4.1 Jako lidé zaujímáme neustále hodnotové postoje

4.1 Jako lidé zaujímáme neustále hodnotové postoje

Jak rozumíme pojmu „hodnota“?

Během celého života průběžně zaujímáme hodnotové postoje. Velmi trefně se k hodnotám vyjadřuje filosof a pedagog Radim Palouš: „Významný filosof 20. století Paul Ricoeur se mezi jiným zabývá otázkou, co je ve skutečnosti to, co zveme ‚hodnota‘. Zdůrazňuje, že svědkem hodnot je člověk jen tehdy, je-li zároveň jejich rytířem, totiž žije-li jimi a žije-li z nich, je-li hotov jim sloužit. Rytíř se neptá, co za to, má-li zachránit před drakem princeznu a zem, jeho hodnotou nejsou žádné zisky; jde zachraňovat; v tu chvíli je jeho rytířskost ryzí hodnotou.“

literaturaVýstižný výklad otázek, spojených s pojmem „hodnota“, nabízí opět známý filosof Ladislav Hejdánek:

"Lidé už dávno přišli na to, že zdaleka ne všechno, co je dáno, co jest, je dobré už jenom proto, že to jest. Teprve Řekové, kteří provždy vešli do dějin lidské kultury svým vynálezem pojmů a pojmovosti, se pokusili tuto dávnou zkušenost zpochybnit, a musíme přiznat, že se značným úspěchem. Jak archaický člověk, tak ještě i prostý Řek byli přesvědčeni, že některé věci jsou dobré a jiné nedobré. Řečtí myslitelé, zejména od dob Parmenidových, však začali dokazovat, že skutečné je pouze to, co je dobré, zatímco to nedobré vlastně ani není. Důvod byl zřejmý: to, že něco jest, náleží k jeho dokonalosti. A dokonalost vyžaduje, aby to, co jest, nevznikalo ani nezanikalo. Každá změna znamená nedokonalost: buď je zdokonalením, a pak jí nedokonalost předcházela, anebo je úpadkem, a pak je nedokonalost jejím výsledkem.

Přes veškeré pokusy o nejrůznější druhy filosofických kompromisů se nenašel způsob, jak tento problém uspokojivě vyřešit. Naopak byl tento neřešitelný problém zatažen do úvah křesťanských myslitelů, pro něž jednou z nejobtížnějších otázek byla otázka, odkud se vzalo ve světě zlo (unde malum). Také zde bylo nebezpečí, že zlo bude podceněno, protože bude chápáno jako pouhý nedostatek dobra nebo nepřítomnost dobra. Vznikly kolem toho obrovské dogmatické spory, jejichž společným zdrojem byla nepřiměřenost řecké myšlenkové výbavy pro onu velmi závažnou problematiku, která byla řeckému chápání cizí.

V souvislosti s otázkou hodnot bychom onu starou otázku mohli formulovat následovně: odkud se v našem lidském životě a světě berou pahodnoty? Pod řeckým vlivem, o němž už většina myslitelů ani nevěděla, byla ještě v minulém a na počátku našeho století zdůrazňována otázka hodnot, která jako by mohla být řešena pouze dvojím způsobem: buď jsou hodnoty naším lidským výtvorem a tedy čímsi pouze subjektivním, anebo naopak jsou čímsi nám lidem objektivně a závazně daným. Obojí řešení se však ukazuje jako nevyhovující a neplatné, zejména však jako odporující našim nejvlastnějším zkušenostem. Hodnoty nemohou být naším výtvorem, protože ve vztahu k nim vůbec nic neplatí naše libovůle a svévole. Hodnoty jsou pro nás závazné, platné, musí být z naší strany respektovány. Na druhé straně nemohou být objektivní, protože nic objektivního na nás tak neútočí, nesnaží se nás přesvědčit, nic nechce tak orientovat a změnit náš život, jako právě hodnoty.

Objektivní danosti musíme (a můžeme) jen brát na vědomí, ale nemusíme se jimi řídit. A tak se ukazuje dnešní filosofii jako jeden z největších problémů, že je třeba najít nové pojmové, myšlenkové prostředky, které by dovolily ještě nějaké třetí řešení: hodnoty nesmí být chápány ani jako objektivní, ani jako subjektivní, nýbrž jako něco nepředmětně skutečného. Rádl se to pokusil vyjádřit tak, že jde o to, co „býti má“. Ale to, co „býti má“, vlastně není, ještě není, nýbrž je to jakoby výzva, jež na nás útočí, abychom něco udělali pro její uskutečnění. A Rádl o tom, co vlastně není, ale „má být”, říká, že to je skutečnější než to, co „jest”. To zajisté není uspokojivé řešení, ale je to velmi důležitý ukazatel na naší cestě k lepšímu chápání toho, co chápeme jako hodnoty."

(Ladislav Hejdánek: Hodnoty, Slovník, Rozhlas 14. 5. 1991)

Co pro nás znamená pravda a pravdivost?

Pravdivost se vyjadřuje zprvu ve společenství lidí. Platí zde, že každý by měl mluvit tak, jak skutečně myslí. Nemá tedy druhého klamat ani ve slovech, ani v gestech, ani v předstíraných citech. Trvalejší společenství má šanci jen tam, kde vládne pravdivost. Proto je třeba jak v soukromé oblasti, tak na veřejnosti neustále bojovat proti pokušení k nepravdivosti: proti skrytému pokrytectví, proti zatemňování, pomlouvání, korupci, mstivosti, úskočnosti, ale také proti ideologiím, které se kladou jako výlučné a které se samy v sobě upevňují.

A opět jsme u individuální etiky, u níž všechno začíná – postulát pravdivosti platí také a především pro člověka v jeho vztahu k sobě samému. Člověk existuje tak, že si neustále dělá iluze o sobě samém. Měl by se však pokusit sám před sebou zcela obnažit: ve skrytých myšlenkách, v nadějích a přáních, ale i v selháních, která by tak rád před sebou skryl.

duleziteJako pravdivost tedy v lidském společenství označujeme postoj věrnosti dohodě a slibu, jež nesmějí být porušeny ani z pohodlí, ani kvůli možné výhodě. Bezuzdé sledování vlastního prospěchu lidskému společenství škodí.

Mnohem škodlivější je však přímo chtěné poškozování člověka – klevety, pomluvy a křivé svědecké výpovědi – to jsou různé formy této nejhroznější deformace pravdivosti. Pravda je hodnota, pravdu je třeba hledat, pravdou je nezbytné se řídit. Velkou deformací pravdy jsou justiční vraždy – až k nim mohou vést křivá svědectví.

Jestliže pomluva může ve svých vnějších účincích vypadat opravdu neškodně a postižený ji zdánlivě ještě do jisté míry zvládne, v duši způsobená niterná škoda bývá většinou větší, než se má za to, nehledě k tomu, že jsou zcela obecně narušeny důvěra a mezilidský soulad (srovnej nežádoucí jevy – manipulace, šikana, mobbing, bossing).

dulezitePokud jde o pravdivost a o lež, je třeba přihlédnout hned na počátku etické úvahy ke komunikační souvislosti: pravdivost prostě nepředpokládá, podle Franze Furgera, jen slepou povinnost ke správnosti, nýbrž i schopnost přijetí pravdy a právo na pravdu na straně příjemce. Kde se tedy požadují nebo hledají informace, vědomosti a sliby jen pro vlastní užitek a prospěch bez ohledu na druhé, nemůže být řeč o nároku na mezilidskou komunikaci, a tím na pravdivost. Pak se musí jako lež označit vědomá, na klamání zaměřená falešná výpověď určená těm, kteří by měli právo na pravdu, a pravdivost pak znamená učinit tomuto právu zadost věcně správnými výpověďmi.

Přesto tím ještě nejsou odstraněny všechny těžkosti, neboť řeč se přece naprosto neomezuje na zprostředkování v exaktních pojmech a v přísné gramatice, jak je tomu třeba v jazyce věd. Komunikační spektrum řeči je naopak mnohem širší a k zprostředkování zejména životně důležitých, osobně existenciálních zájmů používá i velmi jemných nuancí, jež se nacházejí mimo pojmy a zůstávají pochopitelné jen pro příslušné osoby.

Furger uvádí příklad, že milostný dopis nezúčastněné třetí osobě nic neříká, dotyčnému však nenápadnými slovy sděluje rozhodující věc... „instrumentarium pravdivosti je jemnější a mnohostrannější…pravda je většinou víc než pouhá správnost, jež se dá vyjádřit všeobecně platnou a srozumitelnou formulí“. (in F. Furger)

Jak se můžeme také zamýšlet nad pravdivostí v myšlení analyzuje německý teoretik K. H. Peschke. Ten uvádí, že kdo se chce propracovat k pravdivosti, musí být nejprve pravdivý ve svých myšlenkách. Musí přijímat a vážně hledat pravdu, která se mu dává mnoha způsoby. Nikdo pochopitelně nedokáže pátrat pro všech možných poznatelných pravdách. Povinnost hledat pravdu se prvotně týká vlastního bytí člověka, úkolu, který má v tomto světě.

Co je základním požadavkem pravdivosti? Odvaha setkat se s pravdou ve svém vlastním bytí. Jak všichni dobře víme, člověk může své pravé bytí a své pravé úmysly skrývat nejen před druhými, nýbrž také sám před sebou. Jak upozorňuje Peschke, člověk může být slepý ke svým vlastním pohnutkám, mýlit se v rozpoznávání svých skutečných povinností a sklouznout do jakéhosi světa neskutečnosti, sebeklamu. (in K. Peschke, s. 320)

Etika pravdivosti musí brát v úvahu také skutečnosti světa a zákony objektivního řádu. Jelikož se jejich zkoumáním zabývají vědy, je třeba věnovat náležitou pozornost zaručeným vědeckým výsledkům. To platí zejména tehdy, když jsou důležité pro něčí život a práci.

Jak je tomu s pravdivostí v jednání?

Lidské jednání by mělo odpovídat zásadám, které člověk zastává a k nimž se hlásí. Pravdivost v jednání znamená, že osoba jedná ve shodě se svými myšlenkami a slovy. Pravdivý je takový člověk, jenž stojí za věcí, kterou uznává. Pak se říká, že je upřímný.

„Přejeme-li si upřímné přátele a upřímné protivníky, myslíme přitom na přímočarost a důvěryhodnost. Jestliže se pravdivost chápe na základě upřímnosti, pak se jí nemyslí jen správnost výpovědí, nýbrž také schopnost jejich praktického potvrzení, přímý člověk je takový jako pravda, kterou tvrdí.“ (D. Mieth: Die neuen Tugenden, Düsseldorf: Patmos, 1948) (in Peschke)

Za zamyšlení stojí podněty Erazima Koháka: „…Gadamer vychází z přesvědčení, že bytí je stávání se….Bytí je žití, je to děj, proces. Teprve v životě lidského společenství, spojeného sdíleným jazykem, nabývá bytí podle Gadamera dimenze smyslu, hodnoty a pravdivosti. Zážitkem takového jazykového společenství nabývá například ohleduplnost (či v případě jiného společenství hrdost) smyslu a pozitivní hodnoty…Rodíme se do společenství jazyka, s jazykem přejímáme i sedlinu smysluplnosti, kterou naše jazykové společenství vytvořilo v průběhu staletí. V tomto smyslu můžeme říci s Heideggerem, že ‚bytí přebývá v jazyce‘…nebo s Gadamerem, že nemluvíme my, nýbrž ‚jazyk promlouvá námi‘…Pravda je tedy něčím, co vzniká v životě lidského společenství.

Český filosof Karel Kosík se k otázce pravdivosti a nepravdivosti vyjadřuje takto: „Planetární vládce-globalizátor se jmenuje pseudos, česky nepravda. Jeho panování se prosazuje jako globální záměna: účinné a úspěšné, efektivní (výkonné) a efektní (na dojem vypočítané) nastupuje jako náhražka za osvobozující rozlišení dobra a zla...

Filosof není prorok, který by z letu ptáků věštil budoucnost, ani dobový komentátor, posedlý ‚aktualitou‘ a novinkami. Vycházeje ze zkušeností své doby, zamýšlel se Platón nad hrozbou, která postihuje každou společnost bez morálky. Co se stane, jestliže se společnost zřekne morálky a zamění ji něčím jiným, náhražkou? Co se stane, když zmizí znalost týkající se dobra a zla. Zdánlivě nic nezmění, zdánlivě zůstává všechno v pořádku: lékaři se svými odbornými znalostmi nepřestávají léčit nemocné, ševci se svými odbornými znalostmi i nadále zhotovují obuv, tkalci se svými odbornými znalostmi navigují koráby….zdánlivě nic neschází. Ale, milý Kritio, říká Sókrates, aby se všechny věci děly dobře a prospěšně, to nám bude scházet, jestliže se vzdáme znalosti, která rozlišuje dobro a zlo.“ (in K. Kosík, s. 92)

Co rozumíme pod pojmem „štěstí“ ?

otazky k zamysleniOtázka Co je to štěstí? lidstvo doprovází už od antiky. Tento pojem bývá vykládán různě. Například všichni si do nového roku pravidelně navzájem přejeme zdraví a štěstí. Je to stereotyp, ale má jistě hluboký základ. Pokuste se i Vy sami zamyslet nad tím, co je pro Vás štěstí?

literaturaNamísto složitých výkladů si ocitujme lehce ironický pohled jednoho z prozíravých současníků, Gillese Lipovetskeho, který svou úvahu příznačně nazval Štěstí „light“: (in G. Lipovetsky, s. 64)

„Věk masového štěstí oslavuje svobodnou individualitu, privileguje komunikaci a násobí výběr či možnost volby. Po kategorickém imperativu nastupuje narcistní imperativ, neúnavně oslavovaný kulturou hygieny a sportu, estetiky a dietetiky. Žádá se zachování formy a boj proti vráskám, je nutné dbát na zdravou výživu a opalovat se, udržovat štíhlou postavu a provádět relaxace: individuální štěstí je neodlučně spjato s nesmírným úsilím (forcing) o dynamizaci a optimální údržbu sebe sama. Současná etika štěstí není pouze konzumní, nýbrž je také bytostně aktivizační a konstruktivní. Oproti dřívějšku již cílem není ideální ovládnutí vlastních vášní, nýbrž nejlepší využití možností, nikoli rezignované přijetí plynoucího času, nýbrž věčná tělesná mladost, nikoli moudrost, nýbrž performativní působení na sebe sama, a konečně nikoli jednota já, nýbrž high-tech rozmanitost požadavků na ochranu, údržbu a zhodnocení tělesného kapitálu. Epocha, jež překročila povinnost, na jedné straně likviduje tradiční kulturu autority a puritánství, na druhé však plodí nové sebekonstrukční požadavky (mládí, zdraví, štíhlost, forma, volný čas, sex), které jsou nepochybně personalizované, avšak vytvářejí stav hypermobilizace, stresu a neustálé recyklace. Kultura štěstí stahuje žalobu nad subjektivním sebepohlcením, avšak zároveň rozpoutává dynamiku, která již v důsledku zvýšených nároků na to, jak být a jak se jevit, plodí ve společnosti úzkost.“

Sebeovládání a uvážlivost

Jeden z možných pohledů na sebeovládání a uvážlivost nabízí Wilhelm Weischedel ve své „skeptické etice“, vycházející z odstupu jakožto základního etického postoje.

duleziteZ odstupu jakožto základního etického postoje plyne postulát sebeovládání. Neboť aby člověk zaujal odstup od sebe sama, musí mít moc nad sebou. Je toho příliš mnoho, co chce člověka svádět k tomu, aby propadl svým bezprostředním impulsům: původní agresivní popudy, v nitru se vynořující nálady a vášně, libovůle…

Se sebeovládáním velmi úzce souvisí rozvážnost. To znamená, že člověk před a při každém jednání důkladně přemýšlí nad tím, co je třeba vykonat. Rozvážnost tak ochraňuje před unáhleným slovem a činem, jež způsobují tak mnoho zlého mezi lidmi.

Důležitá je také statečnost. Chápejme ji v širším slova smyslu. Neznamená to jen odvahu v mimořádných a nebezpečných situacích – důležitá je statečnost, která se může uskutečnit v celém okruhu bytí. Je tak odvahou člověka vydržet to, co ho v bytí nezbytně potkává: např. nemoci a utrpení.

Statečností je také to, že se člověk stále a s novou rozhodností pouští do práce. Je tu zapotřebí určitého sebezapření, až pracovní askeze. Statečnost je též převzetí odpovědnosti. Ve vztahu k bližním je statečnost připraveností zastat se jich tam, kde se děje bezpráví.

O statečnosti říká Weischedel: „Nakonec se může osvědčit i tváří v tvář smrti: nejenom že s odvahou přijmeme umírání, je-li nám přisouzeno, nýbrž že také statečně bez podlomení vydržíme myšlenku na smrt, která provází celý náš život.“

Velkomyslnost a laskavost patří k dobrému životu

Ze základního postoje odstupu vyplývá i etický požadavek velkomyslnosti. Kdo je schopen odstupu, dokáže snášet a odpouštět nedokonalosti svých bližních. Velkomyslnost se vyjadřuje zejména vůči slabšímu. Velkomyslný mu nedá pocítit vlastní převahu. Tak se velkomyslnost úzce stýká s uznáním, trpělivostí a tolerancí

Svůj nejintenzivnější výraz dostává velkomyslnost v laskavosti. Máme-li odstup, jsme osvobozeni od zloby a tím pádem jsme schopni laskavého pohledu na bližního. „Laskavost je pozorným přitakáním bližním“ – potud je více než pouhou tolerancí. „Otevírá druhému prostor, v němž může žít ve svých bytostných možnostech. Laskavost je také schopna, více než velkomyslnost, odpouštění, a to i tam, kde nám bylo vážně ukřivděno, nebo kde se druhý vůči nám provinil.“

Duševní rovnováha a trpělivost

duleziteJako poslední mezi etickými postoji na základě odstupu dle W. Weischedla lze jmenovat duševní rovnováhu. Kdo si zachovává odstup, je ve svých slovech, jednání a postojích uvážlivý. Je dobré uchovat si nadhled nad neklidem a vzrušením každodenních záležitostí, nenechat je k sobě proniknout, uchovávat si pevnost a neotřesitelnost. Vzpomeňme na řecké „areté“. Udržujeme se ve zvláštním klidu duše, pochopitelně nad neustálou propastí nejistoty. O klidu duše a vnitřním „pokoji, který není z tohoto světa“ vědí svoje křesťané.

Kořenem „duševní rovnováhy“ je „nechat“. Duševní rovnováha znamená tolik jako odpoutat se od něčeho, přestat se něčeho držet. Chceme-li být uvážliví, musíme „nechat být“ události (V Bibli se píše „Pouštěj chléb svůj po vodě“), které na nás příliš doléhají. To v žádném případě neznamená, že se vůči nim máme chovat hluše a lhostejně, a že to, čemu čelíme, nemáme brát vážně.

Ale také nesmíme nechat věci tak dojít tak daleko, aby nás události vháněly do neklidu, byli jsme vnitřně rozbití, nesoustředění, prožívali zmatek a rozčilenost. Takovým chováním pak nedostačujeme požadavku odstupu. Připravujeme se tak o „vnitřní svobodu“. Není dobré být závislý a na světě a jeho shonu, zmatku, někdy až chaosu. Udržme si odstup a duševní rovnováhu. Pak se odpoutáme od starostí, které náš dráždí, získáme klid a po střízlivé úvaze zase můžeme ve věci správným způsobem zasáhnout.

Je nezbytné umět se odpoutat i sám od sebe. Neměly by námi cloumat vášně ani veliké smutky a deprese – je potřeba „zadržet vlastní ‚já‘, utišit srdce“. Vzpomeňme na Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Duševní rovnováha není zadarmo. Je to spíše věcí kázně a cvičení po celý život.

„K duševní rovnováze patří i trpělivost. Trpělivý nebude chtít ostatní přizpůsobovat obrazu svému, přihlíží jenom, jak sami od sebe dospívají ke své vlastní bytnosti,“ uzavírá Weischedel své přemýšlení nad zásadními otázkami. (in W. Weischedel: Skeptická etika)

Základní ctnosti nás provázejí už od antiky. Ve spise Summa Theologiae popisuje Tomáš Akvinský lidské vlastnosti, které jsou známkou morálního života: rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost. Jsou označovány též jako čtyři základní ctnosti a byly základem morálního života podle stoiků. Najdeme je také u Platóna a Aristotela. Představují lidské vlastnosti, které jsou podle rozumu potřeba k tomu, abychom žili mravním životem a dosáhli svého účelu, v čemž rozum spatřuje celkový smysl života.

duleziteJak uvádí Mel Thompson, proti těmto základním ctnostem stojí sedm základních neřestí: pýcha, lakota, chtíč, závist, nenasytnost, hněv a lenost – které jsou často nazývány „sedmi smrtelnými hříchy“.

Všimněme si, že ctnosti a neřesti, jak je nacházíme u Tomáše Akvinského, vycházejí z rozumu a pocitu smyslu života. Jsou nezávislé na jakémkoli konkrétním křesťanském zjevení. Základní ctnosti mohou tak být například srovnávány s teologickými ctnostmi – vírou, nadějí a láskou –, které se objevují v Novém zákoně.

Je třeba revitalizovat občanské ctnosti

Tento pojem zní dnes již málem zastarale, ale musíme souhlasit s antikou, že tyto ctnosti jsou velmi potřebné. Existuje celá řada takových postojů, jež jsou pro soužití ve státě zvláště důležité. A proto by měly – zde se spojuje sociální etika s individuální – vyznačovat plně lidské utváření osobnosti. Všichni si přejeme setkávat se a spolupracovat s lidmi, kteří nepodvádějí, nekradou, netunelují. Víme, že dodrží slovo, nemyslí jen na sebe a jsou schopni kultivované spolupráce s druhými.

Jan Sokol a Zdeněk Pinc píší: „Pokud se ‚dobrý život‘ či ctnost dá vůbec nějak učit, pak rozhodně spíš jako kotrmelec, než jako nepravidelná slovesa nebo anatomie…Učit dobrému životu, čili ctnosti je jistě mnohem složitější než učit kotrmelec, hlavně proto, že se nedá předvést….Nemůžeme nabídnout, že výukou etiky odnaučíme děti lhát, úředníky brát úplatky a bankéře podvádět. Nepředstíráme, že bychom věděli, jak ze zbabělců a sobců vychovat dobré lidi, z věrolomných spolehlivé, ze zlomyslných laskavé, z líných pracovité.“

Ale je důležité zavést na „dobrý život“ řeč, soustředit pozornost a chvíli u něho vydržet. Na pomoc nám přicházejí obecnější zásady a pravidla.

otazky k zamyšleniNěkteří posuzovatelé naší doby pozoruhodně přesně vystihují, co je Achillovou patou současnosti. Za všechny ostatní citujme Karla Kosíka:

„Fraškovitost: místo analytičnosti a přemýšlení fráze všeho druhu. Naléhavé, nezodpovězené otázky (co je demokracie, co je svoboda, co je mafiánství) se rozmělňují do malicherných přestřelek, v nichž se nic neřeší a všechno se zamlžuje.

Kdo je zodpovědný za tunelování? My všichni, politici nahoře i obyčejní lidé dole. Každý nese svůj podíl viny. Politici měli dříve pozvednout svůj hlas, občani měli být všímavější. Všímavost, nevšímavost, všimné – kouzelná slova. Co dělal občan, když se kradlo ve velkém? Buď prý pokoutně kritizoval (ale nevyhledal svého poslance), nebo se s nevšímavostí k věcem veřejným věnoval svým zájmům. Ale radil někdo občanům, co konkrétně mají a mohou dělat, aby sami spravovali záležitosti obecné, svoji rés-publiku?“ (in K. Kosík, s.176)

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM