4.3 Odpovědnost je nedílnou součástí svobody

4.3 Odpovědnost je nedílnou součástí svobody

„Jsi zodpovědný za svou růži.“ A. de Saint-Exupéry

Odpovědnost je důležitá etická hodnota

Odpovědnost je důležitá etická hodnota, bez které svoboda není plnohodnotná, ale problematická a zatížená sobectvím a přílišným individualismem.

duleziteK základním charakteristikám odpovědnosti patří:

  • přijetí svobodné vůle
  • přijetí racionálních norem
  • rovnováha mezi individuálními, sociálními a univerzálními mravními kritérii.

Jak vnímá odpovědnost Jacques Derrida

Filosof Jacques Derrida uvádí, že všechny rodiče a děti by měla znepokojovat otázka: „Kdy budeš zodpovědný, jak nakonec odpovíš svému životu a jménu?“ Měli bychom myslet i na zděděné sliby, „uchráněnou stopu“ a svěřenou odpovědnost. Je potřeba se ujmout odpovědnosti za budoucnost lidstva.

Nepodmíněná odpovědnost patří – podobně jako soucit, odpuštění a smíření – mezi podstatné lidské zkušenosti. Ty tvoří jakýsi stupeň osobní zralosti a mohou se „odehrát“ jen mezi lidmi, podobně jako jen mezi lidskými bytostmi je možná důvěra, vděčnost nebo věrnost.

Odpovědnost viděná očima Emmanuela Lévinase

Svéráznou linii myšlení, v níž hlavní roli hraje setkání s druhým člověkem, rozvíjel francouzský filosof Emmanuel Lévinas. Podle něj platí, že věci mohu „ovládat“ a mít v rukou, druhý se mi ukazuje jako „Tvář“, jež není věcí mezi věcmi, nýbrž poselstvím, výzvou.

Identita se nezíská tím, že se zaměřím na sebe, ale získám ji spíše tím, že akutní pomoc poskytnu druhému, a pro sebe často i riskantně.

„Nejzávažnější otázkou a výzvou nejsem já sám, moje potřeby a snažení, nýbrž ten, kdo stojí vedle mne, můj bližní,“ uvažoval Lévinas.

Ten bližní je tím „bližnější“, čím víc potřebuje pomoci. Jakmile jsem zaslechl výzvu tváře druhého, stávám se jeho „rukojmím“ v bezmezné odpovědnosti, neboť zároveň také vím, že mohu být šťastný a svobodný jen spolu s ním.

Je důležité mít o druhého starost, a zároveň jej nechat žít jeho vlastním životem. Ne mít ho pod ochranou, a tak nad ním mít moc, či naopak přehnaně „splynout“ s jeho potřebami. Znát míru, jak upozorňovali již antičtí myslitelé. Druhý má své tajemství, jinakost, je cizí a nedostupný. Exupéry říká: „Člověk v sobě nosí větší bytost, než je on sám.“ Všichni v sobě máme něco transcedentního, cosi, co nás přesahuje.

Jak už jsme konstatovali, Lévinas nazývá odpovědný vztah vztahem k „Tváři“. Na přítomnosti tajemství v tomto vztahu závisí svoboda. Totalita nezná lidsky odpovědný vztah. Jde o vlastnění, mocenské ovládání. Bez poznání druhého se projevuje agresivní chování. Na tuto skutečnost upozornil například Konrad Lorenz a věděli o ní všichni, kdo vedli válku a bránili vojákům, aby se přátelili s protivníky.

Odpovědnost je chápána jako odpověď, odpovídání. „K pluralitě, právě dvojnosti, právě socialitě a bytí ve dvou přísluší jakási zvláštní výtečnost, která se nedá redukovat,“ uvádí Lévinas. Druhý ke mně promlouvá, vznáší vůči mně radikální požadavek a já musím odpovědět bez ohledu na to, zda mohu pro druhého něco konkrétního udělat. Nenechám druhého v osamělosti. I to patří do onoho „nezabiješ“ – potvrzuji jinakost a důstojnost druhého.

Jádrem Lévinasovy filosofie se stává etika, která nevychází z apriorních, předem daných axiomů jako u Kanta, nýbrž ze zkušenosti setkání s „tváří“. Bližní se nám tedy v Lévinasově pojetí ukazuje jakožto „tvář“, to znamená není věcí mezi věcmi, nemůžeme ho zvěcňovat, zpředmětňovat, je nám partnerem a bližním. On nám pomáhá nalézat cestu ze slepé uličky zvěcňujícího myšlení, jež vedlo ke vzniku odlidštěného světa manipulace a násilí. Jsme zodpovědni za to, aby se z našeho světa nevytrácela svobodná a odpovědná bytost.

Odpovědnost podle Ladislava Hejdánka

Odpovědnost a odpovídání je i tématem, kterým se zabývá filosof Ladislav Hejdánek ve svém článku Odpovědnost za příchozí:

Jenom náležitě reagovat na dané skutečnosti, okolnosti, nebo zákony je málo. „Odpovědnost není problémem výhradně etickým. Fenomén odpovědnosti je rozsáhlejší, protože se týká veškeré skutečnosti; v celé této šíři obvykle nemluvíme o odpovědnosti, ale o „odpovídání“; přinejmenším v evropských tradicích jsou si obě slova blízce příbuzná. Žijeme totiž ve světě, který by vůbec nemohl existovat bez nějakého druhu odpovídání na podněty, a v důsledku toho pak bez nesení následků takového odpovídání.“…….“Vesmír tedy není žádnou množinou nějakých základních „jsoucen“, a není na nich ani „založen“ či z nich „sestaven“, nýbrž popravdě je založen jejich aktivními vztahy, tedy tím, jak tato „jsoucna“ na sebe nesčetnými způsoby navzájem reagují. Ale co je to taková reaktibilita? Je to schopnost odpovídat na jiná jsoucna, přesněji na jejich výzvy (neboť každé jsoucno je nejen fakticitou, ale vždy také výzvou a je spojeno s výzvami). Vztah „výzva-odpověď“ je něčím, co charakterizuje celý náš vesmír; odpověď nemusí být a vskutku není nutně automatická ani jednoznačná a jedině možná (jak to chtějí kauzalisté), nýbrž může být správná i nesprávná. Přiměřená, ale také nepřiměřená….orientace ve světě už není jen záležitostí přirozené inteligence, ale je věcí kultury, tedy něčeho, co každému člověku zprostředkovávají druzí lidé – rodiče, přátelé, učitelé a také návyky a zvyklosti druhých lidí a určitých společenských okruhů. Celá ta rozmanitost tradic a kultur bývá pro slabší myslitele důvodem k relativizaci a přímo zpochybňování samotné struktury vztahu mezi správným a nesprávným, a tím i k relativizaci odpovědnosti.

Budoucnost není prázdná

„Otevřít se světu (v jeho celku, za těmi hranicemi, které mají vždycky tendenci se znovu uzavřít) znamená především otevřít se jednak minulosti, jednak budoucnosti. Ovšem předpokladem takové otevřenosti vůči světu v jeho minulosti i budoucnosti je zejména to, že se svět člověku sám otvírá, že k němu – v podobě výzev – přichází. „Jaký je tedy závěr? Odpovědnost nelze redukovat na pouhé náležité reagování na dané skutečnosti, dané okolnosti (a tedy ani na dané zákony nebo zvyky), ale musíme ji přednostně vztahovat k tomu, co přichází z budoucnosti, co tedy ještě není „dáno“, ale co přesto představuje výzvu pro nás, pro člověka, pro lidi, pro tu či onu společnost, někdy snad pro celé lidstvo. Takové výzvy přicházejí pro všechny bytosti, ba pro všechna jsoucna, pro všechny subjekty (i neživé, jak to měl na mysli třeba francouzský paleontolog Teilhard de Chardin, který připisoval nitro třeba i atomům), ale pouze člověk si to dokáže uvědomit.

Základní odpovědnost lidí spočívá v tom, být a vždy znovu se stávat otevřenými a vnímavými vůči přicházejícím ne daným, ale oslovujícím nás výzvám. Ty výzvy přicházejí z budoucnosti a dožadují se, abychom nezůstávali jen u toho, co jest, ale abychom vždy počítali s budoucností a spolupracovali na jejím příchodu. Chtít odpovědnost uchopit a vpravit do zákonů a nařízení je asi nezbytné, ale je to vždycky jen náš pokus, který může a nemusí být odpovědný. Naproti tomu zásada, že co není výslovně zakázáno, je dovoleno, je určitě hrubě neodpovědná. (in L. Hejdánek)

Jan Sokol a prostor odpovědnosti

Také filosof a pedagog Jan Sokol upozorňuje, že už jen pouhé udržení společenského míru od každého člena společnosti vyžaduje, aby se ve svém jednání různě omezoval a řídil jistými pravidly. Tím není skutečná svoboda nijak omezena, protože dobrá pravidla ji naopak teprve umožňují. Pevné rámcové uspořádání a vymezení možných jednání je životně důležité zejména pro slabší členy společnosti, protože vylučuje ten typ „gangsterské“ svobody, který R. Garaudy příhodně nazval „svobodou svobodné lišky ve svobodném kurníku“. (in R. Garaudy s. 188)

Svobodná a otevřená společnost spoléhá na osobnosti, které jí mohou dávat obsah a smysl: nejen výrobci a podnikatelé (in R. Garaudy s. 188), ale právě tak i umělci, vědci, učitelé – zkrátka každý, kdo něco tvořivého dovede a dělá.

Je potřeba, aby se lidé zamýšleli nad tím, jak prostor svobody využívat s lepšími výsledky – a přitom s menšími nároky.

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM