2.1 Etymologický význam pojmu etika

2.1 Etymologický význam pojmu etika

otazky k zamysleniZamyslete se nad pojmem etika. Co si pod ním představujete? Jak cítíte etiku ve vztahu ke své osobě? Proč je důležité se etikou zabývat při studiu oboru speciální prdagogika - vychovatelství?

duleziteNázev filosofické disciplíny, která se zabývá problematikou morálních jevů, je odvozen od řeckého slova ETHOS.

Tento výraz má několik významů:

  • znamená bydliště, obydlí, byt nebo vlast;
  • vyjadřuje zvyklosti, životní způsob člověka, obyčeje, mravy, obvyklé chování člověka, může označovat i jeho původ;
  • označuje mravní vědomí, mravní smýšlení, přesvědčení, jednání, mravnost, morálku, ale i charakter.

(in I. Semrádová)

Jak můžeme vymezit etiku?

Žijeme ve světě, v němž rozmanitost obrazů světa a světových názorů vyvolává také různost morálních pojetí.

Etika – ve smyslu hledání odpovědí na základní otázky, co je správné a dobré a jak nejlépe žít – je však v podstatě jedna, od Křováků, přes křesťany, až po společnost naší „postmoderní doby“.

Podle filosofa Emmanuela Lévinase je etika původním impulsem. Příkaz „Miluj!“ to je rozkaz, nezávisí na vůli člověka. Milovat bližního však může být velmi tvrdým úkolem!

V některých základních postojích k dobru, zlu, spravedlnosti panuje shoda od Chammurabiho zákoníku až po pozitivistické filosofy. Rozdílná pojetí lidské přirozenosti pochopitelně vedou k rozličným pojetím mravního závazku. To je ovšem trvalou výzvou ke stále lepšímu a přesnějšímu chápání lidské přirozenosti.

Měnící se svět klade stále nové otázky a požaduje nové odpovědi. Představuje pro etiku neustálou výzvu. Problémy současnosti se nedají jednoduše bez přezkoumání zvládnout odpověďmi platnými v minulosti. Náš postoj k problematice si musíme nově artikulovat, vystihnout kód doby. Je pro nás nezbytné formulovat hodnotové postoje z hlediska dnešního uchopení pojmů a souvislostí. Volíme, co převezmeme z tradice jako nadčasové a funkční, jak navážeme na lidskou štafetu tázání se po dobru a zlu.

Etika je fenomén procházející dějinami lidstva

Každá doba si artikuluje své zásady, zabývá se obecně platnými zákonitostmi, které navazují na tradici i odrážejí současný stav společnosti.

V dnešní době se mezinárodní dokumenty hlásí nejen k lidským právům, nýbrž výslovně hovoří o lidských povinnostech. Programově vyžadují globální étos – jak například upozorňuje významný myslitel Hans Küng – a dokonce se ho již pokoušejí konkretizovat (in H. Küng: Světový étos).

Současné uspořádání světa vyžaduje novou etiku odpovědnosti, založenou na nutném minimu společných humánních hodnot, kritérií a postojů, jimž budou moci přitakat všechny národy a všechna společenství. Důležitá je tolerance, snášenlivost a partnerství, které jsou všem lidsky ku prospěchu. Potřeba chápat nutnost určitého kompromisu a být k němu ochotni. Zdravý kompromis je efektivnější než vyhrocení konfliktů nežádoucím způsobem.

Cesta, po níž může člověk přijít sám k sobě, vede neustále podél úskalí a propastí. V mezních situacích, o nichž uvažuje například filosof Jaspers, je člověk otřesen tím, že sám ze sebe je nicotný, a že vlastní silou nemůže dále. Dochází ke ztroskotání. Naráží na absolutní hranici. To se děje např. v okamžiku umírání někoho blízkého a v myšlence na vlastní smrt, nebo ve zkušenosti nevyhnutelnosti boje, utrpení nebo viny, či v zážitku nezměnitelného soudu, do něhož je zapředen každý. Jak vysvětluje Weischedel, Jaspersovo filosofování jako skok ke sebebytí a ke svobodě se umožňuje tím, že právě tváří v tvář zoufalství, přes zdánlivou nemožnost tohoto skoku, může dojít ke zvláštní zkušenosti: zkušenosti darovanosti.

Ve ztroskotání může člověk zažít, že je mu dáno to, co si sám nemůže opatřit. „Právě ve vzniku sebebytí si uvědomuji, že jsem se nevytvořil sám.“ V nejzazší situaci ztroskotání, může se člověku naskytnout pomoc, která nepřichází ze světa, ani z něho samého. Jaspers to nazývá transcendencí: „Když se člověk vnitřně utvrdí v osudu, když odhodlaně čelí i umírání, pak to nedokáže skrze sebe sama. Co mu zde pomáhá, je však jiného druhu než veškerá pomoc světa. Za to, že spoléhá sám na sebe, vděčí neuchopitelné ruce transcendence, pociťované pouze v jeho svobodě.“

Čím se etika zabývá?

duleziteJednou z možných definic je následující formulace, podle níž je etika filosofickou vědou o správném způsobu života, vycházející z racionálních přístupů a snažící se nalézt, a popřípadě i zdůvodnit, společné a obecné základy, na nichž morálka (předmět etiky) stojí. Etika je vlastně teorií morálky, tedy filosofickou disciplínou zkoumající morálku, popř. relevantní chování a jeho normy.

Uvědomujeme si, že obecná etika je základní disciplína, která je nadřazena dalším speciálním disciplínám individuální a sociální etiky jako jsou: zajištění míru, odpovědnost za ochranu životního prostředí, hledání spravedlivého ekonomického a sociálního uspořádání, etika vědy, odpovědný přístup k možnostem moderní lékařské vědy, odpovědný přístup k vlastní profesi a jejímu naplňování, abychom jmenovali jen několik příkladů.

Avšak nechce-li se etika omezit jen na kázání morálních zásad – použijeme-li Schopenhauerova rozlišení, nýbrž má v plánu vyrovnat se s úlohou zdůvodnění morálky, pak se nemůže vyhnout otázce po základech morálky: vyjasnění základních pojmů, diskusi o možnosti mravního poznání a morálních soudů.

Proč je etika důležitá?

Etika, ležící především na průsečíku filosofie, teologie, psychologie a antropologie je důležitá pro zdraví společnosti. Hledáme odpovědnost, vztah. Musíme si uvědomit taková varování v podobě deformací lidských vztahů, jako byl holocaust. To je velmi podstatné a je třeba tyto scestné a zlovolné lidské činy hodnotit radikálně.

Člověka vždy zajímala otázka po absolutně správném jednání. Lidský život se skládá z rozhodnutí. Rozhodujeme-li se, volíme mezi různými možnostmi chování nebo jednání.

I když si myslíme, že jsme se v určité věci nerozhodli, přesto jsme rozhodnutí učinili: totiž rozhodnutí, že nepodnikneme nic a necháme věcem volný průběh.

Jak jednat správně? Slovo „správný“ především vyjadřuje nějaký vztah. Počítáme-li správně, nebo táhneme v šachu nějakou figurkou správně, postupujeme podle určitých pravidel.

 Immanuel Kant (1724 - 1804), bez kterého si moderní etiku nedovedeme představit, vychází z toho, že člověk, jakožto rozumová bytost, je vystaven nevyhnutelnému nároku být odpovědný za různé obsahové cíle, které sleduje. Člověk tak podléhá požadavku uvést v soulad cíle své s cíli druhých.

Na vztah s druhými se intenzivně zaměřuje i významný židovský filosof Martin Buber (1878 - 1965). Pro etiku je velmi cenné uvědomit si ono buberovské vztahování Já a Ty.

Pro náš obor je neopominutelným myslitelem také Emmanuel Lévinas, který nás upozorňuje, že nemáme myslet na sebe, ale především na druhého, vidět jeho Tvář. V ní spatřujeme Tvář Boží. Zamyslíme-li se nad úvahami obou posledně jmenovaných myslitelů, zjistíme, že bližní a hodnota vztahu k němu jsou mnohem důležitější, než jsme si doposud mysleli. Nemůžeme alibisticky říkat: „Toto se týká jen věřících křesťanů.“

Hlavním impulsem nám tedy má být člověk vedle nás. Etika začíná tam, kde člověk potřebuje pomoc. Filosofie se většinou zaměřuje k tomu, aby se člověk zabýval sebou samým, ale lidská bytost se má zabývat také druhým, vztahem k němu. Jedinec získává svou vlastní identitu plně teprve až ve vztahu ke druhému.

V době, kdy zůstávalo křesťanství ještě osou naší kultury, byla víra uznávána v podstatě bez otázek jako směrnice myšlení a jednání. Dnes žijeme ve světě, v němž rozmanitost obrazů světa a světových názorů vyvolává také různost morálních pojetí. Etika není monopolem jednoho náboženství, prochází napříč celou společností, resp. dějinami lidstva.

O jednom z možných pohledů na to, co nás přesahuje, zajímavě uvažuje K. Jaspers: „Ve filosofování se vyslovuje víra bez zjevení, apelujíc na toho, kdo je na téže cestě. Není objektivním ukazatelem cesty ve zmatku. Každý pochopí jen to, čím je jakožto možnost skrze sebe sama. Ale odváží se dimenze, jejíž bytí v existenci se rozzáří při pohledu na transcendentno. Ve světě, v němž se vše stalo nejisté, filosofujíce snažíme se udržet směr, aniž bychom znali cíl.“

Jakákoliv etika je postavena před otázku po poměru mravního požadavku ke štěstí, nebo ke smyslu lidského života. Člověk se ptá po poslední jednotě mravní povinnosti a štěstí. Je třeba zdůraznit, že morální normy mají v sobě vztah k nitrosvětskému štěstí. Jejich následování slouží – abychom použili Kantovu formulaci – uskutečnění říše účelů, v níž si lidé navzájem pomáhají dosáhnout naplnění svých cílů. Vzdor tomu není poslední jednota mravnosti a štěstí nikdy plně v rukou člověka (Tomáš Akvinský, Jan Kalvín). Nemůžeme konstruovat morálku z bodu nula, bez ohledu na tradici, v níž žijeme.

Z jakého důvodu se dnes tak často mluví o etice?

Gilles Lipovetsky, ve své knize Soumrak povinnosti – Bezbolestná etika nových demokratických časů, konstatuje s mírně ironickým podtextem: „Jedno slovo, jeden ideál spojuje a oživuje koncem tohoto tisíciletí srdce západních demokracií: etika. Již po několik desítek let získává etika stále větší moc, zaplavuje média, podněcuje filosofické, právní a deontologické úvahy, vede ke vzniku dosud neznámých veřejných institucí, novým záměrům a činnostem. Bioetika, charitativní akce inzerované v médiích, humanitární akce, ochrana životního prostředí, moralizace veřejných záležitostí, politiky i médií, debaty o potratech, sexuálním obtěžování a erotických telefonních linkách, zásady „korektního“ jazyka, tažení proti drogám a kouření – znovuoživení hodnot spolu s pocitem zodpovědnosti se nám všude předkládá jako imperativ číslo jedna naší epochy: etická sféra se stala zrcadlem, v němž lze odhalit nového ducha doby.“

Podle Lipovetského řada lidí upozorňuje na úpadek hodnot, cynický individualismus a „konec veškeré morálky“. V současné společnosti se vedou debaty o znovuobnovení morálních hodnot a na druhé straně o dekadentním úpadku. Narůstá kriminalita, existují ghetta, v nichž bují násilí, drogy a analfabetismus. Vzniká nová chudoba, dochází k množství finančních deliktů a postupuje korupce v politickém a hospodářském životě. Oživuje se svědomí v konfrontaci se soukolím individualistické nezodpovědnosti.

Etické myšlení

Etické myšlení hledá ta nejlepší možná jednání, nemůže se však vyhnout ani hodnocení minulého. Hodnotíme vlastní minulost a to zejména tam, kde jsem selhali, a cítíme tedy vinu. Nahlédnutí vlastní viny je sice nepříjemné, patří však nutně k hledání „zdařilého života“, jak cíl etiky charakterizuje Aristotelés.

Člověk se může ze svých chyb poučit. Ovšem selhání jsou v našich životech častá. Podle Jana Sokola „výslovnou odpověď zde nabízí jen osobní, náboženská etika Bible: člověk, který svou vinu nahlédl a přiznal, může dosáhnout odpuštění. To jistě nemůže být žádná samozřejmost, nýbrž je podmíněno tím, že pachatel od svého činu zaujme skutečný odstup: že si ho uvědomí v celé jeho ohavnosti, že ho nebude omlouvat ani zlehčovat, a že se podle toho bude pak také trvale chovat – zejména vůči těm, které svým činem poškodil. Odpustiti mohou také právě jen oni, resp. v náboženském pohledu Bůh, vůči němuž jsme zadluženi všichni.“

Artikulace etiky v kódu dnešní doby

„Každý člověk, ať chce nebo nechce, se v každodenním životě, tedy i ve zcela obecné rovině, setkává s množstvím etických otázek a problémů,“ konstatuje Jiří Jankovský. „Rozmanitost života a zejména pak jeho značná dynamika v hektické současnosti, označované jako doba postmoderní, popřípadě první globální revoluce, kdy si člověk uvědomuje ošidnost tzv. jednoduchých řešení, jej nutí, aby se čas od času zastavil a pokusil se situaci odpovědně zhodnotit a zaujmout své stanovisko, postoj. Rozhodně však přitom nemá snadnou úlohu, neboť se v běžném životě setkáváme s mnoha kontrasty a rozpory.

duleziteJedním z příznaků postmoderní doby je určité existenciální vakuum, vykořenění, nezakotvenost, liberalismus a odcizení člověka. Nejsou to však jevy, jež by byly typické až pro naši současnost. Naopak, tyto problémy jsou patrné již od 19. stol. a zejména pak ve stol. dvacátém. Dokladem toho mohou být, v současnosti velmi populární, romány F. Kafky, v nichž se člověk stává cizincem ve svém vlastním životě.

To je jeden z příznačných rysů vlivného směru filosofie 20. století, existencialismu (Karl Jaspers, Gabriel Marcel, Jean Paul Sartre, ale také některé myšlenky Sörena Kierkegaarda, Martina Heideggera aj.).

Někdy bývá člověk vnímán jako soubor funkcí (vitálních a sociálních). Ovšem život zakotvený pouze ve funkcích ústí mnohdy do beznaděje, do pocitu prázdnoty i uprostřed plného života. Svět funkcí je světem problémů, jež je nutné řešit. Protikladem těchto problémů pak může být tajemství, jež je schopno naplnit náš život úžasem nad řádem bytí.

Ano, právě tím údivem, který vede člověka odpradávna k úvahám o smyslu našeho bytí – tedy k filosofii. Některé ideje existenciální filosofie jsou tedy aktuální i v současnosti.“ (in Jiří Jankovský)

Filosofie vznikla v době počátků speciálních věd jako projev snahy najít mezi nimi jistou obecnou moudrost.

otazky k zamysleniZajímavý pohled na její úlohu v dnešním světě přinesl také významný český filosof Milan Machovec (1925 - 2003). Podle tohoto mistra dialogu by se měla filosofie vrátit k tomu, být záležitostí každého zdravého inteligentního člověka, jakou byla po celý starověk, pak opět u sv. Augustina, Pascala, Voltaira a celého osvícenství, T. G. Masaryka aj.; tak ji představovali též filosofující umělci jako Euripides, W. Shakespeare, V. Hugo, A. France, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj, J. W. Goethe, T. Mann, K. Čapek a jiní.

Milan Machovec nesouhlasí s tím, že člověk je prý zdrcující většinou slabý a bezmocný. Opak je pravdou. Člověk se zdá být slabý, pokud se zabydlil v laciné pozici bezmocného. „Ve skutečnosti je nutné klást si cíle vysoké, závratné a přitom si uchovávat pokoru dětí Božích.“ (podrobněji in M. Machovec: Smysl lidské existence).

Podobně jako je tomu u filosofie, ani na etiku nemáme hotový recept. Je to „štafeta hodnotových postojů“, různě utvářená hierarchie hodnot, od řeckých myslitelů, přes středověké a novověké k době, která je naším časoprostorem.

duleziteBěhem posledních třiceti let 20. století se obnovil zájem o aplikovanou etiku. Jak uvádí Mel Thompson, se vzrůstajícím důrazem na profesionalitu a potřebu ospravedlnit profesní rozhodnutí u soudu hraje etika stále významnější roli v určení toho, co považujeme za přijatelné praktiky ve stále větším počtu profesí. Základní porozumění tomu, co je „dobré“ i nadále podněcuje rozvoj v oblasti etiky.

Dnešní společnost, zaujatá překotným technologickým pokrokem, často ignoruje význam lidské dimenze v soudobém dění. Přehlíží unikátní ráz lidské osobnosti s jejími psychologickými, duchovními a sociálně-kulturními potřebami. Výhradně technologické zaměření vytváří ve společnosti škodlivé vedlejší účinky – mechanické myšlení, vzájemné odcizování a vnitřní prázdnotu, jež připomíná „existenciální vakuum“ Viktora Frankla.

Více než kdy jindy musíme odhodit „etiku přesvědčení“ stejně jako amorálnost „neviditelné ruky“ ve prospěch dialogické a zodpovědné etiky, hledající skutečnou rovnováhu mezi účinností a rovností, ziskem a zájmy zaměstnanců, respektem k jednotlivci a ke společnému majetku, přítomností a budoucností, svobodou a solidaritou. Je třeba obhajovat soudnou etiku, protože kult povinnosti ztratil společenskou věrohodnost a společenská spravedlnost si žádá efektivitu, která se – alespoň v epoše neoindividualismu – neobejde podle G. Lipovetského bez úcty k člověku a lidské dimenze.

„O budoucnosti není v žádném případě rozhodnuto: je snad zakázáno se domnívat, že z přeživších se požadavků a ztroskotání ideologií může vzejít více rozumné péče o společenskou soudržnost, větší schopnost společenského vyjednávání a obnovitelského pragmatismu, více upřímného a pluralistického humanismu?“ ptá se výše zmíněný myslitel.

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM