3.1 Komunikace a lidské bytí

3.1 Komunikace a lidské bytí

„Člověk je do té míry mrtvý, do jaké nedokáže komunikovat. Je do té míry živý, do jaké komunikovat dokáže.“

L. R. Hubbard

duleziteBez komunikace není lidské bytí. Snad ani není třeba připomínat, že ke prazkušenostem člověka patří, že pokud by byl odkázán sám na sebe, zahynul by. Názorně vidíme tuto situaci u dítěte. Bez mnohostranné péče rodičů by nepřežilo. Fyzicky by zašlo hladem, ale i duchovně a duševně by z nedostatku lásky a bezpečí nebylo schopno života. Z hlediska psychologie dnes víme, jaké škody vznikají člověku, kterému se v raném věku nedostalo péče a bezpečí.

Určitou analogii můžeme vidět i u dospělého, který bezpodmínečně potřebuje vztaženost ke společenství. Lidská bytost nemůže být bez struktury vztahů, které jí dávají lidsky dozrát.

„Bez mezilidského uznání, bez přátel nebo milujícího partnera utrpí značnou vnitřní škodu i dospělý, nehledě na to, že bez smysluplné práce a odpovídající dělby práce by nebyla vůbec myslitelná ani vyšší kultura nebo civilizace.“ (in F. Furger).

Mezilidská komunikace má dialogickou povahu

zajímavostZjišťujeme, že v současném věku informační exploze kvantum informací potlačuje lidskou přirozenost jakožto dialogickou subjektivnost a degraduje ji na existenci předmětnou. Kritická analýza mezilidské komunikace má chránit lidskou přirozenost i hledat cesty ke skutečnému porozumění a k univerzálnímu pochopení světa.

Osobou nejsme nikdy sami pro sebe, nýbrž jsme jí ve vztahu ke druhému. Je třeba, abychom respektovali a ctili druhého, vnímali ho partnersky jako osobnost a nezacházeli s ním jako s předmětem, ale s živou bytostí, k jejíž „tváři“ se vztahujeme, prožíváme ji jako vnitřní oslovení.

Tyto otázky zpracoval podnětně filosof Martin Buber např. v knize „Já a Ty“ a ve své etice je tvůrčím způsobem rozvíjí Arthur Rich (in Etika hospodářství, sv. 1).

Aby se každý mohl v klidu věnovat své práci, svému dílčímu úkolu, potřebuje jistotu, že i druhý člověk podle očekávání a dohody zůstává u svého úkolu. Jen tam, kde se dodržují úmluvy a dohody, kde vyřčené slovo souhlasí se skutečností, je vůbec možná důvěra.

Potřeba dialogu – potřeba komunikace – potřeba partnerství

„Všechen skutečný život je setkáním.“

Martin Buber

Člověk je sociální bytostí a má velmi silnou potřebu komunikovat. Buďme partnery rozhovoru v čase světa, partnery, kteří jsou schopni dialogu. Nebojme se dialogu, vystavme se mu. Učme se gramatice mezilidských vztahů. Dialog by neměl být sdělováním poznatků, ale jde o zpětnou vazbu. V dialogu je nejtěžší vnímat různou specifiku toho druhého. Filosof Jan Patočka říkával, že LOGOS je smysluplná řeč.

Identita se nezíská tím, že se zaměřím na sebe, ale že akutní pomoc poskytnu druhému, uvažuje v dané souvislosti E. Lévinas. Tento filosof rozvíjel svéráznou linii myšlení, v níž hlavní roli hraje setkání s druhým člověkem. Nejzávažnější otázkou a výzvou nejsem já, moje potřeby a snažení, nýbrž ten, kdo stojí vedle mne, můj bližní. Jádrem Lévinasovy filosofie se stává etika, která nevychází z apriorních, předem daných axiomů jako u Kanta, nýbrž ze zkušenosti setkání s „Tváří“ druhého člověka.

Již citovaný Radim Palouš konstatuje: „Dialog je tam, kde je společenství lidí, obrácených k LOGU! Patočkovsky řečeno být soustolovníky duchovních hodů. Pozvánka ke společné dialogické pouti. Logos, dia-logos zde neznamená, že dva mluví, nýbrž že jsou spolu podrobeni LOGU, tomu, oč jde, ne svévoli, ale niterně upřímnému vydávání počtu předmětu hovoru; teprve taková situace umožňuje, aby „skrze“ (=DIA) společné svědčení pronikalo to podstatné. Teprve dialogická pokoření věcnosti věci, o niž jde, nutí partnery poctivě souhlasit či odporovat, což není souhlas či nesouhlas s druhým, ale otevřená účast.“ (in R. Palouš).

Ladislav Hejdánek: Dialog jako převratné setkání

literaturaVýstižně a objevně mluví o našem tématu i filoof Ladislav Hejdánek ve své úvaze Dialog jako převratné setkání:

Řekové se zapsali do dějin evropského myšlení dvěma světodějnými vynálezy; ani v jednom případě však nebyli schopni své výkony dost do hloubky reflektovat. V jednom případě se dokonce ani nepokusili najít pro svůj vynález zvláštní pojmenování; ve staré řečtině vlastně nenajdeme samostatné slovo pro náš „pojem“ (měli jen mnohovýznamné slovo „logos“; teprve Římané takové samostatné jméno použili, ale hned je dost nešťastně obdařili jakýmsi násilnickým spoluvýznamem, jak to ostatně cítíme i v českém překladu – „pojetí“ jako „[za]jetí“). A v druhém případě sice pojmenování měli, totiž právě „dialogos“ (a dokázali ještě v 21. století i nás přesvědčit, že se bez něho, tj. bez jeho řecké podoby neobejdeme), ale zdaleka nedohlíželi, co všechno vlastně skutečný, živý dialog nejen pro filosofy, ale pro všechny lidi, ba i pro celé kulturní a civilizační okruhy a jejich tradice, může znamenat.

Dialog není pouhý rozhovor, pouhá rozmluva dvou nebo několika lidí; lidé spolu hovořili odedávna (mluva je původně asi ten nejpozoruhodnější archaický rituál, který se ukázal jako mimořádně a mnohostranně perspektivní). Když spolu lidé hovoří, nesdělují si jen věcné informace, ale potvrzují si navzájem svou totožnost a to, že o sobě vědí a že nějak k sobě náleží; rozhovor je společenská záležitost. Pro obyčejnou rozmluvu je to, o čem se mluví, pouze jednou ze složek komunikace. Vynález pojmů a pojmovosti velice zdůraznil právě to, o čem bylo třeba a také možno se domluvit jinak než rezonováním (naladěním na stejnou melodii), pokud nebylo možno jen ukázat prstem: přesný (sdílený) pojem nám dovoluje mínit totéž, i když na to nemůžeme prstem ukázat, a to bez ohledu na pocity a nálady atd. Na tom byla založena věda (řecká „epistémé“, vědění) a možnost předávat nové poznatky druhým lidem, např. žákům nebo kolegům.

Dialog je však mnohem víc než postupná řada monologů (a přednáška nebo vědecké sdělení je takovým monologem, a dovede posluchače nebo čtenáře přesně dovést k nějakému „předmětu“, k nějaké „věci“ tím, že o nich něco nového sděluje). Zejména však od konce 18. a od 19. století si lepší myslitelé uvědomují stále lépe to, co si nyní řekneme: v dialogu jde sice také v rozsáhlé míře o to, k čemu se vztahují myšlenky účastníků, ale nezůstává jen u střetu různých pojetí a názorů na „totéž“ (jak tomu je v případě učené disputace nebo diskuse), nýbrž všichni partneři se dobrovolně vystavují tíze argumentů těch druhých, a to pod normou ještě nedosaženého cíle, jímž je poznání pravdy.

Můžeme to říci také tak, že opravdový dialog se vyznačuje tou zcela mimořádnou situací, že jeho účastníci jsou upřímně přesvědčeni, že se mohou od druhých nejen něco nového dozvědět, ale že se všichni mohou dozvědět i něco nového, co si s sebou nepřinesl nikdo z nich.

A můžeme to říci ještě jinak: lidé, kteří vstupují do opravdového dialogu, jsou připraveni naslouchat nejen druhým účastníkům dialogu, ale také něčemu navíc, totiž pravdě, která osloví (může oslovit) všechny, i když ji nikdo předem neznal, může se „vyjevit“ jako „nová“.

V tomto prohloubeném smyslu je dialog událostí, která může proměnit nejen znalosti, přístupy a metody jeho účastníků, ale i je samy. Už to, že se lidé různých názorů a různých přesvědčení mohou setkat a navzájem od sebe něco očekávat, to znamená navzájem si také pozorně naslouchat, je velkým a nijak nenahraditelným tréninkem v tom, abychom dokázali zaslechnout hlas pravdy i tam, kde zatím nemá nikoho, kdo by ji vyslovil a tlumočil. Jedinec sám o sobě něčeho takového nikdy není schopen: proto je tak důležité, aby se v dialogu sešlo několik lidí (kteří však si nejsou pouhou ozvěnou, ale kteří se skutečně odlišují). Ale když jsme se to naučili, dokážeme pak hovořit také sami se sebou a k sobě, aniž bychom se ztráceli ve své subjektivitě; takovému přezkoumávání sebe sama a svých přístupů pak říkáme „reflexe“. Dialog je tedy vynikající rozcvičkou k nejdůkladnější reflexi, ale dialog reflektujících je teprve ten pravý dialog; do takového „dialogu“ se ovšem můžeme pustit také se starými mysliteli. Zaslechnout pravdu, která ke mně mluví jako nepředmětná výzva, je sice věc nesmírně cenná, ale jen málokdy si svým pochopením můžeme být zcela jisti (odtud důležitost reflexe). Právě tenkrát, když to je apel pravdy velmi nečekané a překvapivé (a pravda, která by jen opakovala a potvrzovala to, co jsme věděli už předtím, není žádným živým a novým oslovením), potřebujeme se podělit o své nové vidění s přítelem, druhem, s někým, kdo je také otevřen pro nové vidění. A nemáme-li zrovna nikoho, klasičtí myslitelé mohou být vynikajícími partnery.

Dialog je tím privilegovaným místem, na němž a v němž se vyjevuje pravda. Opravdový dialog tu pravdu takřka přitahuje – ale „přitahuje“ ji tím, že jeho účastníci se otvírají hlasu pravdy, a to i tehdy (a právě tehdy), když právě jim osobně nedává „za pravdu“. Ochota přijmout soud pravdy i v takovém případě pak znamená velkou osobní změnu, která je dokonce ještě něčím víc než změnou smýšlení (tzv. metanoia). Pak se dialog opravdu stává místem převratných setkání.

(in Olga Nytrová: Dialog na cestě, Blahoslav, Praha, 2005)

Milan Balabán: Cestou necestou k té cestě, která znamená život

literaturaTéma obdobně zajímavě rozebírá ve své eseji religionista a starozákonní odborník, profesor teologie Milan Balabán:

Bez dia-logu jsem jen sám se sebou, upadlý v trudný mono-log. Jenže i ten monolog není pravý. Mluvím či jednám já sám, ne někdo jiný, ale je to mluvení a konání kohosi cizího, toho cizáka ve mně, který si usmyslel, že bude mluvit místo mě. Mé „mono“ vychází z biotu, daného, údajně přirozeného stavu mé mysli a mých životních sil, z mé setrvačnosti, v níž nakonec nepotřebuji ani sám sebe. Bez dialogu není totiž možný ani monolog.

Obrat nastává, když se začnu upínat JINAM, NEŽ K SOBĚ – k někomu nebo něčemu JINÉMU. Výrazem JINÝ nebo JINÉ jsem evokoval filosoficko-teologické, židovsko-talmudicky založené myšlenkové dědictví Emmanuela Lévinase. Tento „jiný“ nemusí být můj přirozený bližní, ten, kdo mi je jaksi i přirozeně, biologicky, rodinně, kmenově či národně nejblíž, nadosah. Jiný – to je ten potřebný, kdo se ocitl v nouzi jako onen přepadený poutník, kterého se ujal podle Ježíšova podobenství milosrdný Samařan. V činu milosrdenství, v pohledu do tváře „jiného“, „druhého“ nalézám sám sebe a získávám svou identitu.

Teprve takto, když jsem identický sám se sebou, mohu nastoupit na cestu toho, čemu se, někdy značně vágně a abstraktně, říká dialog. Smyslu plný dialog vedu, i po získání statutu rozhovoru a konfrontace, především sám se sebou, přičemž mé záporné (kainovské) já je potlačováno mým já, jež je kladné (abelovské), poněvadž se otevřelo samotné Pravdě. Bez tohoto dialogu není žádný čestný dialog možný…

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM