5.2 Bez odpuštění se lidský život nedá žít

5.2 Bez odpuštění se lidský život nedá žít

V rodině i menších společenstvích s odpuštěním běžně počítáme, zejména vůči dětem. Bez odpuštění je lidské soužití těžko možné, a dokonce i právo zná jakousi velice hrubou náhražku, institut promlčení. Bez možnosti odpuštění by právě odpovědným, „příčetným“ lidem nejspíš chyběla odvaha cokoli podnikat: člověk, který si chce přičítat i důsledky svých jednání (a nejednání), dobře ví, že je nedokáže předem určit.

Bible však skutečnost odpuštění, jak připomíná J. Sokol, demonstruje na samotném králi Davidovi, asi nejslavnější postavě izraelských dějin. A přece se tento muž dopustil hanebného zločinu, úkladné vraždy oddaného bojovníka, aby si mohl vzít jeho ženu. Ohavnost svého činu sice nenahlédl sám, ale teprve s pomocí proroka Nathana – litoval ho však upřímně a o tom, že mu bylo odpuštěno, nejlépe svědčí jeho pověst. Ta se však neudržuje žádným přikrášlováním, nýbrž právě tím, že se o jeho příběhu dozvídá každý čtenář Bible, se všemi přitěžujícími podrobnostmi.

k zamysleniJan Sokol tvrdí, že možnost smíření a odpuštění doplňuje etiku o nesmírně důležitý prvek a představuje jedinou skutečně účinnou cestu k plnému odstranění zla. „Jen svobodně nahlédnutý, odsouzený a odpuštěný zločin nenechává za sebou žádný stín, z něhož by mohlo vzejít nové zlo – odveta, pomsta, revanš.“ Zde autor připomíná závěr Dostojevského románu Zločin a trest. Filosof uvádí, že židovská a hlavně křesťanská tradice myšlenku odpuštění ještě vystupňovala náhledem, který je vlastně šíleně odvážný a nebezpečný. Může být velmi snadno zneužit., a kdyby měl do právního řádu proniknout, úplně by jej rozvrátil. Je to myšlenka „šťastné viny“: člověk, který selhal a lítostí dosáhl odpuštění, je na tom jako osoba lépe než ten, kdo tuto bolestnou okliku nikdy nepoznal.

Pojďme se nyní podívat, jak odpuštění analyzuje filosof Vladimir Jankélevitch. Udělit odpuštění tomu, kdo nás uráží a pronásleduje, je podle tohoto teoretika vskutku výjimečně obtížnou záležitostí pro určitou kategorii ponížených a uražených. Odpouštět vyžaduje ustavičné a znovu opakované úsilí; nikoho proto nepřekvapí, řekneme-li, že leckdy se tu jedná o zkoušku na hranicích našich sil. Odpuštění v pravém smyslu je totiž skutečně mezním případem, jako jím mohou být výčitky svědomí, oběť a hnutí dobroty. Je docela dobře možné, že k odpuštění oproštěného od jakékoli postranní myšlenky ve zdejším světě nikdy nedošlo, že v prominutí každé viny přetrvává nepatrná částka zášti, skrývající se v hloubi nezištnosti jako nepostižitelná vypočítavost, mikroskopický motiv vlastních zájmů…V tomto ohledu je odpuštění událostí, jež se nikdy v dějinách neudála, aktem, pro nějž nikde v prostoru není místa, hnutím duše v běžné psychologii neexistujícím…I kdyby však čin odpuštění nebyl zkušenostním psychologickým faktem.

Mravní život není procesem, ale dramatem, dramatem plným těžkých rozhodnutí. Čas, pouhý čas, který postupně hojí rány a urážky, nemůže nahradit čin odpuštění. Čas také vybízí člověka, aby zapomínal, nabízí pohodlné zlhostejnění,“ píše Jankélevitch v závěru své knihy.

zajimavostK závažnému tématu odpuštění si uveďme dva příklady, i když jsou vzájemně nesouměřitelné.

1. Prvním z nich je osud Martina Bormana, syna jednoho z největších nacistických zločinců. Martinovi bylo v době skončení druhé světové války čtrnáct let. Ukryl se na venkově, kde se ho ujala prostá rolnická rodina. Našel u ní pomoc i domov. Jinak by také bylo mohlo dojít k jeho lynčování, vzhledem k tomu, čí byl syn a co měl jeho otec na svědomí, jak se pak odhalovalo u Norimberského soudu. Prostá křesťanská víra zachránců Bormanova syna ovlivnila natolik, že vystudoval teologii a jako misionář odešel do Afriky. Statečně zde pomáhal těm nejchudším a nejubožejším, často nasazoval svůj život. Ve své autobiografii Martin Borman píše také o setkání dětí válečných obětí a válečných zločinců v poválečných letech. Tito lidé si vzájemně odpustili, protože pro potomky jedněch i druhých bylo nesmírně obtížné žít s břemenem viny a křivdy.

2. Závažným – a bohužel dosti běžným – etickým dilematem našich dnů je řešení následků požívání alkoholu před jízdou. Řidiči pod jeho vlivem zmrzačí nebo zabijí někoho, kdo je například živitelem rodiny a zanechá tu po sobě vdovu a nezletilé potomky. Probační pracovníci u soudu se potom snaží zprostředkovat omluvu, zprostředkovat snahu provinilce o kompenzaci tím, že nabídne rodině peníze na výživu dětí apod. Zde jsou otázky svědomí, kajícnosti, možnosti odpuštění obzvláště palčivé. Znám kultivovaného vysokoškoláka, kterému opilec přejel mladou ženu a on zůstal sám se dvěma malými dětmi. Sehnal si pistoli a chtěl provinilce zastřelit, dva roky s touto touhou po satisfakci bojoval. Pak si uvědomil, že by své děti připravil i o druhého rodiče – ale mezitím vedl vnitřní zápas, který nebyl snadný a trval poměrně dlouhou dobu.

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM