2.2 Individuální etika

2.2 Individuální etika

Starost o duši překonává falešný individualismus.

J. Patočka

otazky k zamysleni"Starost o duši" stojí na začátku všeho, je totiž důležité, jak zacházím se svým „já“, se svým „já sám“. Starost nemám mít jen o rodinu, přátele, kolegy, ale i o sebe. Neboť i mé „já sám“ může být obětí bezohledného sebeprosazování. K tomu dochází tehdy, stane-li se maximalizace přání „já“ životní náplní. Je třeba upozadit se, dívat se na sebe z odstupu. Zamyslete se nad tímto konstatováním a pokuste se jej aplikovat na sebe sama. Jak je to s námi?

Znáte báji o Narcisovi, který pohlédl do studánky, uviděl svou tvář a zamiloval se sám do sebe, do svého krásného obličeje? Nepropadejme sebezhlížení a narcismu, spíše se zamýšlejme nad hlubšími otázkami. Nebuďme hýčkaní slaboši.

Podle psychiatra Zdeňka Bašného klesá naše schopnost snášet utrpení: „Řada lidí si přichází říct o pomoc třeba pátý den po pohřbu blízkého. Vadí jim, že pořád pláčou a nemohou nic dělat.“ (Hana Čápová: Pilulky štěstí a dobré nálady, Týden 41/2005). Nemoc, utrpení, smrt, patří k životu, je třeba stavět se k nim zrale, neuhýbat. Proto rodiče, kteří necítí k dětem opičí lásku, jim cestičku neumetají a nechají je procházet zkušenostmi – vyjádří jim přitom svou podporu a nabídnou bezpečí zázemí, ovšem pravdivě a ne iluzorně.

Vztahy jsou tím podstatným, autentické, skutečné vztahy. Při prospěchářském a egoistickém jednání „já sám“ vyjde naprázdno a propadne zpustnutí.

Co je to „já sám“? Sigmund Freud to nazývá „Nadjá“. Můžeme je nazvat „vyšším patrem“ naší bytosti nebo naším „nejniternějším nitrem“.

dulezitePravá péče o „já sám“ vždy v sobě zahrnuje péči o „ty“, a přirozeně je tomu i obráceně. S „ty“ budeme odpovědně zacházet teprve na základě odpovědného zacházení s „já sám“. Takovýto postoj je s lapidární stručností vyjádřen také v biblickém příkazu „Milovat budeš bližního jako sebe samého“ (Lv19,18; Mk12,31). Tím se nám ukazuje horizont personální etiky.

Sebepoznání – sebereflexe - sebepojetí

Veškerá etika začíná u individuální etiky. Musíme se nejprve pokoušet poznávat sami sebe, své dispozice, své možnosti. Hledáme způsob, jak být užiteční druhým, jak s nimi správně komunikovat. Jak je tomu se sebepoznáním? Bdělá sebekontrola – to by měl být cílový ideál humanisticky vyrovnaného člověka.

Ignác z Loyoly hovořil v této souvislosti o „indifferencia“, která je rozhodnuta zachovat věrnost cíli, poznanému jako osobní povolání, s „klidnou myslí“ i za nepříznivých okolností. K takové sebekontrole patří úsilí o střízlivé sebepoznání, tzn. znalost vlastních fyzických, psychických a intelektuálních schopností a slabostí. Ty rostou z otevřeného a kritického sdělování druhých, ale i z vlastní zkušenosti. Jde ovšem o to, nevytvářet si na základě takovéhoto sebepoznávání pocit méněcennosti. Zdravým a odpovědným přístupem je poznávat své limity, přednosti i slabosti, srovnat se s nimi rozumně, s nadhledem i pokorou. Denně provádět zdravou a účinnou sebereflexi.

Měli bychom se naučit pracovat s „hřivnami“, které nám byly dány. Vážit si jich, pokoušet se je plně využít, nehnat se za objektivně či subjektivně nedosažitelnými cíli a usilovat moudře o dosažení duševní rovnováhy.

Žalmistova moudrost ukazuje směr, v jakém by se mělo takové sebeuvědomování hledat. „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše jako odstavené dítě u své matky.“ (Žalm 131.1.2)

Morální autonomie jedince je „schopnost na určité vývojové úrovni pochopit rozumově a akceptovat sociální skutečnost. Znamená to jednat v souladu s pravidly, jejichž racionální zdůvodnění známe a pochopili jsme jej. V ranějších vývojových obdobích jsou tato pravidla většinou vyžadována tlakem z okolí, teprve při dozrání kognitivní oblasti jedinec je schopen pochopení. Cílem je porozumět nezbytnosti pravidel, předpisů a omezení pro přežití společenství a pro rozvoj solidárních vazeb. (in Marie Farková, s. 106)

Praktické poznámky k psychohygieně

Je pochopitelné, že k duševní rovnováze a ke správnému seberozvíjení a sebepoznání i objevování zdravých limitů vlastní osobnosti nám mohou prospět praktiky jako autogenní trénink, meditace, jóga nebo jiná cvičení. Svou úlohu pro celkovou ukázněnost (i pro posílení koncentrace a sebeovládání) může splňovat i tělesná námaha, např. sportovní cvičení. Neměli bychom přehlédnout, že taková práce na sobě může směřovat k hlubší existenciální jistotě.

Uznání vlastních mezí není ničím jednorázovým, jde o dlouhodobější proces. Ten vyžaduje určitý klid a odstup od shonu vlastního života, jistý stoicismus a rozumný nadhled. Když uvěříme sami v sebe, jsme schopni důvěřovat i ostatním. Chce to ovšem pokoru.

Zdravá sebedůvěra staví evidentně na schopnosti k mezilidské důvěře, a dokonce k nejzazší, tedy nějakým způsobem náboženské, důvěře ve smysl.“ (in Franz Furger). Je potřebné, abychom se dokázali otevřít tomu druhému obdobně jako při procesu sebenalézání. Pomoci mohou i odborně prováděná skupinová terapeutická cvičení. Také se ukazuje, jak „je velice zdravé náboženské zakotvení předpokladem psychického zdraví“. Tuto skutečnost vždy zdůrazňovala psychologie C. G. Junga.

„V některých případech se existenční obavy a tím i ztracená důvěra opírají o nezvládnutou vinu: sebedůvěra se dá do určité míry nacvičit, sebevykoupení ale neexistuje,“ konstatuje dále F. Furger.

Autor také upozorňuje, že v moderní společnosti je nutno dávat si pozor na zvláštní ohrožení individuálně vyrovnané kontroly pudů, způsobené vlivem reklamy. Abychom se vyhnuli zneužití ze strany reklamních praktik, vyplatí se usilovat o „duševní hygienu“.

Vzpomeňme na Sókratovu „péči o duši“, kterou nám vědoucně připomínal výrazný český filosof Jan Patočka a po něm jeho žák a filosofický pokračovatel Radim Palouš, který v knize Dobrodružství pobytu vezdejšího / Radim Palouš v rozhovoru s Josefem Beránkem říká:

Péče o duši zůstávala pro mne péčí jen o to nejniternější v člověku. Pečuji-li o své já, předstupuji sám před sebe – v tu chvíli nejsem „vědeckým objektem“, nýbrž soudcem a také obžalovaným, spoluodpovědným za své příští podoby. Moje já tedy není dané jednou provždy, nýbrž při této péči vždy již spolubytuje jakási tajemná kritika, tázající se po tom, co bylo, jest a má být. Sókratés poslouchal „daimonion“, božského posla, který mu radil, co si nemá a má počít; křesťanství zná „conscientia“, svědomí, jakožto „vox Dei“, hlas Boží (in R. Palouš, str. 77).

Duševní vyrovnanost jako etický požadavek?

Lidé se táží, co mají dělat se svými životy. Je třeba se takto ptát, už tyto otázky jsou dobrým základem. Psychické zdraví je štěstí, psychické zatížení pak nemoc s organickými nebo spíše psychogenními příčinami. Mívají původ v prostředí, v době raného vývoje, nebo jsou endogenní – nenáležejí tedy do oblasti toho, co lze ovlivnit vůlí a rozhodnutím. Navzdory tomuto předpokladu, v mnohém ohledu oprávněném právě jen na ochranu psychicky zatíženého člověka, však nelze přehlédnout, že žádná lidská oblast ani oblast psyché, není prostě osudem, nýbrž patří do oblasti podmíněně formovatelné lidské svobody.

Pokud se podíváme do oblasti lidského sebeutváření, uvědomujeme si, že „duševní hygiena“ představuje etický požadavek pro každého jednotlivce. Lidé často dodržují fyzickou hygienu jako něco samozřejmého a hygiena duševní už pro ně tak samozřejmá není.

Jak říká indický básník Naima: „Člověk si několikrát denně myje svou tvář, ale aby si umyl duši, to ho ani nenapadne.“ A o co je tato duše důležitější!

Psychická hygiena – očišťování – to je proces pravdy. Začít nový život, čistší, jednodušší – nebýt zajatci věcí – nebýt závislí na věcech, na alkoholu, na sexu. Náš domov má mít svůj řád a ne být chaotický, zaneřáděný zbytečnostmi. Mnoho času trávíme shromažďováním věcí nebo udržováním těch, které už máme – pohlcuje to náš volný čas. Míváme myšlení chamtivců a pořád beze smyslu něco hromadíme. Nevyčistíme si duši a neustále v sobě přemíláme a převalujeme na terénu své psychiky viny, stresy, úzkosti různě zveličené a zkreslené. Je třeba odpoutat se od těchto zkreslených představ, nebýt jejich zajatci.

Princip výkonu v protikladu k principu účasti

„Ve slepé uličce, v níž vězí náš na výkon orientovaný systém, vznikla touha po vědomí účasti.“

P. Haerlin

Peter Haerlin odlišuje „účastné já“ od „já výkonnostního“. Spatřuje problematiku a neštěstí dnešních lidí v tom, že zaslepeně tolik sází na „výkonnostní já“ a tak málo na „účastné já“.

„Účastné já“ má základní pocit oprávnění k existenci a tím také právo podílet se na všem ve světě, ale také se samo chápat jako součást všeho.

„Jestliže není dobré já, tak musí být dobrý výkon,“ domnívá se dle Haerlina „postmoderní jedinec“, a tak se z pocitu nedobrého já vyvíjí člověk, který podáváním výkonu musí stále potvrzovat, že má právo na existenci.

Haerlin také tvrdí, že „krize účastného vědomí je krizí ženského prvku a žensky vnímaného světa. Vědomí orientované na výkon znamená příběh bez mateřského a ženského prvku.“ Podle Vereny Kast tak diagnostikuje jinými slovy náš svět jako svět otcovského komplexu, ve kterém převládá zásadní nejistota. Svět otcovského komplexu vede k našim strategiím výkonu a přetěžování, který nedovoluje prožívat plné lidství na vztahové rovině. Přitom toužíme po světě účasti, naslouchání, soucítění, po ženské „animě“.

Naše Já potřebuje své odpovídající Ty

Člověk málokdy zvládá problematické situace sám. Všichni dobře víme, že naše Já potřebuje často své odpovídající Ty (alter ego), čímž vzniká My. Člověk je sociální bytostí, má velmi silnou potřebu komunikovat, řešit problémy ve spolupráci s druhým. Je důležité být zakotven v rodině, manželství i v širším příbuzenství. Pro naši vnitřní rovnováhu je důležité vědomí, že na nás někdo čeká a sdílí naše radosti i starosti. Toto zázemí domova nám pomůže k získání energie a nabrání sil (podrobněji in Jaro Křivohlavý).

literatura ke studiuPřípadová studie, kazuistika, příklad (aplikace teorie do praxe)

„Já“ a „Ty“

V základech našeho já dřímají neuvědomělé možnosti. Malá část naší mysli je vědomá, velká část je ponořena v podvědomí. Co je v něm uloženo, se nám pokoušejí obrazným jazykem sdělit například C. G. Jung a jeho pokračovatelé.

Jsme dynamické bytosti, vznikáme, stáváme se, proměňujeme se. Jde o to, abychom se neminuli se svým „Já“, nedošlo k odcizení, ke ztrátě identity, naší bytostné celistvosti, která vede k harmonii. Nezůstáváme pak již v zajetí chaosu, přejeme si prožít plnost své vlastní individuality, směřujeme k řádu. Když jsme opravdoví, autentičtí, získáváme energii k posilování druhých, s úžasem v sobě objevujeme schopnost darovat jim útěchu, vést s nimi niterný dialog, smysluplnou komunikaci.

Potkáváme se s bližními na cestě. Potřebujeme bytostnou diskusi, ve které se nasazují –

podle filosofa M. Machovce – všechny vnitřní schopnosti partnerů, uplatní se osobní lidství. Osobou nejsme nikdy sami pro sebe, nýbrž jsme jí ve vztahu ke druhému. Je třeba, abychom respektovali a ctili druhého, brali ho jako osobnost a nezacházeli s ním jako s předmětem, ale s živou bytostí, k jejíž tváři se vztahujeme, prožíváme ji jako vnitřní oslovení.

Můžeme s bližními samozřejmě i mlčet, ovšem mělo by to být „mlčení zalidněné“, jak říká filosof Gabriel Marcel. Člověk potřebuje lásku, aby se stal lidským, tedy sám sebou.

Olga Nytrová

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM