1.1. Člověk je sám sobě otázkou

1.1. Člověk je sám sobě otázkou

otazky k zamysleniNejprve se prosím sami zamyslete a pokuste se sami sobě odpovědět na otázku: Co je člověk? Je to velmi naléhavá otázky a přitom tak složitá odpověď, že? Podívejme se na zamyšlení některých "myslitelů".

literatura„Co je člověk? To je jedna z nesčetných otázek, jež na nás doléhají ve všedním životě i při vědeckém bádání. Tážeme se po světě a po věcech, po hmotě a po životě, po jejich podstatě a jejich zákonech. Co to všechno je a jaký to má smysl? A – co je člověk? To je otázka jako každá jiná, a přece docela zvláštní, protože se týká samotného tázajícího se člověka a činí problémem i jeho. Člověk se táže po své vlastní podstatě. Musí se na ni ptát, protože je sám sobě problémem. A je sám sobě problémem tím více, čím více nad ním píše otazník duch doby a její události, čím více ho ohrožují zmatkem a rozpadem lidského pořádku, čím více ho stavějí před záhadu či dokonce zdánlivou nesmyslnost jeho vlastního bytí. A tak vyvstává s novou naléhavostí závažná otázka, co je podstatou člověka, jaké je jeho postavení ve světě a jaký je smysl jeho existence. Klademe-li však tuto otázku, pak nám již ona sama – protože se týká nás samotných – dává první odpověď: Člověk je tázající se bytost. Je to ten, kdo se může a musí ptát.“
(Emerich Coreth)

„Co Sókrates hledá, je pravda. Je posedlý otázkou po ní. ‚Nejlepší muži, ty, který jsi Athéňanem, z největšího, a co se týče moudrosti nejuznávanějšího města, ty by ses nestyděl starat se o co nejvíce peněz, slávy a cti, ale o poznání, pravdu a o to, aby se duše stávala co nejlepší, by ses nestaral?‘… jemu (tj. Sókratovi) velice záleží na tom, aby se lidé opět začali čestně ptát. Neboť tázání znamená mít odvahu snášet i hořkost pravdy. Tato radikálnost tázání, toto pochopení potřeby doby, toto vědění o opravdových potřebách lidského bytí, to je to, co Sókratovi získává vášnivou příchylnost žáků… ‚Tak se mi zdá, že mě bůh seslal městu jako toho, kdo nepřestává každého jednotlivého mezi vámi probouzet, přesvědčovat a napomínat‘… Snad má Sókrates i v tom pravdu, že své vědění o příkazu srdce odvozuje nakonec z božství. V každém případě vypráví, že všechny jistoty – nejen mravního jednání, nýbrž každého konání, ať se týká třeba naprosto běžných věcí – pocházejí u něj z vnitřního hlasu, který se ohlašuje jako nepřeslechnutelné varování. Nazývá jej daimonion, což právě ukazuje k oblasti božského."
(Wilhelm Weischedel)

Kdo jsem, kam jdu, proč jsem tady, jaké je moje určení, poslání? Kladu si otázky ohledně dobra a zla?
Jestliže připustíme, že lidský život má nějaký smysl, pak naší prvořadou snahou by mělo být tento smysl poznat.
M. Aurelius

Lidská bytost se ptá: „Jaké je moje určení, co je mým posláním? Existuji tady pro druhé? Zajímají mě vztahy mezi lidmi na pozadí otázek dobra a zla? Usiluji já sám opravdově o to, abych druhé vnímal partnersky, s úctou a odpovědností? Jsem bytostí, která se chce zabývat morálním usuzováním?“
Kdo je tedy člověk? Jednou z možných odpovědí je, že je to ten, kdo se táže po své identitě, totožnosti, provádí sebereflexi, zkoumá svou duši a pečuje o ni (viz Sókrates, J. Patočka, R. Palouš). Je to dále ten, kdo se ptá, kdo prožívá existenciální úzkost, vrženost do světa (viz M. Heidegger).

Výstižnou odpověď na otázku „Kým jsme?“ dává například psychiatr prof. MUDr. PhDr. Viktor Emil Frankl, podle nějž je člověk tělesně – duševně – duchovní totalita (spirituální hledisko). Tato třetí dimenze se vztahuje k lidské vůli ke smyslu. Dotýkáme se oblastí, které nás přesahují. Uvědomujeme si svoji konečnost i svou zakotvenost v transcendentnu.
Ústřední téma Franklovy teorie osobnosti nás inspiruje, protože spočívá v soustředěnosti na stále probíhající proces nacházení smyslu v různých životních situacích. Zkušenost z tábora smrti jeho teorii vytříbila a dodala jí věrohodnosti.
Tázání se po člověku je tedy základní otázkou člověka, který chce pochopit sám sebe. Je rovněž základní otázkou v současném filozofickém myšlení, snažícím se zkoumat člověka v jeho podstatě. Ptát se je možné jen v dříve odhaleném horizontu, který překračuje dosavadní jednotlivé poznatky a probouzí tázání.

Potřebuje člověk řád?
Vadí mi chaos a hledám ŘÁD? Mám potřebu pravdy, spravedlnosti a dobra? Mám svědomí, jehož hlas slyším, když se setkávám s morálními dilematy? Vnímám denně různá morální dilemata, s nimiž se setkávám v rodině, na pracovišti, dozvídám se o nich z médií? Řeším tyto rozpory, hledám řešení, jsem si vědom, že se musím rozhodovat pro postoje a činy, volit mezi dobrem a zlem, dívat se na problematiku z více aspektů?
Stojím pod „normou“? Přijímám určitou hierarchii hodnot? Zdokonaluji a propracovávám stále jejich škálu? Vím o životních prioritách? Jsem ten, kdo se bez jejich uspořádání neobejde? Přemýšlím o svých hodnotových postojích, nezanedbávám hlas svědomí? Uznávám sebekritičnost, pravdivost, otevřenost? Ptám se po smyslu života a po své vlastní podstatě? Co vlastně znamená tázání se po smyslu bytí?
Co rozumíme slovem smysl? Jeho význam je každému jasný, ale je obtížné ho pojmově vystihnout a vykazuje zvláštní mnohovrstevnatost.
V celku svého lidsky osobního sebeuskutečňování prožíváme absolutní požadavek, který chápeme a přijímáme jako smysluplný – jinak se lidské bytí vůbec stává zcela a zásadně nesmyslným.

Podle E. Coretha prožíváme nepodmíněnost v nároku pravdy, který se týká našeho poznávání, a nepodmíněnost v požadavku dobra, který se obrací na naše svobodné jednání a chtění, a který prožíváme jako závazné povinování.
S nepodmíněností se setkáváme také v osobním bytí a v personální hodnotě druhého člověka, jež vyžaduje nepodmíněné uznání a úctu a vyzývá ke spolulidské pomoci a lásce. Člověk může sám sebe smysluplně uskutečňovat, jen vyjde-li sám ze sebe, jen v odpovědi a oddanosti vůči absolutnímu požadavku, kterému má dostát.

literatura„Člověk je transcendence. Uskutečňuje svou vlastní bytost tím, že sám sebe překračuje. Uskutečňuje sám sebe tím, že sám sebe transcenduje. To se děje při každém opravdovém a oddaném ‚otevření se‘ nepodmíněné pravdě, dobru a kráse, personální hodnotě a společenství...při vší podmíněnosti konkrétních životních okolností člověk prožívá sám sebe v horizontu absolutna. Vždycky předpokládá – ať chceme nebo nechceme – jako podmínku sebe sama něco absolutního, co tvoří poslední a nepodmíněný základ smyslu lidského bytí.“ (in Emerich Coreth: Co je člověk? s. 185)

Spisovatel Jorge Luis Borges hovořil v jednom rozhovoru o Edgaru Allanu Poeovi. Řekl o něm, že ho naučil používat svou imaginaci. Přiznal se, že je tomuto literátovi také vděčen za to, že ho naučil si uvědomit, že „psaní může přesáhnout a transcendovat osobní zkušenost.“

Velká světová literatura, kvalitní divadlo i film nás opravdu učí poznávat transcendentno, přemýšlet, rozvažovat o dobru a zlu, chápat souvislosti. Skutečné umění klade zásadní otázky a bez etického akcentu se neobejde. Hledám moudrost, tu kardinální ctnost, chci dospívat ke zralosti, aby mé rozhodování mezi dobrem a zlem bylo lepší, tedy vědoucnější, zodpovědnější? (více in kap. VI. Výkladový slovník).

Proč má zralý, vyrovnaný, harmonický člověk, který usiluje o moudrost, lepší možnost chápat souvislosti a hodnoty a rozhodovat se pro to, co je dobré, tedy nejvýše žádoucí? Je zralá osobnost více schopna koncentrace, je odolnější vůči manipulaci a její emoční inteligence má kvalitní úroveň? Má zpětnou vazbu? Dokáže hodnotit své postoje a činy? Má zdravé sebevědomí? Ctí pravdu a svobodu?

Jak rozumět pojmu „obnova morálky“
Téma obnovy morálky, přesněji „morálního řádu“, sice vzkvétá, avšak jaké povahy je tento rozkvět a o jaké morálce je vlastně řeč?
Jak vypadá společenský rejstřík hodnot? Ty jsou po staletí a tisíciletí stále stejné. Tato dlouhá kontinuita by však přesto neměla setřít nový vztah k hodnotám, nové způsoby společenské regulace morálky, které jsou zatím natolik neznámé, že představují úplně nové období v dějinách moderní etiky.
Usilujeme o znovupřijetí odvěkých lidských hodnot.Vnímáme efekt znovuoživení. Podle francouzského filosofa a esejisty Gillese Lipovetského prožíváme velký kulturní otřes a budujeme jakousi „etiku třetího typu“. Jmenovaný je přesvědčen, že si nemůžeme posloužit ani modely tradiční náboženské morálky, ani morálky moderní s jejími laickými a přísnými povinnostmi. Uvádí, že toliko z dlouhodobé perspektivy lze zachytit celkový smysl a podobu historického běhu nové morálky.

duleziteV dnešní době dochází k posunu směrem k etice, více ji oceňujeme a uvědomujeme si její nezbytnost. Což znamená určitou šanci pro demokracie, neboť to svědčí o narůstajícím vědomí zodpovědnosti vůči budoucnosti, o posílení humanistických hodnot.
Dlouhodobě neexistují jiná realistická východiska než vzdělanost (která je již podle Aristotela nejlepším cestovným pro stáří), využívání a rozšiřování znalostí a větší míra individuální odpovědnosti na straně vědecké, technické, politické a podnikatelské inteligence.

Last modified: Wednesday, 8 June 2016, 8:39 AM