6.1 Vytváření duchovně intelektuálních schopností a vědomostí

6.1 Vytváření duchovně intelektuálních schopností a vědomostí

Péče o duši podle Sókrata, J. Patočky a R. Palouše

Jedna z přednášek filosofa Jana Patočky se jmenuje „Areté a blaženost“. Autor zde uvádí důležité souvislosti a důrazy, které se týkají péče o duši. „Starost o duši překonává falešný individualismus. V jeho zajetí domnívá se člověk, že nároky jsou tolik jako jsoucno, zaměňuje „míti“ a „býti“. Sókratovská moudrost ukazuje, že říkáním „já“ ještě není prokázáno, že existujeme, a učí tudíž především být, existovat.

Bytí podle Jana Patočky znamená koncentraci života do jediné podstatné úlohy, která v každém okamžiku a za všech změn situací a vnitřních stavů stejně životu dává cíl či smysl. Tato koncentrace je ona síla, ona moc, kterou Sókratés nazývá pochopení. Stále se snažíme uchopit jedinou základní úlohu, zbavujeme se špatné reflexe a sebereflexe.

Štěstí podle Sókrata není možno vůbec potkat. Ale hledajícímu nemůže štěstí uniknout. Štěstí však nemůže být cílem. Cílem jedině může být dobré a štěstí je přebývání u tohoto cíle. Sókratovo „daimonion“, jeho intuice nebo chceme–li vnitřní hlas, mu napovídal, co nemá činit, čemu se má vyhnout. Každé vykročení do neznáma se u Sókrata podle Patočky děje „za spoluúčasti, za dohledu boha.“

k zamysleniNeměli bychom zapomínat na svou duši. V klidu a samotě se ke své duši máme obracet, nechat ji mluvit ve svém nitru, nepřebíjet a nepřehlušovat ji mnoha dojmy. Každý den večer před usnutím si probírat události toho dne, své činy a postoje, dojmy a hodnocení činů druhých. Zvažujeme, zda jsme se správně rozhodovali, správně volili mezi různými variantami. Přiznáme sami sobě, co jsme pokazili. Budeme hledat řešení, abychom věc napravili.

Jak už jsme zmínili v části věnované individuální etice, Radim Palouš se k tématu vyjadřuje takto: „Péče o duši zůstávala pro mne péčí jen o to nejniternější v člověku. Pečuji-li o své já, předstupuji sám před sebe – v tu chvíli nejsem ‚vědeckým objektem‘, nýbrž soudcem a také obžalovaným, spoluodpovědným za své příští podoby. Moje já tedy není dané jednou provždy, nýbrž při této péči vždy již spolubytuje jakási tajemná kritika, tázající se po tom, co bylo, jest a má být. Sókratés poslouchal „daimonion“, božského posla, který mu radil, co si nemá a má počít; křesťanství zná „constientia“, svědomí, jakožto „vox Dei“, hlas Boží.“

Podle Franze Furgera je člověk – i díky svým duchovním schopnostem – bytostí nejen odpovědně plánující celou svou existenci, nýbrž současně i eticky spoluodpovědnou za utváření těchto schopností, a to vždy v míře odpovídající rozvoji jeho osobnosti.

„Odpovědnost za široké vzdělání osobnosti bez jednostranností, odpovědnost za přizpůsobené doškolování a zejména za další vzdělávání náležejí k individuálně etickým povinnostem osobnosti v neposlední řadě proto, že jen takovou starostí o vzdělání se může člověk stát a zůstat mezilidským partnerem. Nejde jen o vzdělání zatěžující mozek, nýbrž i o ‚vzdělání srdce‘“.

Vzpomeňme na biblické podobenství o „hřivnách“. Své dary, schopnosti, inteligenci, nadání bychom neměli zakopat, aby je „zloději neukradli“, ale pracovat s těmito hřivnami a zmnožit je, nelitovat námahy a chovat se zodpovědně.

Albert Schweitzer říká: „Protože důvěřuji v moc a pravdu ducha, věřím v budoucnost lidstva.“

Radim Palouš konstatuje: „Otcem filosofie byl pro mne Platónův Sókratés: nejen myslitel, nýbrž především vzdělavatel athénské mládeže. A co to je za „dělání“, které má předponu „vz“? Nejde přece o mnohoznalost, nýbrž o mravní vz-nos.“

Emoční inteligence a nutnost jejího pěstování

Každý se může rozlobit – to je snadné. Avšak rozhněvat se na toho pravého člověka, tou pravou mírou, v ten pravý čas, z toho pravého důvodu a tím pravým způsobem – to už tak snadné není.                Aristotelés: Etika Nikomachova

duleziteZasvěcovací obřady přírodních národů, spojené většinou s nějakým strádáním a zkouškami, naprosto zřetelně ukazují, že dospělým člověkem v plném smyslu je ten, kdo umí ovládat svoje spontánní hnutí a potřeby. Autorita (a osobnost) neznamená v první řadě moc nad jinými, nýbrž nad sebou samým. To už věděli antičtí myslitelé. Člověk by se měl snažit o rozumné omezování vlastních potřeb, naučit se jisté „askezi“.

Pokud toto zvládne, bude schopen zacházet rozumně se zdroji tohoto světa, a podle okolností ochoten i k určitému zříkání se pohodlnosti ve prospěch vyšších hodnot. Že se ignorování takovéhoto přístupu stává existenčním etickým problémem lidstva, to snad není třeba zvlášť zdůrazňovat.

Nemáme-li upadnout do neurotických frustrací, pak patří distancované zacházení s hmotnými statky k nezbytným úkolům soudobé psychohygieny, která je přiměřená skutečnosti (srv. D. Goleman: Emoční inteligence).

dulezitePodle uznávaného odborníka Davida Golemana, který se dlouhodobě věnuje otázkám zkoumání lidské psychiky, se „emoční inteligencí rozumí schopnost vyznat se sám v sobě i v ostatních, vnitřní motivace a zvládání vlastních emocí i emocí cizích“.

Vyzrálá osobnost se bez sebekázně neobejde. Dokáže se ovládat, umí omezit své potřeby ve prospěch druhého. Nezatěžuje okolí svými afekty, hněvem, ukřivděností, nevychovaností, škodolibostí, ale nabízí vyrovnaný a vstřícný postoj toho, kdo má nadhled.

Jak uvádějí psychologové Travis Bradberry a Jean Greavesová, lidé, kteří zdokonalují svou emoční inteligenci, mají jedinečnou příležitost prospívat tam, kde se ostatní hroutí.

„Koncepce emoční inteligence vysvětlovala, proč dva lidé se stejným IQ mohou v životě vykazovat obrovsky rozdílnou míru úspěchu. Emoční inteligence je základním prvkem lidského chování, který je odlišný od našeho intelektu. Mezi IQ a EQ není známa žádná spojitost, na základě toho, jak je kdo chytrý, prostě nemůžeme usuzovat na míru emoční inteligence.“

Z již dříve uvedeného vyplývá důležitý závěr, že na rozdíl od IQ můžeme na rozvoji své emoční inteligence pracovat po celý život a dosahovat ve vztahu k sobě i svému okolí pozitivních výsledků.

duleziteTravis Bradberry a Jean Greavesová definují čtyři dovednosti, ze kterých se skládá emoční inteligence. Jsou to:

  • sebeuvědomění
  • sebeovládání
  • společenské uvědomění
  • řízení vztahů.

Sebeuvědomění a sebeovládání vypovídají více o vás, společenské uvědomění a řízení vztahů ukazují, jak jste na tom vzhledem k ostatním lidem. (in Travis Bradberry a Jean Greavesová, s. 37).

Pro srovnání si uveďme Golemanův model, ve kterém podle tohoto odborníka vynikne důležitost role emoční inteligence ve světě práce. Autorova adaptace zahrnuje celkem pět základních emočních a sociálních schopností:

  • Sebeuvědomění. Vědět, co v daném okamžiku cítíme, umět uplatnit vlastní preference v rozhodování, realisticky odhadnout vlastní možnosti a schopnosti, vystupovat s oprávněnou sebedů­ věrou.
  • Sebeovládání. Směrování vlastních emocí tak, aby se staly spíše motorem než brzdou jednáni ve smyslu směřování k vytyčeným cílům. Svědomitost, schopnost odložit uspokojení v zájmu dosažení vzdálenějších cílů; schopnost rychle se vzpamatovat z emočního stresu.
  • Motivace. V duchu nejvlastnějších preferencí mířit k cíli, s jejich pomocí se snažit převzít iniciativu, soustavně zvyšovat nároky na sebe samé a prokazovat odolnost vůči nezdarům a zklamá­ ním.
  • Empatie. Vžít se do pocitů druhých, dokázat se na problémy podívat jejich očima, mít přátelské vztahy k co nejširšímu okruhu osob.
  • Společenská obratnost. Zvládat vlastní emoce, přesně odhadovat nejrůznější společenské vztahy a situace; dokázat jednat schůd­ ně, umět užívat společenskou obratnost k přesvědčování, vedení lidí, umět ji uplatnit ve vyjednáváni a smírčí taktice, v zájmu spolupráce i týmové práce (in D. Goleman: Práce s emoční inteligencí, s. 306).

Emoční inteligence je od 80. let 20. století předmětem intenzivního výzkumu. Kromě zmiňovaných autorů lze zájemcům o danou problematiku doporučit například práci Emoční inteligence, autorů Ralfa Schulzeho a Richarda Robera, kde najdou další podrobnosti k otázce modelů a měření emoční inteligence.

Příklady nízké emoční inteligence

Následující příklady velmi dobře demostrují důsledky nízké emní inteligence jedince.

Mladík z Německa je obviněn z vraždy pěti tureckých žen a dívek, jež uhořely při požáru, který založil, zatímco oběti spaly. Tento mladý muž je příslušníkem skupiny neonacistů. Stěžuje si u soudu, že si nedokáže udržet zaměstnání a není schopen ubránit se pití alkoholu. Svoji smůlu v životě svádí na cizince. Sotva slyšitelným hlasem se pokouší obhajovat svůj čin: „Je mi tak líto toho, co jsem provedl. Cítím se hluboce zahanben.“

*

Padesát sedm procent pachatelů vražd dětí mladších dvanácti let tvoří jejich rodiče či pěstouni. V téměř polovině případů se rodiče pokoušeli „dítě pouze ukáznit“. Ubití potomka zdůvodňovali takovými „přestupky“, jako že dítě stálo před televizí a bránilo rodičům sledovat oblíbený program, plakalo nebo špinilo plínky.

*

Osm mladistvých bylo zraněno, když jeden z dospívajících lidí mačkajících se v davu před rapovým klubem v Manhattanu neúmyslně strčil do svého souseda. Došlo ke rvačce a jeden z napadených pak v rozčilení začal z automatického revolveru ráže 0.38 střílet do davu. V článku se dále uvádí, že takovéto přestřelky kvůli na první pohled nezávažným přehlédnutím, která jsou vnímána jako projevy neúcty, jsou v posledních letech stále běžnější.

(in D. Goleman: Emoční inteligence)

Mladí lidé jsou rizikovou skupinou. Často jsou citově a osobnostně nezralí, popudliví, vztahovační, nezdrženliví, nevyrovnaní. Nechají se strhnout náhlým podnětem, nepřemýšlejí o důsledcích svých činů. Jsou sebestřední a neodpovědní. Nevnímají souvislosti.

Emocionální dospělost je žádoucí

Suď z podstaty, ne z pohledu. Krásné chválí i hlupák, ale užitečné jen moudrý.       Ezop

Názory, které jsou v rozporu s mými, mě neurážejí ani neudivují – podněcují a cvičí moji mysl.       M. de Montaigne

duleziteEmocionální dospělost je jedna z nejvýstižnějších charakteristik člověka. Je přece rozdíl, máme-li před sebou člověka zralého, uvážlivého, s respektem k právům druhých, kooperujícího, hledajícího, jak nejlépe problém vyřešit. Jeho přístup je věcný a střízlivý, není vztahovačný. Nemá nízké sebevědomí, takže druhé lidi nepotřebuje snižovat různými útoky, škodolibými poznámkami, nechce snižovat výkony druhých za účelem lepšího vlastního vyniknutí.

Zralý člověk je vnímavý, dovede dobře zvládat své emoce a postoje, má dobrý kontakt se sebou i se světem. Je schopen naplno pracovat, vůči světu a věcem je ohleduplný a jeho postoj je napomáhající. Je ochoten pomoci druhým, nenechá se však vydírat. (viz J. Kobylka, E. Bakalář). Je ochoten nechat si pomoci, je-li to skutečně třeba, ale nezneužívá laskavostí druhých. „Je dostatečně sám sebou, má svou důstojnost. Má cit pro hloubku věcí, pro krásu a řád. Uvědomuje si svá omezení, svou smrtelnost, má v sobě pokoru, vnímá transcendentno, dokáže s ním komunikovat...Zralý jedinec je integrovaný, je z jednoho kusu.“ (in J. Kobylka APS 7. 4. 2003 pod Komunikace, (sebe–) posouzení – osobnost.)

Zralá celistvá osobnost se dokáže postavit přicházejícím problémům a rozhodnout se. „Svoboda něco odmítnout je důležitější a těžší než svoboda vybrat si. Člověk nemá v životě propást příležitost říct něčemu špatnému ostré NE. Tím se hned někam zařadí a úžasně si usnadní další rozhodování. Jednat správně má být zvyk, a ne pořád duševní zápas,“ konstatuje spisovatel a publicista Ludvík Vaculík. (in O jaru, Lidové noviny 28. 3. 2006)

Ke znakům emocionální dospělosti patří překonávání emočních bariér. Ty můžeme podle prof. Jana Bartáka charakterizovat jako citové překážky volného, nespoutaného myšlení, cítěné sdělování a jednání.

duleziteEmoční bariérou může být:

  • strach udělat chybu, selhat
  • neschopnost tolerovat dvojznačnost, či víceznačnost
  • nutkavá touha po bezpečí daného myšlenkového systému a pořádku
  • nechuť k „chaosu“
  • preferování role posuzovat nápady před rolí tvořit nápady
  • neschopnost reagovat na výzvu ke změně, pokusit se o jiný úhel pohledu, než na jaký byl účastník doposud zvyklý
  • nedostatečná (málo rozvíjená a využívaná) představivost, pružnost, dynamičnost, kreativita.

(in Jan Barták: Základní kniha lektora / trenéra : Jak rozvíjet vědomosti, schopnosti a dovednosti těch, kteří chtějí efektivně působit na druhé, Votobia, Praha, 2003, s. 23)

Vzdorujme destruktivnímu fenoménu manipulace

„Manipulovat znamená využívat nevědomosti, nejistot, dobromyslnosti, naivity, strachu, slušnosti i dalších citů a vlastností lidí k uskutečňování vlastních, zpravidla skrytých zájmů a cílů. Ty mohou být nevinné a malicherné, stejně tak ale může jít o naprosté podmanění člověka i celých národů.“ PhDr. Jiří Růžička

Manipulovat druhým je neetické. Pokud druhým někdo manipuluje, tak ho nevnímá jako lidskou bytost, nepovažuje ho za partnera, ale degraduje druhého člověka na pouhý předmět, který má sloužit jeho účelům. Je potřeba se manipulaci dokázat bránit, což je jistě jedním ze znaků emocionální dospělosti.

V úvodu ke knize známé francouzské specialistky Isabelle Nazare-Aga Nenechte sebou manipulovat se psycholog a psychoterapeut dr. J. Růžička vyjadřuje výstižně: „Je zřejmé, že manipulace je běžnou součástí sociálního chování. Nejvíce jsou mu vystaveny děti, které ještě nemají schopnosti se jim účinně bránit. Manipulacím jsme však vystaveni i my dospělí. Za nejmocnější zdroj jsou zcela právem považována masmédia. Televize, tisk, rozhlas, počítačové informační a virtuální sítě a reklama.“

Uvádí také názor psychologů, kteří si všimli, že k ochraně proti manipulaci je třeba splnit několik podmínek:

  1. Rozpoznat a určit manipulativní nebezpečí.
  2. Naučit se postupům, jak se snahám o manipulaci bránit.
  3. Mít vybudované pevné a košaté „já“, jehož součástí je jasné vědomí vlastních práv.

zajimavostDo kontaktu s lidmi, kteří námi chtějí manipulovat, se dostáváme poměrně často. Nemusí to být jen v reklamě, obchodě nebo politice. Manipulace nachází živnou půdu i v prostředí rodinném, v partnerských vztazích, v pracovním prostředí, ve škole, na vojně.

Manipulátorovi chybí hlubší etické cítění. Přitom však někdy vykonává povolání, u něhož bychom si takový nedostatek vůbec nedokázali představit. Již zmiňovaná I. Nazare-Aga píše, že manipulátor svým rafinovaným jednáním porušuje obecně etické zásady a zvláště ty, které nám vštípila naše židovsko-křesťanská kultura. Tyto postoje jsou v nás hluboce zakořeněny a učí nás od nepaměti, že matka nemůže škodit svým dětem, že lékař nebo terapeut nemůže finančně a duševně využívat své pacienty, že manžel nemůže morálně ničit svou ženu, jíž slíbil celoživotní lásku. (in Nazare-Aga, s. 69)

„O co vlastně jde (při manipulaci)? Narušuje se chování, poznávání, emoce i vztahy. Situaci lze popsat na základě prožitků obětí manipulátorů. Manipulátor určitým způsobem komunikuje, navozuje pocit viny, svaluje zodpovědnost na druhé, zasívá svár, jedná s despektem, staví se sám do role oběti, mění své postoje; je lhostejný k potřebám druhých, i když tvrdí něco zcela jiného,“ uvádí autorka.

Řešení problému manipulace by pak podle ní mělo probíhat ve třech etapách:

  1. Seznámit se s manipulativním způsobem jednání.
  2. Rozpoznat manipulátora.
  3. Chránit se před ním.

Podle I. Nazare-Aga se manipulátoři obvykle skrývají pod různými maskami. Platí za pravé mistry v měnění škrabošek podle toho, jak se jim to právě hodí – podle lidí ve svém okolí, podle situace, nebo podle cíle, k němuž směřují.

Výše jmenovaná autorka zmiňuje, že stejný jev se vyskytuje i u zvířat. Například některé druhy dravých ryb napodobují mírumilovné druhy, aby snáze dosáhly svého cíle. Uveďme si rybu s příhodným českým jménem „čistič slizoun“ která takto rafinovaně oklame svou kořist, velkou rybu a nabídne jí očištění od parazitů. Namísto poskytnutí úklidových služeb jí však ukousne kus ploutve nebo žaber, a pak se patrně urychleně vzdálí.

literaturaV již uvedené knize I. Nazare-Aga dokládá postupy manipulátorů řadou kazuistik, zde jsou na ukázku dvě z nich:

  • Ota pomáhal strýci (manipulátorovi) při zemědělských pracích. Traktor uvízl v blátě a nemohl vyjet. Okolo nebyla jediná větev, kte­ rá by se dala použít k jeho vyproštění. Ota tedy navrhl strýci, aby zkusil vyprostit traktor s pomocí starých pneumatik, které ležely ne­ daleko. Strýc souhlasil, usedl za volant a začal vyjíždět z bahna. Na­ jednou se utrhl ventil na jednom kole traktoru. Strýc byl bez sebe zlostí: „No tohle, to byl ale nápad s těmi pneumatikami! Jen se pěkně podí­ vej, co se stalo!“ Nepřestal láteřit a obviňovat synovce, že měl hloupý nápad. Přiroze­ ně se strýc vůbec nezmínil o tom, že on se sám rozhodl nápad usku­tečnit. Ota se cítil do té míry vinen, že mu chtěl nabídnout zaplacení opravy.

(příklad přenášení zodpovědnosti na ostatní, in I. Nazare-Aga, s. 86)

  • Při cestě autem požádá muž svou manželku, aby našla na mapě, kde mají od­ bočit. Žena mu odpoví: „ To já nevím. Ty přece víš, kde to je. Copak ty ani nevíš, kudy se tam jede?“ Manžel se rozhodne odbočit doleva. Ukáže se však; že se zmýlil. Jeho drahá polovička zvolá: ,,No tohle! Já jsem nechtěla nic říkat, ale byla jsem si jistá, že jede­me špatně. Raději jsem mlčela, protože jsem si myslela: ‚Když pro­ mluvím, zase se řekne, že jsem se spletla.‘ Ale jako vždycky jsem zase měla pravdu já.“ Za jejich společný život podobné ponižující výroky manžel slyšel nejméně stokrát.

(příklad na téma rozhodování, in I. Nazare-Aga, s. 87)

Bohaté možnosti seznámení se s postupy manipulátorů nám nabízí světové dramatické umění. Vzpomeňme zde na závěr na Shakespearovu tragédii Mackbeth. Lady Mackbeth zcela jasně svým manželem manipuluje. Ten se jí podřizuje a činí zlo. V různých výkladech inscenátorů zase královna je manipulována temnými démonickými silami zla, z nichž vše pramení.

Odvrácená tvář společnosti – šikanování

„Demokracie ve společnosti stojí a padá s rovnoprávností vztahů mezi jejími členy a skupinami. Pro vztah, který označujeme jako šikanování, je příznačná naprostá asymetrie sil, kdy mocnější zneužívá slabšího a pošlapává jeho práva. V tomto smyslu je šikanování zákeřná a často smrtelná choroba skupinové demokracie. Pravý „virus“ šikanování, napadá totiž skupiny, a to i ty nejmenší, kde jsou vztahy mezi členy rovnocenné a takové by měly zůstat. Tyto skupiny, obrazně řečeno, utváří „nervový systém“ demokratické společnosti a my se v nich pohybujeme v průběhu celého života. Opravuji tímto jeden z oblíbených omylů kolem šikanování, který hlásá, že toto zlo je záležitostí pouze určitého období. („Vždyť ty naše děti z toho vyrostou“.) To není pravda.“ (in M. Kolář, s.17)

duleziteŠikanování je všudy přítomné a může nás doprovázet celý život. Začíná v rodině mezi sourozenci, pokračuje ve školce a dalších školách (bullying), v zájmových skupinách, na vojně, v zaměstnání (mobbing), v partnerských vztazích (domestic violence), v nemocnicích, například na psychiatriích, mezi nájemníky domu a končí třeba týráním seniorů v rodině nebo v domově důchodců. (vyslechl jsme příběh, jak dědečkové utloukli jiného dědečka holemi, protože měl jiné názory než oni.)

Šikanování je nebezpečně rozbujelou sociální nemocí ve společnosti, jejímž důsledkem je poškozování zdraví jednotlivce, skupin, včetně rodiny a společnosti vůbec. Připomeňme si například obrovský výskyt domácího násilí, kdy obvykle muž systematicky týrá svoji manželku, nebo současný podnikatelský rejstřík „komunikace“, který zahrnuje zastrašování, mučení, dokonce i vraždy na objednávku.

Jak to, že se naše k demokracii se hlásící společnost nezajímá o šikanování, které ji samotnou zevnitř destruuje? Možná odpověď je ta, že se dosud nevytvořily nebo jsou narušeny demokratické zpětnovazební mechanismy, které by měly onemocnění jednoznačně odhalit.

literaturaKrátké kazuistiky z knihy Michala Koláře Bolest šikanování

Případ 1 – Prvňáček následkem šikanování oslepl

Jedno dítě bylo zkopáno tak nešťastně, že mu těžce poranili oko. Během krátké doby na něj osleplo a později i na druhé. Rodiče se se školou soudili.

V tomto ohledu lze říci, že žádní rodiče školního dítěte si nemohou být jisti, že jejich dítě nebude týráno nebo se s nějakou podobou šikanování nesetká.

Případ 2 – „Lynčování“ vedlo k invalidizaci

Prvňáčka pravidelně týrali jeho spolužáci a měli z toho velikou legraci. Když ho jednou kopali cíleně do třísel, poranili mu varle a trvale ho invalidizovali. Na varleti má cystu a je v péči urologa.

Případ 3 – Trauma vysokoškoláka

Na jedné vysoké škole uměleckého směru zakořenilo iniciační a rituální sexuální šikanování. Benjamínek byl vysvlečen do naha a pomalován. Obdobně se vedlo i vybrané dívce. Potom byli společně na noc zavřeni do neosvětleného sklepa. Další podobné „zkoušky“ vedly u jednoho velmi nadaného chlapce k těžkému traumatu a přerušení studia.

(in M. Kolář: Bolest šikanování, s.19)

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM