5.1. Svědomí

5.1. Svědomí

„Svědomí chápeme jako svatyni člověka.“ J. Jankovský

Svědomí je chápáno jako vnitřní hlas

duleziteSvědomí je chápáno jako vnitřní hlas, který často ovlivňuje směr našeho jednání, varuje nás před určitým činem nebo nás trestá výčitkami, jestliže jsme jednali proti mravním zásadám. Výčitky svědomí mohou nastat, i když jsme určitý čin spáchali nevědomky, nebo bez náležitého promyšlení.

Morální normy si osvojujeme v rodině ve velmi raném dětství. Dochází často ke konfliktu zájmů a většinou i několika mravních norem. Svědomí je „orgánem“, jímž rozlišujeme dobré a zlé. Důstojnost člověka spočívá v tom, že má svědomí.

Odkud pochází svědomí? Stejně bychom se mohli zeptat: „Odkud pochází jazyk?“

Cílem člověka je dosažení harmonického života, což znamená vyrovnanost se svým svědomím. „S fenoménem svědomí se to má podobně jako se svobodou: vzhledem k němu existují dva navzájem protikladné aspekty: aspekt vnějšku a aspekt nitra,“ říká W. Weischedel ve své Skeptické etice.

„Svědomí je v člověku zpochybňujícím principem a brání mu, aby jednal jen tak. Je-li svědomím zpochybněno konání a bytí, vrhá svědomí člověka zpět k tomu, že pouze v obnovovaných pokusech může najít to správné, které pochopitelně v neustále zpochybnitelném bytí člověka může být samo jen zpochybnitelně správným. Právě proto je velmi důležité být svědomitý,“ a to znamená dle Weischedela neustále naslouchat svědomí, neboť to člověka upozorňuje na jeho pravé bytí jakožto tázající se bytosti. Pochopeno takto – nikoli ale jako absolutní instance jednání – patří svědomí bytostně ke skeptické etice. (in W. Weischedel, s. 131)

Otázka svědomí je složitou problematikou

"Život není podívaná nebo svátek: je to dilema." George Santyana

O kořenech našeho svědomí uvažuje spisovatel Mel Thompson a uvádí, že jedna z možností je, že naše mravní názory jsou společensky a kulturně podmíněny. Tak například Hegel mluvil o „duchu“ doby, který určuje mravní i kulturní a estetické povědomí. Jestliže zastáváme utilitaristické názory, budeme se řídit tím, co přináší největší blaho pro co největší počet lidí, ale povaha toho blaha se bude řídit hodnotami dané společnosti.

Druhá možnost je, že naše svědomí a zejména pocity viny můžeme vysvětlit z hlediska psychologie. Od dětství jsme vychováváni k převzetí určitých hodnot a představ, které ovlivňují naše mravní uvědomění prostřednictvím svědomí, i když některé z těchto hodnot v pozdějším životě odmítneme. Freudovy pojmy ego, id a superego bychom mohli nejjednodušeji podle Thompsona popsat tak, že ego představuje racionální Já, id je já na úrovni tělesných a citových potřeb a superego je kontrolující Já, které stanovuje pravidla pro to, co ego, podněcované potřebami id, dělá. Svědomí je v tomto schématu součástí fungování superega.

Třetí možnost je, že máme vrozený smysl pro to, co je správné a nesprávné, a tento smysl nezávisí na našich raných zážitcích či pozdějším formování. Tuto možnost podporuje to, že svědomí má snad každý. Výjimkou je psychopat – člověk, který nemá žádný smysl pro morálku.

Můžeme tedy konstatovat, že svědomí je nezbytnou součástí etického pohledu na život.

Mel Thompson shrnuje: „Je možné tvrdit, že téměř univerzální zkušenost svědomí je výsledkem sociálního či psychologického působení. Svědomí, vrozený smysl pro to, co je a není správné, lze popsat z pohledu náboženství jako ‚Boží hlas‘ v duši.“

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM