Zdá se ti snad zvláštní, že i bůh si myslí, že by pro mne bylo lepší, abych už zemřel? Nevíš, že bych až do této chvíle nepřipustil, že měl někdo lepší život než já? Největším zadostiučiněním pro mne bylo vědomí, že jsem žil po celý život zbožně a spravedlivě, takže jsem mohl být sám se sebou úplně spokojen, a stejný názor měli o mně moji přátelé. Kdyby teď měl můj život pokračovat ještě dál, vím, že bych nutně musel splatit daň stáří – hůř bych viděl, míň bych slyšel, byl bych tvrdší v učení a rychlejší v zapomínání toho, co jsem se naučil. A kdybych si uvědomil, jak se můj stav zhoršuje, a byl bych proto sám se sebou nespokojen, jaký půvab by pro mne ještě měl život mít?

Možná že právě proto mi bůh ve své dobrotě milostivě dovoluje skončit život nejen v pravý čas, ale tím i nejsnazším způsobem. Budu-li nyní odsouzen, tak způsob mé smrti – alespoň podle názoru těch, kteří se takovými věcmi zabývají – bude pro mne nejlehčí, pro mé přátele nejméně nepohodlný a přitom schopný vyvolat největší zármutek, a to je přece jasné. Když člověk nezanechá v srdcích svých blízkých žádnou ošklivost nebo trapnou vzpomínku a zhasne s tělem zdravým a duší schopnou přátelského citu, jak by se nemělo lidem po něm stýskat…?

Takové tedy byly zásady, k nimž se Sokrates podle Hermogenova tvrzení hlásil. A když ho žalobci obviňovali, že neuznává státem uznané bohy a zavádí nějaká jiná, nová božstva a kazí mládež, prohlásil před soudem: „Jsem opravdu překvapen, občané, a musím se ptát především na to, o co opírá Melétos své tvrzení, že neuznávám státem uznané bohy. Já jsem přece obětoval při různých svátcích slavených obcí a na veřejných oltářích, viděli mě při tom všichni, kteří se těch bohoslužeb také účastnili, a kdyby byl Melétos chtěl, mohl mě při tom také vidět. A lze snad vykládat jako zavádění nových božstev konstatování, že se mi ozývá božský hlas a radí mi, co mám dělat? Vždyť o hlasy se přece opírá i ten, kdo vykládá jako věštby zvuky vydávané ptáky a náhodně zaslechnutá slova lidí…

Mám ještě jiný důkaz o tom, že nelžu, pokud jde o božské projevy: mnohým ze svých přátel jsem prozradil, co bůh radí, a ještě nikdy jsem se neukázal jako lhář.“ „ …Poslechněte si ještě jeden příběh, aby i ti, kteří chtějí, věřili ještě méně přízni, kterou mě bohové poctili. Jednou se Chairefón na mne ptal v Delfech boha a Apollón mu před mnoha lidmi dal odpověď, že nikdo z lidí není nezávislejší, spravedlivější a moudřejší než já.“ Po těch jeho slovech začali soudcové samozřejmě hlučet ještě víc… Přesto tvrdíš Meléte, že chovám-li se takto, kazím mládež. My přece víme dobře, v čem spočívá kažení mládeže: jen mi klidně jmenuj toho, kdo se mým vlivem stal ze zbožného bezbožný, ze slušného drzý, z šetrného marnotratný, z člověka znajícího míru v pití opilcem, z pracovitého lenochem nebo otrokem jiné zavrženihodné rozkoše, víš-li o někom takovém.“

„Ale já znám takové, kteří se tebou dali přemluvit, aby poslouchali raději tebe než vlastní rodiče, to mi může sám Zeus dosvědčit,“ bránil se Melétyos. „To připouštím,“ odpověděl Sokrates, „ovšem jen pokud jde o výchovu, neboť oni vědí, že je to můj obor. Pokud jde o zdraví, poslouchají lidé víc lékaře než rodiče, a ve sněmu všichni Athéňané poslouchají spíše ty, kteří mluví nejrozumněji, než své příbuzné. Nevolíte si snad za stratégy ty, které považujete za největší znalce vojenství, a ne své otce a bratry nebo sebe samé?...“

„…Nespravedlnost mého odsouzení nemůže rozhodně zmenšit mou hrdost: hanba nepadá na mne, ale na ty, kteří mě odsoudili. Útěchou je pro mne i to, že Palamédés skončil podobně jako já. Ještě dnes inspiruje písně daleko krásnější než Odysseus, který byl původcem jeho nespravedlivé smrti. Jsem přesvědčen, že minulost budoucnost dosvědčí i mně, že jsem se nedopustil nespravedlnosti vůči nikomu a že jsem nikoho nezkazil, ale že jsem prokázal dobro každému, kdo se se mnou stýkal, tím, že jsem ho zadarmo učil dobru, jak to jen bylo v mých silách…“

(Xenofón: Hostina Sokratova obhajoba, Kalligram, Praha, 2006)

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM