4.2 Svoboda člověka jako nezpochybnitelná hodnota života

4. 2  Svoboda člověka jako nezpochybnitelná hodnota života

„Svoboda nemůže přežít, pokud každá nová generace znovu nenastolí a nezdůrazní její hodnotu.“

F. von Hayek

Svoboda spolu s rozumem tvoří nejvyšší atributy lidství. Ke skutečné svobodě patří odpovědnost. Bez odpovědnosti jde o svobodu problematickou. Platí zajisté ono staré známé tvrzení, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“.

Svoboda a její omezení

duleziteJaká může mít moje svoboda omezení, konstatuje například Mel Thompson:

  • Fyzická omezení: Nikdo po mně nemůže vyžadovat taková mravní rozhodnutí či jednání, kterých nejsem tělesně či duševně schopen (na druhé straně, když sám sebe uvedu do takového stavu, kdy jsem fyzicky zneschopněn – např. jsem opilý či pod vlivem drog – pak nesu odpovědnost za svůj stav, a tedy za to, k čemu následkem něj došlo – a co by se nestalo, kdybych byl střízlivý.)
  • Právní a společenská omezení: Pokud mi zákon brání v tom, abych něco dělal, pak nemohu být obviněn z toho, že to nedělám. To samozřejmě předpokládá, že dodržování zákona je správné, což ovšem záleží na povaze společnosti, která zákon vytvořila. Je-li společnost hodnocena jako nespravedlivá, může být morálně správné zákon úmyslně porušit. V případech, kdy neexistují konkrétní zákony, má podobný účinek sociální podmiňování (srv. Mel Thompson).

Mnohost pohledů na problematiku svobody a přístupů k ní z různých aspektů může zájemce nalézt u Pavla Sekničky a kol., kteří uvádějí:

Sféry, které motivují svobodu, můžeme rozčlenit na tři základní:

  • svoboda na základě přírody
  • svoboda na základě lidství (humanity)
  • svoboda na základě milosti.

duleziteRozeznáváme čtyři základní typy svobody:

  • občanská
  • osobní
  • ekonomická
  • politická

(podrobněji in Pavel Seknička: Úvod do hospodářské etiky ).

Z předchozích řádků je jasné, že otázka definice pojmu svoboda a souvisejících aspektů je velmi složitá a nejednoznačná. K dalšímu objasnění této problematiky napomůže několik zamyšlení z pera významných myslitelů.

Wilhelm Weischedel a jeho pohled na svobodu

literturaNaléhavost otázky po svobodě si dobře uvědomuje například nestor německé filosofie 20. století Wilhelm Weischedel a věnuje se této otázce zevrubně ve své knize Skeptická etika. Citujme alespoň něco z jeho podnětných myšlenek:

Etika očividně předpokládá svobodu. Kdo nemá možnost volby, toho nelze ani smysluplně etickými příkazy vyzývat k tomu, aby to či ono učinil nebo neučinil, aby se pro to či ono rozhodl. Že je člo­ věk svobodný, se tedy zdá být nezbytnou základní podmínkou mož­ nosti etiky, a právě tak filosofické etiky. V průběhu tázání po sou­ časné filosofické etice je tedy třeba výslovného zamyšlení nad problémem svobody.

K tomu přistupuje, že svoboda v naší době patří k nejvýše ceně­ ným hodnotám. Každý se na ni odvolává, každý si ji pro sebe náro­ kuje, každý se bojí nesvobody. To se týká jak soukromé, tak veřejné a politické sféry. Touha po svobodě jde tak daleko, že i tam, kde člověk vstupuje do nějakého svazku, neopomene zdůrazňovat, že se tak děje ze svobodného rozhodnutí a že si ponechává svobodu tento svazek případně opět rozvázat. Kvůli svobodě byly také vede­ ny nesčetné války, a i dnes ještě mnozí zvažují, jako např. Jaspers, zda by se jednoho dne nemohlo stát nutným použít k zachování svobody atomovou bombu.

Ale jestliže tolik mluvíme o svobodě a jestliže si ji v naší řeči a v našem konání tak vysoko ceníme a jestliže ji tak neodbytně požadujeme – víme přesně, o čem mluvíme, co oceňujeme a po čem toužíme?

Kdo do jisté míry získá přehled o nekonečných diskusích o svo­ bodě, o její povaze, o jejím významu a o její skutečnosti, ten při­ pustí, že v otázce po ní vládne zmatek a nejasnost. To nespočívá snad v neschopnosti těch, kteří se otázkou po svobodě zabývají.“

Jak vnímá svobodu Erich Fromm

Filosof a psycholog Erich Fromm v dané souvislosti konstatuje, že „ačkoliv podstatným rysem lidské povahy je svoboda, mnozí lidé nejsou ochotni ji užívat, a tím dláždí cestu nástupu diktátorských režimů. K prosazení své svobody si musí každý člověk činit hodnotová rozhodnutí, rozvíjet produktivní zaměření života a objevit krásu a moc altruistických postojů.“ (E. Fromm, 1962, 1969, in V. J. Drápela).

„Rozdíl mezi zděděnými a získanými vlastnostmi vcelku odpovídá rozdílu mezi temperamentem, nadáním a všemi konstitučně danými duševními vlastnostmi na jedné straně a charakterem na straně druhé. Zatímco rozdíly v temperamentu nemají žádný etický význam, rozdíly v charakteru představují vlastní problém etiky; vyjadřují míru, v níž jedinec uspěl v umění žít.“ (E. Fromm, 1947, , in V. J. Drápela).

V této souvislosti dodejme, že temperament je hlavním nástrojem osobnosti; svou povahou je konstituční a značně trvalý. Charakter se oproti tomu utváří hodnotovými volbami jedince, ovlivňovanými sociokulturním působením okolí. Zralý člověk (vyzrálá osobnost) je vůči sobě soudný, zdravě kritický, přijímá svá omezení, zná zdroje a rozsah své svobody. Na svobodu se totiž denně tážeme a denně řešíme etická dilemata (více in E. Bakalář a L. Zoja).

Jak nahlíží na problematiku svobody Ladislav Hejdánek

literatutaVelmi podnětně se k otázkám svobody vyjadřuje významný český filosof Ladislav Hejdánek ve svém článku nazvaném Svoboda, dobro a – pravda:…Smysl svobody je nepochybně v kultivaci člověka a jeho života; ale svoboda není nic předem daného (a už vůbec ne „od přírody”, jak notoricky opakují i mezinárodní dokumenty), ale ke „své” svobodě musí být každý jedinec veden a vychováván, a to těmi, kdo už aspoň trochu svobodni jsou. Šalda např. říká, že umění a specielně poezie „vychází z jakési svobody nižší, aby se dotvořila svobody vyšší; ze svobody jaksi záporné, aby se dotvořila svobody kladnější, a ovšem, možno-li, té nejkladnější, kde již se necítí rozpor mezi ní a zákonem, kde obojí vyrovnává se v lásce.” A tomu právě rozumí jako způsobu, jak „se nechat opravovat … životem, rozuměj empirií životnou”. (Je tam nicméně skrytá chyba, že svoboda je postavena proti zákonu, zatímco ve skutečnosti bez zákona není svobody.) K prohloubení, zintenzivnění vlastní svobody se však může člověk dopracovat jen tak, že se něčeho z dosavadní jednodušší, nižší svobody vzdá, že dokonce něco opustí a zavrhne. A vždycky je tu otázka: ve jménu čeho se vzdáváme něčeho ze své nižší svobody, abychom se dopracovali k svobodě vyšší? Nemůže to někdy být také omyl a klam? Zase tu máme doklad toho, jakou důležitost má naše poznání a vědění o tom, co je dobré a co méně dobré nebo špatné. Svoboda může být funkční, tj. dobrá, jen tam, kde nějaké „nahoře” a „dole”, které nevytváříme teprve svým rozhodnutím, nějakou „volbou nazdařbůh”. Svoboda je dobrá, když volí dobro a vede k dobrému (nebo aspoň k lepšímu), a je špatná, když volí zlo a vede ke špatnosti. Smysl svobody spočívá v tom, že můžeme volit dobré; nikdy bych neřekl, že dobré je „vedlejším produktem samotného žití”, protože volit dobré není nikdy jen „produktem” (lépe snad: výsledkem) volby. Zejména však to není „vedlejší” produkt. Ale i kdybychom tuto hrubou formulaci přijali, pak platí spíše to, že zlo (ve smyslu zlého rozhodnutí, zlé volby, zlého projektu) je – vskutku – „vedlejším produktem” života, totiž produktem zneužití svobody. A zneužití svobody je vždycky úpadkem, omezením, redukcí svobody, ať už vlastní, zvláště však těch druhých. Je-li jedním z cílů a posláním pravého užití svobody, aby se i naše svoboda kultivovala, aby rostla a byla stále hlubší a kvalitnější, je tomu tak jen díky tomu, že vyšší svobody můžeme dosíci nejen přijetím pravidel, řádu, závazků (a to je jistě základní podmínkou), ale také rozpoznáním a převzetím pravidel a závazků vyšších, než jaké nám kdo mohl předat, protože závazků nových, svobodně zvolených. Jen někdy je pro otevření možnosti, jak převzít taková nová pravidla a závazky, nezbytné a „dobré” opustit pravidla a závazky staré. To je pak ovšem nezbytnost zcela jiného druhu než nějaký vnější tlak a vnější nutnost.

Svoboda tedy není žádnou skutečností „sama o sobě”, ale vždycky jen v souvislosti s někým a něčím; svoboda je vždy relativní, je to něčí (větší nebo menší) svoboda, a je vztažena k něčemu, co si sama nevytváří, ale co nějak musí respektovat, chce-li zůstat svobodou, resp. nabýt tak jako svoboda vyšší úrovně a dosáhnout vlády nad tím, co musí respektovat…

…Už poněkud obnošená teze, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, potřebuje naléhavě jako doplněk obrácenou, neméně zjednodušující formulaci: naše vlastní svoboda začíná být legitimní až tam, kde končí svoboda těch druhých. Pravá liberálnost spočívá na prvním místě ve vztahu ke svobodě (a svobodám) našich spolulidí. Svoboda těch druhých je pro nás tak cenná, že jsme ochotni ji podporovat – třeba i na úkor svobody vlastní. Kdyby se matka malého dítěte, lékař nad nemocným pacientem, učitel před neposednými žáky apod. řídili heslem „laissez passer”, tak by sice svět ještě nějaký čas šel a klopýtal dál, ale nutně od deseti k pěti (tak, jako upadá všechno, co prostě „necháme být” a oč ustavičně nepečujeme, třeba jen, abychom to „zachovali” ve slušném stavu)…

…Každý lidský život začíná tak, že jedinec stále bere, že stále něco potřebuje a druhým – právě těm nejbližším – je jaksi „na obtíž”; člověk není jen celoživotně „nedostatková bytost”, jak to hodnotí antropologové, ale stává se od počátku a ještě i po narození každým dnem větším dlužníkem: dlouho, velmi dlouho za vše, čím je a co má, děkuje pouze a výhradně druhým lidem. Právě proto jsou ony známé formulace, deklarující lidská práva a svobody jako pocházející „od přírody”, filosoficky nedržitelné. To však ještě nemusí a ani nesmí znamenat žádné popření ani zpochybnění těch „práv” a „svobod” samých, nýbrž jen kritické odmítnutí způsobu, jak byly historicky myšleny a formulovány. Lidské embryo není ani v těle matky, ani ve svém extrauterinním období (tj. během prvního roku po narození) žádným „vlastníkem” svých práv, a není ani „svobodné”, nýbrž téměř zcela závislé na lidech kolem sebe. Do svých „práv” se však narodilo, a na všech lidech je, aby tato jeho práva respektovali (uvažme, že přece máme respektovat základní lidská práva i těch budoucích generací, jejichž rodiče a prarodiče se ještě nenarodili – také ti budoucí mají „právo” na vzduch bez jedovatých zplodin, na čistou vodu, na zdravé prostředí přírodní i společenské atd.), takže ona tzv. lidská práva zjevně každému člověku předcházejí, neboť musí být – a mají být – respektována ještě daleko dříve, než se tito lidé narodili.

A podobně je tomu se svobodou (či svobodami, ale to už jsou míněny jen formulace zákona): ke svobodě musí každý člověk nejdříve dorůst, přesněji: musí k ní být vychováván, připravován a veden, a to – právě ! – těmi druhými. Mohli bychom to snad nejzřetelněji vyjádřit tak, že každý člověk musí být ke svému lidství a ke své lidské svobodě „osvobozován”, protože svoboda, skutečná svoboda, má své specifické předpoklady. Když ty nejsou splněny, stává se ze svobody pouhá nahodilost, svévole nebo libovůle. Svobodný čin je jen tenkrát skutečně svobodný, když ten, kdo jej vykonává, ví, co dělá a jaké to bude mít následky (aspoň ty nejbližší a dohledné). Právě proto je každá svoboda jen částečná, jen relativní, protože závislá na našich znalostech, ale také na naší ochotě oněch znalostí, vědomostí, dovedností atd. maximálně využít, ale nezneužívat jich proti jiným lidem. (Proto francouzské revoluční heslo nezůstalo jen u svobody, ale se stejným důrazem byla hlásána a požadována i rovnost a bratrství.) Kdo zneužívá výhod proti druhým lidem, nezvětšuje svou svobodu, ale stává se spíše otrokem nějaké hybris (a to i když na to nejsou žádné paragrafy!), která může ohrožovat i jeho samého, a někdy dokonce vůbec všechny a všechno. A navíc tím dokládá, že zapomněl, jakým je od svého narození dlužníkem a že je jako každý povinen i tyto své nikde nezapsané a neevidované dluhy splácet. A to pak nutně znamená, že čím je člověk svobodnější, tím je vnitřně zavázanější těm, kteří mu tu jeho svobodu ukazovali jako cíl a kteří mu k ní dopomáhali tím, že svou vlastní svobodu omezili v jeho prospěch. Ani nejsvobodnější člověk nesmí nikdy přestat mít na paměti ten velký svůj dluh, který měl celým svým životem a působením jakoby vracet (i když jej nikdy nemůže vrátit těm, od nichž jej získal)…
Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM