6.2 Jaký je smysl lidské existence? Proč si neustále klademe otázku po nesmrtelnosti?

6.2 Jaký je smysl lidské existence? Proč si neustále klademe otázku po nesmrtelnosti?

literaturaExistuje problém, který je formulován jako stará a nikdy neumlkající otázka lidské nesmrtelnosti,“ konstatuje známý myslitel E. Coreth ve své knize Co je člověk. „Je lidské bytí omezeno na tento život a znamená pro ně smrt definitivní konec? Nebo existuje další život po smrti, očekává nás nesmrtelný život? Co k tomu lze říci filosoficky? Na jedné straně je pro duchovní podstatu člověka konstitutivní transcendentní, přesahující dimenze, ‚nepodmíněné v podmíněném‘ – jež prožíváme, když zakoušíme nárok pravdy, závaznost dobra, nepodmíněnost hodnoty personálního bytí. V tom se vyjevuje transcendence člověka. Z ní pramení nekonečná touha po úplné pravdě, po čiré dobrotě, po naplňujícím štěstí a definitivním završení. Je to touha, jež přesahuje všechny věci a hodnoty a může najít naplnění jen v Nekonečném. V této transcendentní dimenzi má základ absolutní hodnota personálního bytí, kterou prožíváme nejen jako vlastní nepodmíněnou hodnotu, ale s níž se setkáváme i v druhém člověku a již v něm máme ctít a hájit.

Všichni si dobře uvědomujeme, že‚ absolutní hodnotě osoby odporuje zánik ve smrti. Z ní pramení touha po věčném bytí, která ovládá všechna náboženství lidstva. V této souvislosti si můžeme připomenout v evropské kultuře široce přijímané křesťanské učení o "vzkříšení těla", to znamená o vzkříšení a dalším životě celého člověka v jeho tělesně duchovní jednotě, a to v novém, zcela jiném bytí, jež je nesouměřitelné s prostoročasovými dimenzemi našeho světa, a proto si ho nedokážeme ani představit, ani pochopit, v bytí, kde po tomto předběžném a porušitelném životě smíme očekávat konečné naplnění. Teprve tam se ukáže, co vlastně s konečnou platností – ve své plnosti – znamená být člověkem.“

Velmi podnětné myšlenky k našemu tématu přináší i filosof Milan Machovec. Jeho knihu Smysl lidské existence uvozuje citát z Immanuela Kanta: „Tajuplná síla, z jejíž moci existujeme, je stejně podivuhodná v tom, co nám poskytla, jako v tom, co nám odepřela.“

Machovec konstatuje, že „v životě jednotlivce i celých civilizací mohou vždy vznikat a hluboce utkvít chyby, ale jsou-li odhalovány a napravovány, může takový život být smysluplný, ovšem nikoliv jen napravováním chyb, ale úsilím o nějaké pozitivní hodnoty. Život ‚šťastný‘ nebývá vždy totožný se smysluplným. ‚Štěstí‘ je cíl lidí podprůměrných, nenadaných, hloupých; opravdová lidská blaženost (uspokojení, zadostiučinění) vzniká jen občasně jako průvodní jev nějaké smysluplné činnosti. Člověk nikdy nemůže být ‚pánem přírody‘ a jiných bytostí, je spíše jejich bratrem; může přežít pouze v harmonii s nimi a bojem o jejich přežití.“

Uznávaný český myslitel také připomíná „hrozby rychlé globální smrti a/ nukleární b/ ekologické c/populační d/ epidemické e/ narkomanické. Boj s nimi představuje dnes mnoho z úsilí o smysl i samého života. Sám o sobě však nestačí. Jde o kulturní a duchovní hodnoty, v jejichž jménu bude veden, bez mravní obrody je vše marné.“

Zdůrazňuje i následující důležitou skutečnost, o níž jsme s již zmiňovali: „Často se tvrdívá, že člověk je prý zdrcující většinou slabý a bezmocný. Opak je pravdou: on se jen zdá být slabý, pokud se zabydlil v laciné pozici bezmocného. Ve skutečnosti je nutno klást si cíle vysoké, závratné a přitom si uchovat pokoru dětí božích.“

Životní krize může znamenat dozrávání a prohloubení lidské bytosti

duleziteLidský život je lemován většími či menšími krizemi – společně s utrpením a nemocemi. Jsou jeho důležitým katalyzátorem a dokážou zakotvit náš život ve smyslu. Člověk sice touží po smysluplnosti života, celistvosti, kontinuitě, problémům se však v průběhu života nelze vyhnout. Psycholog Jiří Mrkvička v této souvislosti uvádí: „Opakuji znovu, že životní krize jsou nutné, a že se jim nevyhneme. Musíme s nimi počítat, můžeme dokonce jejich nástup předvídat.“

Krize zlomové, katastrofické – i v beznadějných situacích, kdy člověk pocítí marnost všeho, by měl najít uprostřed trosek něco, na čem je možno znovu začít. Po vzoru biblického Jóba jít zase svou cestou dál. Po překonaných obtížích zase člověk načerpá sílu a je schopen prožívat naději. Je poučenější, nese si sebou zkušenost, obrní se, stane se odolnějším.

duleziteKritickými uzly v naší ontogenezi jsou:

(vyjděme z přístupu J. Jankovského a E. H. Eriksona, který si poněkud rozšíříme):

narození

trauma porodu, je opuštěno bezpečí lůna

věk batolete – krize jáství

postupné uvědomování si vlastní osobnosti

vstup do školy

náročnější fáze ve srovnání s pobytem v předškolním zařízení, obtíže nutného přizpůsobení

pubescence

postupné přijímání svobody a odpovědnosti

hledání vlastní identity

přecitlivělost, neochota slevit z ideálů

nedostatek mateřského či otcovského vztahu nebo naopak příliš ochranitelský vztah rodičů

adolescence

generační vzpoura, nutnost osamostatnit se, potřeba

měnit postoj k hodnotám

krize manželské

reálné zhodnocení rozložení sil v partnerském vztahu

schopnost či neschopnost kooperace a spoluodpovědnosti

potřeba řešit neúnosné situace, které vznikají z nedostatku komunikace, deficitu odpovědnosti

krize pracovní

hledání mantinelů v souvislosti s vlastními schopnostmi a požadavky zaměstnavatele práce na vlastní EQ, zlepšování sociálních dovedností

případná šikana, mobbing, bossing

krize čtyřicátníků

pocity marnosti, neúspěšnosti, obava u toho, že se nic nevydařilo, že člověk selhává a nic zvláštního jej již nečeká, blíží se stáří

syndrom prázdného hnízda

dospělé děti odejdou, aby žily svůj vlastní život, obtížné hledání náhradního „programu“ – pokud se člověk dostatečně nepřipravoval na tuto fázi života a upnul se jen na vnoučata a sám na sobě nepracuje, nepečuje o duši, jak by měl

syndrom druhého břehu

strach ze smrti, bolesti a opuštěnosti, obava ze ztráty smyslu

existenciální úzkost z otevírajícího se horizontu neznáma a transcendentna

krize stáří

pocit nenaplnění života, prázdnoty, ono smutné „být bez role“

strach, že nemáme co předávat a komu předávat, potřeba smiřovat se se samotou a snažit se vyhnout opuštěnosti

někdy bezradnost pokud jde o hodnoty a poslední věci člověka – mnohdy málo víme o posledních věcech a málo se zajímáme o hodnoty a najednou je tu chvíle, kdy se život uzavírá a má se bilancovat, smiřovat se se smrtí, provádět závěrečné hodnocení vztahů a své cesty, uvědomit si, že smrt je velký život úkol

otazky k zamysleniVýše jmenované životní křižovatky známe většinou z vlastní zkušenosti či zkušenosti svých sourozenců, rodičů, dalších příbuzných a lidí ze svého okolí. Umíme si představit, co prožívá takový čtyřicátník, který má pocit, že se ocitl za polovinou života a nesplnilo se mu nic z toho, co si přál. Nedokázal například dostudovat, nebo nedělá práci, která by ho bavila, zkrachoval v partnerských vztazích a neví si se sebou rady. Myslím, že většinou můžete ke každému zlomovému období jmenovat příklad někoho, kdo takovouto krizi úspěšně nebo méně úspěšně zvládal a máte svoji vlastní kazuistiku.

Je nesporné, že každá krize má svůj význam a představuje nezaměnitelný, i když mnohdy velmi bolestný přínos pro kvalitu našeho života. Dotváří se hodnotový systém a člověk se naučí rozlišovat mezi věcmi podstatnými a nepodstatnými. Oprošťuje se od zbytečného lpění. Jedinec začíná být schopen nadhledu, vyhýbá se extrémům a pokouší se nalézt zlatou střední cestu.

Problém lidského utrpení, bolesti a životních krizí bývá nosným tématem u mnohých umělců, spisovatelů i filosofů. Známé je např. mínění Stefana Zweiga, že „kdo zakusil jas a temnotu, válku a mír, vzestup a pád, ten doopravdy žil“.

Podobně říká dánský filosof S. Kierkegaard, že teprve v krizích začíná člověk opravdu existovat. Ústředními pojmy jeho filosofie jsou: úzkost, osamělost, tragika lidství, odcizenost a jiné. To vše pak přetrvává jako leitmotiv v existenciální filosofii 20. stol. (např. M. Heidegger, G. Marcel, J. P. Sartre aj.), ale i v současných myšlenkových proudech „postmoderní“ filosofie.

Utrpení, nemoc a smrt k životu patří

Jako by tyto pojmy současný člověk nechtěl téměř slyšet, natož aby se jimi zabýval a přemýšlel o jejich významu. Realita nás mnohdy donutí vnímat utrpení, nemoc i smrt, vzít je na vědomí, diskutovat o nich, ale většinou jsme rádi, že se tyto otázky nedotýkají nás samotných. Současnost preferuje jednoznačně mládí, zdraví, úspěch a výkon. To je nezralé uvažování.

Přitom je potřeba si uvědomit, že pro osobní růst každého jednotlivého člověka utrpení, bolest, nemoc hrají velkou roli. Je to rub téže mince, a proto patří k plnosti bytí.

Prožíváme nemoc a smrt prarodičů a jsme pak již více připraveni na odchod rodičů na druhý břeh i na svoji vlastní smrt. Jsme zralejší, máme jinak srovnané hodnoty, přestavujeme svůj žebříček hodnot, už nejsme tak sobečtí, více myslíme na druhé a jsme tu pro ně.

Franz Furger se v souvislosti s utrpením zamýšlí nad tím, jak dalece je člověk povinen dát svůj souhlas k léčbě, která dává jen nepatrné šance na vyléčení, a tedy vlastně břímě nemoci jen prodlužuje, nebo která sice (dříve nezachranitelně ztracený) život zachrání, ale stav člověka zůstane natrvalo a těžce poškozený? Je třeba se zamyslet nad tím, kde se stává požadavek pokračujících intervencí egoistickým přeháněním, popř. kultem vlastního strachu před smrtí. Furger uvádí, že zdraví nelze uvádět jako nejvyšší hodnotu – právě z úcty ke stvoření. Při veškerém svém existenciálním významu náleží hodnota lidské existence současně i do té oblasti lidského bytí, jež je v biblickém myšlení charakterizována jako stáří, utrpení, smrt a hřích, jako oblast úpadku, který, i když je stále nepochopitelný, patří k člověku jako skutečnost. (in F. Furger, s.26)

Utrpení má svůj smysl a jeho hodnota je očistná

Lidé, kteří se realizují v pomáhajících profesích (lékaři, zdravotníci, učitelé apod.) se setkávají s něčím, co výrazně patří k životu, tedy s utrpením, s bolestí. Samozřejmě, že obvykle nikdo bolest nevyhledává, ale když přichází, je třeba se k ní postavit čelem. Je známo, že rodiče, kteří se snaží umetat svým dětem cestičku a nenaučí je prožívat a přijímat bolest, prohru, neúspěch, brzdí jejich zrání, pokrok směrem k samostatnosti a dospělému zodpovědnému životu. Děti pak bývají rozmazlené, nerozhodné, zhýčkané, zbabělé a sebelítostivé.

Jedno ze starých přísloví říká: „Utrpení je rychlý kůň na cestě poznání.“ Utrpení je událostí v životě člověka, ze které lze těžit lidskost, pokoru a životní moudrost. Pokud se jedná o křesťanské stanovisko k danému problému, víra vidí v utrpení prostředek spojení člověka s Kristem (viz Kristova oběť na kříži spojená s krizí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ /Mt 27,46/)

Utrpení činí člověka obvykle mnohem vnímavějším pro Boha, viz úsloví „Skrze kříž k Bohu blíž“ nebo „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. Postmoderní člověk se zhusta vyhýbá utrpení a není příliš ochoten být trpícímu nablízku. Občas vzniká mylný dojem, jako by utrpení ani do dnešní doby nepatřilo. Je to „pštrosí“ politika. Odmítáním reality utrpení vztahy ztrácejí svou hloubku. Podle V. E. Frankla v utrpení „uskutečňuje člověk postojové hodnoty“.

Pierre Teilhard de Chardin ve své eseji „Smysl a pozitivní hodnota utrpení“ užívá mimořádně působivé paralely. Život a svět přirovnává k rozkvetlému stromu, který nás při pohledu z dálky překvapí svou krásou. Přijdeme-li však blíže, vidíme, že má i suché a polámané větve a přesto mu to na jeho kráse nic neubírá, naopak, je ještě přesvědčivější, krásnější. Nikoho to nepřekvapí, neboť strom musel zápasit ve svém růstu se všemi vnitřními i vnějšími překážkami svého vývoje (nehodami, nečasem, bouřemi). Vše je svědectvím podmínek, za nichž strom vyrostl.

Život je tápání a hledání. Každý pokrok, k němuž ve světě dochází, je možný za cenu mnoha neúspěchů a zranění. Všichni trpící jsou příkladem této tvrdé, ale vznešené podmínky (in Jankovský, str. 130). Jsou to padlí na poli cti, kteří platí za postup všech. Svět potřebuje lidi kontemplace a přímluvce, ale také nemocné a trpící. V blízkosti nemocných lidí se obvykle stáváme soucitnějšími, máme potřebu pomáhat, být druhému oporou. Když trpí člověk nám blízký, řadu činností a zájmů odložíme stranou a snažíme se mu ze všech sil věnovat, jak nás k tomu nabádá naše svědomí.

„Trpícím lidem přísluší, aby výslovněji a čistěji než ostatní mířili k tomu, co je božské. A tak právě těm, kteří ve svém oslabeném těle nesou váhu světa v pohybu, dává prozřetelnost jako odměnu být nejaktivnějšími činiteli tohoto pokroku, který je zdánlivě obětoval a drtil.“ (in Jankovský)“

Profesor Hans Rotter z university v Innsbrucku ve své práci věnované problematice důstojnosti lidského života a s tím souvisejícími základními otázkami lékařské etiky uvádí pozitivní stránku bolesti a utrpení. Tak např. onemocnění v dětství může pomoci k tomu, že tělo získá obranné síly a později touto nemocí již nebude ohroženo. Anebo může utrpení přispět k tomu, že člověk zvážní a dozraje, a získá tak více porozumění pro život, pro lidi okolo sebe.

otazky k zamysleniJe utrpení z vlastní či cizí viny nesmyslné? Je důvodem k zoufalství, vyskytuje-li se na tomto světě a ve vlastním životě vina, která působí utrpení? Řadu takových otázek si klademe poměrně často. Vina, kterou si lidé navzájem přiznají a kterou si odpustí, a kterou tak překonají, je může navzájem hlouběji spojit.

„Vina nemá smysl ze sebe, ale může smysl získat, pokud k ní jedinec zaujme správný postoj a vhodným způsobem se s ní vypořádá,“ konstatuje Rotter. Pak může utrpení člověka učinit zralejším a vede ho k pokoře. Rozvíjí se v něm soucit a ten jej učí věnovat více pozornosti druhým. Zmiňovaný autor cituje také z přednášky teoretika medicíny Heinricha Schippergese, který upozorňuje na to, že u nemoci hrají velmi důležitou roli „velmi osobní postoje a očekávání, vlivy z okolního světa a od bližních, vliv svět práce a prostoru volného času se všemi do nich zasazenými mezilidskými vztahy“.

Hovoří-li se o zlu v moderní společnosti založené na svobodné konkurenci, spočívá příčina nemocí, způsobených tímto zlem především v nedostatku lásky a naděje, v rezignaci a brutálním existenčním boji, v nedostatku zájmu o osobu jednotlivce a v úsilí o bezohledné prosazení vlastních přání. To vše snižuje kvalitu života, zvětšuje osamělost jednotlivce a ztěžuje mu břemeno, které nese sám a o něž se nemůže podělit s druhým,“ tvrdí Hans Rotter. (in H. Rotter, s. 81)

Smrt jako existenciální problém

„Už sám fakt, že se lidé mohou vystavit smrti pro nějakou ideu, aniž by byli podpíráni nějakou osobní nadějí, nepopiratelně dotvrzuje ono poslání, ono zasvěcení absolutnu, jímž člověk transcenduje přírodu a vyjevuje svou neredukovatelnou jedinečnost“, říká filsof Gabriel Marcel.

V této souvislodti si můžeme také připomenout slova písně, kterou asi bude znát většina z Vás: 

Stvořil Bůh ratolest

bych mohl věnce vázat.

Děkuji. Za bolest,

jež učí mne – se tázat.

Děkuji za nezdar:

Ten naučí mne píli,

bych mohl přinést dar,

byť nezbývalo síly.

(Děkuji)  Karel Kryl

duleziteTři pilíře pohledu na smrt:

  1. Smrt je součástí života – vnímáme filosoficky a teologicky.
  2. Etická dimenze zdůrazňuje – mít bezpodmínečnou úctu k člověku jako k jedinečné a komplexní bytosti.
  3. Třetím pilířem je praktická péče o fyzické pohodlí a psychologická podpora – tedy naslouchání nemocnému.

Lidé, jak známo, potřebují vnímat jako oporu přítomnost druhého, nejenom ve chvíli smrti, ale i během různých krizových situací, které prožívají na konci života. O smrti by měl člověk mluvit a přemýšlet mnohem dříve – na až v závěru života za pět minut dvanáct.

Smrt, umírání je velkým životním úkolem. Vzpomeňme na básníka R. M. Rilkeho, který hovoří o osobní smrti. Smrt přirovnává ke svážení zralého obilí do stodoly. Z našich autorů si připomeňme Jana Karafiáta, který napsal Broučky. Básník Jan Skácel oceňuje, že jmenovaný autor knížky pro děti citlivým způsobem učí nejmenší lidské bytosti vnímat umírání, smrt, loučení se životem. To patří také k naplnění lidskosti, chápání řádu lidského života.

Ke smrti se působivě vyjadřuje řada českých básníků. Za všechny zmiňme alespoň V. Holana, F. Halase, J. Wolkera, J. Seiferta. Ale také Harry Potter, hrdina fantasy ságy spisovatelky Joanne K. Rowlingové, pomáhá čtenářům a filmovým divákům smiřovat se s dimenzí odchodu na druhý břeh. Naznačuje nové horizonty.

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM