5.VZNIK MODERNÍCH NÁRODŮ, NACIONALISMUS A VZNIK NOVÝCH NÁRODNÍCH STÁTŮ

5.VZNIK MODERNÍCH NÁRODŮ, NACIONALISMUS A VZNIK NOVÝCH NÁRODNÍCH STÁTŮ

5.1. Pojem národ a jeho vývoj

Novodobé společenské a duchovní proměny změnily i etnickou skladbu evropského kontinentu. Tyto měny jsou obvykle shrnuty pod jedním pojmem tzv. národnostní otázka a fakticky trvají až do současnosti. K dosavadním kategoriím stát a region tak přibývá kategorie další. Národ není jen evropský fenmén. O národech a obrozeneckých národnostních hnutích lze hovořit i v případě obou Amerik, Austrálie, Číny, Japonska a mnoha dalších obastech světa. Exitují různé teorie o vzniku národů a s tím související názory na historický význam tohoto fenoménu.

Starší teze o vzniku moderních národů dávala proces vzniku novodobého národa do souvislosti s nástupem kapitalismu (Karel Kautsky, Oskar Bauer, Karel Renner, Josif Vissarionovič Stalin). Tato teze se dnes sice již vnímá jako zjednodušující nicméně se jí neupírá racionální jádro. Vztah mezi modernizací, vznikem občanské, kapitalistické společnosti a moderním národem je v současné době již v různých modifikacích uznáván.

Britský politolog a specialita na kultury jihovchodní Asie profesor Benedikt Anderson ve své slavné knize O VYMYŠLENÉM NÁRODĚ (Viz literatura) označuje národy za umělý výmysl, ne-li dokonce za vynález zkázy. Vznik národů je tak podle něho výsledkem ideologické indoktrinace a jistým druhem sociálního inženýrství. Nelze však popřít, že nacionalismus, někteří badatelé jej uvádějí ve dvojici s patriotismem, je jednou z alternativ historického vývoje. Ta se různých dobách a obměnách prosadila nejen v celé Evropě, ale i za jejími hranicemi.

Dnešní pohled na národní hnutí může být temnější než v minulosti. Nacionalismus a nacionální pohled na svět v sobě skutečně obsahuje mnohá nebezpečí, je však nutno počítat s tím, že nacionalismus zůstane i nadále přítomen ve vnitřní i mezinárodní politice. Nacionalismus jako reálnou politickou hodnotu dneška považují například Ernest Gellner, Miroslav Hroch (viz literatura), mezi odpůrce nacionalismu patří třeba Erik Hobsbawm (Viz literatura).

duleziteNÁROD není věčná kategorie, vznik stabilních a zřetelně vyhraněných moderních národů je důsledkem složitého vývoje. V každém z těchto národů můžeme narazit na celou řadu příčin, historických událostí, procesů, často velmi rozdílných a protichůdných. Národy se utvářely jako velké sociální skupiny jejich příslušníci byli spjati kombinací několika různých faktorů a vědomím trvalé sounáležitosti, přičemž některé vztahy se rodily celá staletí. Jazykové, kulturní, politické náboženské, hospodářské, teritoriální, právní a jiné vztahy mohly být u různých národů různě kombinovány a byly vzájemně zástupné. Rozhodující bylo, že uvnitř skupiny byly tyto vztahy silnější než vztahy vnější.

Tři charakteristiky národa, které jsou nezbytné a nenahraditelné

1. Vyšší stupeň intenzity komunikace směřující dovnitř skupiny než komunikace směřující mimo její rámec. Tato komunikace obvykle byla, nikoliv však nezbytně, podmíněna jazykovou homogenitou.

2. Určitá podoba tzv. KOLEKTIVNÍ PAMĚTI, tedy povědomí o společné minulosti, což je jeden ze základních kamenů vědomí sounáležitosti s příslušníky stabilní, tj. historicky ukotvené skupiny.

3. Koncept rovnosti všech příslušníků národa jako členů občanské společnosti, což bylo ve středověku i v raném novověku nemyslitelné.

5.2. Nacionalismus

S pojmem národ úzce souvisí pojem NACIONALISMUS. Oba termíny mají v řadě jazyků shodný základ (v češtině ne), jejich vývoj je však naprosto rozdílný. Termín nacionalismus byl v době, kdy se národy formovaly takřka nepoužíván a pokud ano, tak okrajově. Do odborné literatury vstoupil poměrně pozdě až v meziválečném období a hlavně za druhé světové války. Módním slovem se stal až po roce 1945 přičemž se jím vyjadřují různé a také odlišné obsahy (národní aktivity, stav mysli apod.).

Národnostní problematika v nynější podobě vznikla na přelomu 19. a 20. století. Dnes je považována za novum, i když se ani zdaleka nejednalo o problematiku novou. Národnostní jevy existovaly i ve starší minulosti, ovšem v trochu odlišných podobách (např. univerzitní národy ve středověku).

Moderní národ (nejnověji označovaný jako etnická komunita) je odlišný od národa středověkého (nejnověji etnická kategorie), zásadním rozdílem je sociální obsah pojmu, který středověcí autoři označovali jako GENS, NATIO, LINGUA. Někteří autoři označují středověký národ spíše jako národnost.

duleziteStředověké národy. Byla pro ně typická sociální exkluzivita, kdy národ ve středověkém a raněnovověkém pojetí zahrnoval pouze vyšší vrstvy (šlechtu, církev). Masa poddaných a městské chudiny se do něho nepočítala. Dobově byla vnímána jako naprosto zanedbatelná a nevýznamná. Etnické znaky nebyly ve středověku ještě plně rozvinuty - jazyk, území, společné vědomí a společná historie nebyly v té době ještě stabilizované, kodifikované a ani reflektované.

zajimavostNe všechny dávné národní a patriotické výjevy, které známe z minulosti, souvisejí s moderním národním vývojem. Někdy jsou tyto události interpretovány jako tzv. protonacionalismus. Zpravidla se jedná o některá stavovská povstání, reformace (české stavovské povstání 1618-1620, husitské války 1419-1434, aj.). Ne každá „stará“ národnost se vyvinula v moderní národ. Jsou to například Provensálci, Normanďané, Bretaňci, Kašubové, Lemkové, Rusíni, Frízové. Je však třeba připustit, že žádný z moderních národů se neobešel bez svých historických předchůdců, ať skutečných nebo mytických či mytizovaných.

5.3. Okolnosti vzniku a vývoje moderních národů

Doba rozhodující pro vznik moderních národů byla druhá polovina 18. a první polovina 19. století. Rozkládala se tradiční, patriarchální a feudální společnost. Důvodem byl vznik tržního hospodářství a industrialistického kapitalistického podnikání, nová dělba práce, nové společenské změny. Výsledkem těchto změn je vznik spojitých ekonomických prostorů (národní hospodářství). Stále silnější roli hrála města (urbanizace), kam směřovala migrace venkovského obyvatelstva.

Změny i na úrovni států a práva. Objevují se tendence k centralizaci a homogenizaci, snahy absolutistických vlád o vytváření jednotných právních, ekonomických a správních celků namísto feudální roztříštěnosti. Převažující státní normou se stávají teritoriálně vyhraněné národní monarchie. T y v obyvatelstvu vytvářely stabilní vědomí státní příslušnosti.

Vzniká moderní stát. Je pro něho typické, že stále více rozšiřuje své kompetence a proniká do životů svých obyvatel (byrokratizace). Ve stejném směru však působila i negace absolutismu a stavovství, která byla ztělesněna Velkou francouzskou revolucí. Ta přišla s konceptem „ jednotného a nedělitelného národa“ a občanské společnosti, jejíž součástí se stal i dřív opovrhovaný tzv. TŘETÍ STAV.

S hospodářskými a politickými změnami kráčel kulturní a duchovní vývoj tehdejší společnosti. Rozšíření knihtisku a rozvoj školství a pokrok v odstraňování negramotnosti vedl ke vzniku nové vzdělané vrstvy. Vytvářely se nové kulturní a společenské vazby. Stále větší roli hrál spisovný jazyk. Důležitou roli sehrály také demografické změny. Po dlouhá staletí se počet obyvatelstva moc neměnil. Najednou začal silný vzestup počtu obyvatelstva, které se dalo do pohybu a muselo se rychle adaptovat na zcela nové podmínky.

Oproti relativně nedávné minulosti nebývale vzrostlo tempo vývoje společnosti. Převraty shora i zdola přinesly nové konflikty a nové nároky. Současně však také přinesly nové šance pro mnoho lidí, kteří dostali možnost uplatnění. Naopak ale docházelo ke ztrátě tradičních existenčních jistot, identit a pojítek. Šířil se pocit vykořenění a nejistoty, umocňovaný sekularizací a oslabováním náboženského cítění i oslabováním ideového dohledu tradičních církví. Vyvstala potřeba nových identifikačních vazeb a k tomu se přímo vybízela jazyková i národní přináležitost. Nebude to již dlouho trvat a záhy se objeví charakteristika národnosti jako náhražky náboženství.

Dalším důležitým faktorem vzniku moderních národů, vedle Velké francouzské revoluce a vzdáleně i americké revoluce, byly války napoleonské éry. Jejich důsledky zasáhly celou evropskou společnost. Éra 1789 - 1815 totálně změnila evropský kontinent, např. došlo ke zpochybnění nábožensky podložených monarchistických legitimit a několikanásobné přestavbě evropské politické scény. Staré Evropa byla doslova vyvrácena z kořenů, což vyvolalo obrovské reakce (pozitivní i negativní) v celé evropské společnosti. Celý vývoj vyústil do éry národních hnutí, který, souběžně s demokratizací a liberalizací, bude ovlivňovat vývoj evropské společnosti až do současnosti. Již v této době se objevila dvojakost národních novodobých národů a nacionalismů. Byly sice produktem těchto změn, zároveň však obsahovaly i konzervativní rezistenci vůči nim. Národní hnutí bylo hnutí budoucnosti, nejedenou však začínalo návratem do minulosti. Podobně ráz však měla i jiná novodobá hnutí (dělnické i rolnické). Inteligence byla předvojem těchto změn a byla také jejich nositelem, z jejich řad se rekrutovaly první skupiny obrozenců a národovců a milovníků jazyka.

5.4. Formování moderních národů

dulezitePři formování moderních národů se střetávaly dvě hlaví tendence:

  • zdola působily sociální změny,
  • shora pak subjektivní činnost a působení jednotlivých národovců a buditelů. Čili společenská potřeba nových identit a jejich nabídky, kterou učinili intelektuálové.

Proces vzniku a formování novodobých národů zasáhl celý kontinent a naplnil dvě stě let vývoje. N eomezil se však jen na Evropu, národy se formují a vznikají i mimo náš kontinent. V Evropě hovoříme o dvou modelech vzniku moderních evropských národů, a sice národy západní a národy východní.

zajímavostRozdílná je také terminologie v oblasti národnostní problematiky. Západní jazyky (zejména angličtina a francouzština) ztotožňují národ se státem. Francouzské slovo NATIONALITÉ označuje státní příslušnost. Anglické pojmy NATION a NATION BUILDING mají v mnohém jiné obsahy než u jazyků středoevropských.

5.4.1. Národy západní Evropy

Jazyk je svědkem toho, že v různých částech kontinentu se národ vyvíjel rozdílným způsobem. Na západě se během dlouhého vývoje utvořilo sedm zásadních národů (Francie, Anglie, Španělsko, Portugalsko, Nizozemí, Dánsko, Švédsko) s tradičními národními monarchiemi a poměrně pevným územním jádrem a rozvitým národním jazykem a kulturou. Národy této sedmičky (přiřadí-li se Rusové a Turci tak devítky) jsou označovány jako tzv. DOMINANTNÍ ETNICKÉ SKUPINY.

zamysleniTypickým příkladem je Francie, která v průběhu vlády centralistické absolutní monarchie, přičemž centralistický vliv ještě více prohloubila Velká francouzská revoluce a napoleonská éra, kdy asimilovala ostatní národnosti a jazyky (Bretaňci, Provensálci a dodnes německy hovořící Alsasané). Krystalizačním jádrem byla Paříž, ve které vládli dynastie pocházející ze staré ranně středověké francouzské dynastie Kapetovců (Valois, ad.). Vládci Paříže působili často velice krutým a drastickým způsobem, pro který byla typická fyzická likvidace místních elit. Klasickým případem je Provensálsko, historická země na jihu dnešní Francie, proslulá ve středověku svou kulturou. Paříž si jej podrobila po krutých válkách a vraždění již na počátku 13. století. Podobná situace byla i ve Španělsku, kdy Galicijci, Andalusané, Baskové byli podrobeni Kastilci. Trošku odlišná situace je Anglii, kde modernizace, přitažlivost impéria a parlamentní zřízení integrovala zdejší národy (Skotové, Walesané) do impéria, především tím, že jejich elitám umožnila účast na politickém životě.

Národnostní profil západního evropského státu byl tedy určován posloupností stát – národ. Směrodatnými se zde staly integrované národní monarchie, které byly založeném politickém (státním) pojetí příslušnosti, a ve kterých se vedlejší etnika buď přímo rozpustila, nebo byla nadlouho odsunuta stranou. Nejdále tento proces došel ve Francii – méně již v Anglii a nejméně ve Španělsku, jehož integrační a asimilační tendence byly oslabeny ztrátou impéria. Integrace se zde zastavila na půl cesty (Katalánci a Baskové si zachovali vlastní identitu). Malé svébytné národy moderního typu existovaly na západě na okraji (Irsko, Skandinávie). V těchto případech se někdy hovoří jako o primárním, integrovaném nacionalismu, který je pozitivně nastavený vůči modernizaci, občanské společnosti a liberalizaci. Tento výklad má ovšem určitá skrytá specifika. Především zastírá, že tento typ nacionalismu obsahuje zřetelné hegemoniální tendence a současně je v něm zahrnuto i protěžování velkých, historických, národních států, vedle nichž se nacházejí malá, opožděná a zaostalá etnika.

5.4.2. Národy východní Evropy

dulezitePro východ evopského kontinentu byly typické dvě multi-etnické říše - ruská a osmanská, jejichž elity se z tradičních feudálně-náboženských pospolitostí začaly proměňovat v elity národní až v průběhu 19. století. Tato východní impéria vznikla vojenskými výboji, kdy si ovládané oblasti ponechaly některé prvky se svébytnosti. Rusko tolerovalo odlišnost luteránských a kalvinistických Baltů. Osmanská říše, kde byl Islám jednoznačně nadřazený, tolerovalo křesťanství. Náboženská segregace tak fungovala spíš jako sociální a politická bariéra.

Ve druhé polovině 19. století se obě říše začínají nacionalizovat. Turci neměli takovou možnost asimilace a drželi se pouze krutým režimem. Důsledkem byl vznik ozbrojených národních hnutí na Balkáně, která si dokázala vybojovat nezávislost. Jinde v Evropě to bylo výjimkou (Polsko, Irsko). Etnika mnohonárodnostních států střední a východní Evropy patřila většinou do kategorie označované jako NEVLÁDNOUCÍ ETNICKÉ SKUPINY, tedy potenciální novodobé národy. Nebyly však jen na východě, nalezneme je i na západě.

Každé z těchto více než 30 etnik se ovšem v této potentnosti lišilo:

1. Češi, Maďaři, Chorvaté, Poláci, Katalánci, Irové, Norové mohli navázat na zbytky institucí, které připomínaly jejich staré státní tradice, a které zčásti zůstaly zachovány. Poláci a Maďaři dokonce měli vlastní národní šlechtu. To byl případ i jejich jazyků, které sice byly vytlačovány ze státní správy, zachovávaly si však nadále kvalitu rozvinuté tištěné řeči, což byl do jisté míry i případ nás Čechů.

2. V kolektivní paměti dalších etnik zůstaly vzpomínky na někdejší národní stát, z něhož se jim však nic kromě etnicity nedochovalo (Srbové, Řekové, Litevci, Walesané, Islanďané, Bulhaři). Ztracená státnost se zde výrazněji než u předchozího typu dostávala do polohy mýtu. Například u Srbů nebo Bulharů zbylo z dávné minulosti jen mlhavé povědomí a jazyk byl udržován jen v náboženské sféře.

3. Nejhorší podmínky pro zformování vlastního národy měli tzv. nehistorická etnika Slováci, Slovinci, Bělorusové, Makedonci, Lotyši, Estonci, Finové, Bretonci, Frísové, Galicijci, Lužičtí Srbové, kteří svou vlastní státnost nikdy neměli a jejich jazyková a kulturní kontinuita byla i velmi slabá. Téměř nebo bezezbytku jim chyběl literární jazyk a tvorba v tomto jazyce. Typickým příkladem na kterém to lze vysvětlit je příklad Slováků. Nikdy neexistovala historická země Slováků, její současné hranice na jihu a východě jsou umělé. Byly vytvořené až po první světové válce. Tehdy fakticky vzniklo současné Slovensko.

Habsburská monarchie

I ve střední Evropě existovaly pokusy o vytvoření národa „západní“ cestou. Modelovým příkladem jsou snahy o vytvoření uherského nebo habsburského národa. Ty však nebyly úspěšné. Více než vojsky byla Habsburská monarchie utvářena dynastickou a sňatkovou politikou. Po celou dobu své existence zůstala soustátím, v němž si část celků uchovala vědomí své etické, historické i územní svébytnosti. Centralizační a homogenizační úsilí habsburského státu narazilo na odpor vznikající a rozvíjející se národních hnutí. Jeho asimilační tendence nebyly tak silné a omezily se pouze na byrokracii a vyšší vrstvy a ani tam zcela ne. Zvláštností monarchie byla její vazba na Německo a také dominantní postavení Uherskho státu. Maďaři byli dominantní národnostní skupinou, která vyvíjela mimořádně silný a postupně stále brutálnější tlak na ostatní národy - Slováky, Srby, Ukrajince a Rumuny - aby je pomaďarštila. (Zákaz používání národních jazyků, zavírání škol, zákaz tisku, cenzura, apod.)

Striktní rozdělení Evropy na západní národy občanské a východní jazykové je dnes již minulostí. I na západě se lze setkat s malými, etnicky, jazykově i nábožensky definovanými národy (Vlámové, Irové, Norové). Jazyk hrál významnou roli i během procesu vzniku i těch nejpolitičtějších a nejdominantnějších národů. Měl však odlišný, dominantní a hegemoniální ráz, byl takříkajíc nucen shora. Ve střední Evropě to jsou např. Maďaři, Poláci, Němci. Švýcarsko je jediná výjimka v Evropě, kdy se jdá o vícejazyčný národ.

Německý modelový případ

Po Rusech tvoří Němci druhý nejpočetnější evropský národ. V polovina 19. století jich bylo 40 milionů. Ústřední postavení zaujímali v Habsburské monarchii. Ta, i když se deklarovala jako nadnárodní, byla s Němci a Německem pevně svázána. Němci tehdy přesto měli rys nenárodního etnika – hovoří se spíše o Bavorech, Prusech, Sasech, nikoliv však o Němcích. Byli rozptýleni do mnoha států a státečku. Nežili zde také sami, ale ve společnosti jiných národů, především slovanských. Německý jazyk však ve střední Evropě dominoval – v habsburské říši vytlačil latinu a jiné jazyky, v řadě zemí střední a východní Evropy existovaly hospodářsky i početně silné německé menšiny (Uhry, Polsko, české země, Rusko, Chorvatsko, Rumunsko)

Napoleon obsadil značnou část Německa a reakcí na francouzské okupanty byla vzedmutá vlna všeněmeckého národního uvědomění. Od té doby již německé národní hnutí nikdy neustrnulo a stal se jedním z fenoménu moderní evropské historie.

Role sjednotitele německých národů se posléze ujímá Prusko a hlavní zásluhu na sjednocení Německa měl kancléř Otto von Bismarck.

Otto_von_Bismarck.jpg Otto von Bismarck 1.4.1815 - 30.6.1898

V roce 1866 v bitvě u Hradce Králové Prusko poráží Rakousko a vytlačuje ho z Německého spolku, tím je eliminován vliv rakouského císařství na události v Německu. Bitva otevřela cestu ke konečnému sjednocení Německa. Prusko-Francouzská válka 1870-1871 znamenala připojení Alsaska-Lotrinska k Prusku. Pruský král Vilém I. se nechává ve Versailles korunovat německým císařem. Na mapě Evropy se objevil zcela nový stát, který se brzy začne dožadovat větší vážnosti.

Wilhelm1.jpg Císař Vilém I (22. 3. 1797 - 9. 3. 1888)

5.5. Národní hnutí v Evropě a jejich cíle

Transformace nevládnoucích etnických skupin v moderní národ tvořila svébytný typ a probíhala, jako tzv. NÁRODNÍ HNUTÍ. Tím rozumíme cílevědomé úsilí dosáhnout pro etnickou skupinu všech atributů plně zformovaného moderního národa. Tato hodnota však byla v různých etapách modernizačního procesu chápána a pojímána rozdílně.

duleziteCíle národních hnutí – vycházely z porovnání vlastní situace s atributy národní existence, jimiž se vyznačovaly soudobé státní národy. Odpovídaly tedy všem nedostatkům, kterými se etická skupina v dané době od státních národů odlišovala.

1. Překonání kulturní a jazykové zaostalosti rozvíjením vlastního literárního jazyka a budováním národní kultury.

2. Překonání politické nesvéprávnosti příslušníků etnické skupiny a snahy o podílení se na politické moci.

3. Odstranění podřízeného sociálního postavení a dosažení plné sociální skladby odpovídajícímu danému sociálnímu vývoji.

Požadavky nebyly formulovány stejně. Vždy to odpovídalo potřebám a situaci dané politické skupiny. Stejná nebyla ani společenská základna národních hnutí a měnily se i jejich cíle. Model nebo ideální typ popsal v roce 1985 M. Hroch.

Národní hnutí lze podle něho rozdělit na tři fáze:

Fáze A – období vědeckého a kulturního zájmu osvíceneckých učenců-patriotů (u nás Gelasius Dobner, Josef Dobrovský, František M. Plecl). Motivací byl osvícenský zájem o poznání a také zřejmě patriotismus a láska k rodné zemi. Objevují se již první vlastenci, kteří usilují o povzbuzení českého jazyky. Například psaním českých novin, českých her (Václav Thám, Václav Matěj Kramerius). Můžeme se, ale setkat s projevy vlastenectví, které byly kombinací zemského a národně-jazykového patriotismu (rychtář Vavák). Jedná se o éru F. L. Věka.

Fáze B – období agitace národní skupiny aktivistů, která chtěl pro svou myšlenku získat širší skupinu lidí (Josef Jungmann, František Palacký). Ti se snažili přesvědčit širokou veřejnost, že jsou příslušníky národa, jenž má svoji hodnotu a historicky podložené právo na vlastní existenci. Velmi důležitou roli hrají obory historie a národopis. Historie vylíčí dějiny národa jako svébytného celku, v podstatě je vlastně nově zkonstruuje. Určí se přesně, kdo je nepřítel, apod. Národopis získává podklady pro národní kulturu z tradiční lidové kultury, která je považována za nezkažený základ kultury národní (Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Václav Sušil, a mnozí další). U nás vzniká Národního muzeum, vchází první český tisk (Květy) apod. Národotvorný proces byl však stále ještě ve zvratné fázi vývoje.

Fáze C – masový úspěch, dosud nepolitické hnutí se politizuje (někdy se politizace objevuje již u fáze B). Do té neúplná národní komunita se sociálně kompletuje. Signály o přijetí národní identity přicházejí z různých koutů země a od lidí z různých společenských vrstev. Vzniká moderní literatura, otevření Národního divadla (1883).

Vznik politických stran - nejprve národně orientovaných staročeši a mladočeši, později strany jiných politických orientací (všechny jsou však národně zaměřené), např. Agrárníci, Lidovci, Sociální demokracie.

Česká společnost je v té době primárně zaměřena na vzdělávání (kolem roku 1900) a takřka zcela je odstraněna negramotnost. V tom jsme překonali i české Němce.

zajímavostFrantišek Palacký 1798-1976, český historik, filozof a politik; zakladatel novodobého českého dějepisectví a vůdce českého národně politického hnutí (40.–70. léta 19. století). Po studiích na evangelickém lyceu v Bratislavě byl krátce (1819–1823) vychovatelem ve šlechtických rodinách na Slovensku. Po příchodu do Prahy působil nejprve jako genealog a archivář šlechtických rodů (mimo jiné rodiny Šternberků). V roce 1831 byl jmenován historiografem Království českého, jehož úkolem bylo sepsání souhrnných dějin zemí Koruny české (původně měl navazovat na starší dílo Františka Pubičky Chronologische Geschichte Böhmens [Chronologické dějiny Čech, 1770–1801], vymohl si však zpracování dějin od začátku). Začal vyvíjet rozsáhlou organizační a ediční činnost. Podnítil založení Časopisu Společnosti vlasteneckého musea v Čechách (1827), pozdějšího Časopisu Českého musea, dále také Matice české (1831). Vypracoval projekt české všeobecné encyklopedie, který uskutečnil až v 60. a v 70. letech jeho zeť František Ladislav Rieger (1818–1903). Vydal řadu literárněvědných a estetických studií. Poté přešel k soustavnému zpracování svého životního díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (5 dílů), založeného na bohatém pramenném materiálu. Podal v něm ucelený, filozoficky pojatý obraz českých národních dějin od nejstarších dob do roku 1526. V duchu romantického idealismu spatřoval smysl českých dějin v zápase o humanitní a demokratické ideje, probíhajícím ve stálém „stýkání a potýkání“ s němectvím a „římanstvím“. V době revoluce 1848/1849 stál v čele českých národních liberálů, byl členem Národního výboru a poslancem ústavodárného sněmu ve Vídni a v Kroměříži, a v červnu 1848 předsedal Slovanskému sjezdu v Praze.

Palacky František Palacký (14. 6. 1798 - 26. 5. 1876)

Svým psaním do Frankfurtu z roku 1848 položil základ českého politického programu, v němž prezentoval Čechy jako novodobý evropský národ s bohatou historií a kulturou a formuloval austroslavismus jako možnost uspořádání mnohonárodnostního Rakouska. V 50. letech žil v ústraní. V roce 1861 byl zvolen do českého zemského sněmu za Národní stranu (staročeskou), kterou vedl. V témže roce jej císař jmenoval do Panské sněmovny říšské rady. Snažil se prosadit český státoprávní program a ve svém spise Idea státu rakouského (1865) deklaroval nutnost federalizace rakouské říše a upozornil na nebezpečí rakousko-uherského vyrovnání. To také v roce 1867 ostře odmítl a téhož roku vedl demonstrativní „pouť“ českých politiků do Ruska. Za svůj zakladatelský přínos na poli české historiografie a pro svou mimořádnou roli v dobovém českém národním životě i emancipačním zápase byl již za svého života nazýván „Otcem národa“.

http://elearning.ujak.cz/file.php/1/piktogramy/literatura.pngPsaní dne 11. dubna 1848 do Frankfurtu

(K rukoum presidenta Soirona pro výbor 50 osob.)

P. P.

Dopis dne 6. dubna l. t., kterýmtžto jste mi, vysoce vážení pánové! prokázali čest, že jste mne pozvali do Frankfurtu, abych byl oučasten jednání Vašich, hlavně směřujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý parlament, - nyní právě mne poštou došel. S radostným překvapením shledal jsem v tom plné a platné svědectví důvěry, kterou nejznamenitější mužové říše německé ve smýšlení mé pokládati nepřestávají: neboť povolávajíce mne ke sněmu "německých vlastenců", propouštějí mne sami z obviňování, rovněž tak nespravedlivého, jakož opět i opět na mne uvalovaného, že bych se kdy ukázal býti nepřítelem německého národu. S upřímným citem vděčnosti v tom uznávaje vznešenou vlídnost i spravedlivost výtečného shromáždění tohoto, vidím se proto tím více býti povinen, odpovědíti jemu s oteeřenou důvěrou, přímo i bez ukrývání.

Na pozvání Vaše, pánové! nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného "bezpečného vlastence." Dovolte, abych Vám nyní, co možné, krátce přednesl své toho důvody.

Účel Vašeho shromáždění jest, na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národu, národ německý uvésti ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto spůsobem rozmnožiti moc a sílu říše německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím, - a za pouhého potakače, nemajícího ani mínění ani vůle, nechtěli jste mne zajisté k sobě povolati; pročež musil bych ve Frankfurtě buď city své zapírati a se přetvařovati, anebo, kdyžby k totnu přišlo, hlasitě odporovati. K prvnímu jsem příliš upřímný a prostomluvný, ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný; nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky rušil souhlas a svornost, kterouž pokládám za utěšenou i žádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda.

Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i na vždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale od jakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž, také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán. Celé spojení země české nejprvé se svatou říší německou, a potom s německým spolkem, bylo od jakživa pouhé regale, o kterém český národ, čeští stavové, sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všickni němečtí znalci dějin tak dobře jako já; a chtěl-li by kdo ještě o tom pochybovati, nabízím se, že ji přivedu svým časem k ouplné a zřejmé jistotě. I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že koruna česká kdy byla s říší Německou ve svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští odjakživa odpírali), nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí vnitřních, pochyboval o někdejší souverenitě a svézákonnosti vlády a země České. Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jich hodnosti dotýče, od jakživa s národem Českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodární, ani soudní, ani exekutivní; že nikdy neměli práva, vybírati ze země vojsko neb jaké regalie, že země česká spolu se svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z někdejších desíti krajů německých, že příslušenství k říšskému soudu komornímu nikdy se na ni nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavadní spojení země české s říší německou pokládáno i považováno býti musí, nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu.

Druhá příčina, která mi brání, porad Vašich býti oučasten, jest, že podlé všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně směřovati chcete i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Popřejte mně i také v tom krátkého a přívětivého sluchu.

Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních; že jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům; i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece, přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude; že každý krok, kterýžby na této cestě dále ještě učinila ku předu, hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, t. j. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. S touž křivdou, jako v Němcích za nepřítele Němcův, jmenují a pokládají mne mmozí v Rusích za nepřítele Rusův. Nikoliv, pravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův; naopak, pozoruji s radostným ončastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích ku předu činí po dráze vzdělanosti: však ale že při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, žeby monarchie ta byla ruská, ale žeby byla universální.

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, - Slované, Valaši, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, - z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národů jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.

Proč ale viděli jsme tento stát, jenž od přírody a historie povolán jest, býti záštitou a strážcem Europy před asiatskými živly všelikého spůsobu, - proč viděli sme jej v kritickém okamžení bez pomoci a skoro bez rady před návalem bouře nastávající? - Proto že v nešťastném zaslepení již od dávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen, pro dobré souseda svého sebe sám zapříti neb obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny, obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkův svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti; potom se také každý přičiní, opatřiti oustřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť přesvědčen, že ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, toto sacra ancora ve hrozícím utonutí lodí, prohlásilo se zjevně i upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím pro bůh již ani hodinu déle neváhá! Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale také proto, že byl nejlítější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousích.

Pozvednu-li tedy zraku svého za hranice české, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurtu, ale do Vídně, a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo. Vaše snažení, pánové! zdá mi se ale nyní směřovati k tomu, abyste toto ústředí, od jehožto moci a síly já ne samé jen země české spásu očekávám, abyste je netoliko, jak jsem pravil, záhubně zemdlili, ale i dokonce zničili. Anebo domníváte-li se, že stát Rakouský i déle ještě bude trvati, když jemu zapovíte, aby ve svých zemích dědičných neměl žádného svého, společné hlavě Frankfurtské nepodlehlého vojska? Domníváte-li se, že císař Rakouský i potom ještě co souverain bude se moci udržeti, když naň uložíte povinnost, aby všecky důležitější zákony přijímal od Vašeho sboru, a tímto spůsobem aby instituce Rakouského sněmu říšského, jakož i přirozené zemské ústavy spojených království staly se pouhým stínem bez podstaty a moci? A když potom Uhry, jdouce po svém pudu, od státu se odtrhnou, anebo, což bez mála jedno jest, když samy v sobě se zvláště sestředí, - budou-li tyto Uhry, kteréž o rovnoprávnosti národní ve svých hranicích ničehož nechtějí věděti, budou-li se moci zachovati při svobodě a síle na časy budoucí? Jenom spravedlivý jesti právě svobodmým a silným, O dobrovolném ale spojení se Slovanů podunajských a Valachů, ano i Poláků samých, se státem takovým, jehož pravidlo jest, žé třeba nejprvé býti Maďarem, a potom teprvé člověkem, není ani pomyšlení; tím méně pak o spojení se vynuceném. Pro spásu Europy, Vídeň nesmí klesnouti, by stala se městem provincialním! Jsou-li pak ve Vídni samé lidé takoví, kteří za hlavní město žádají sobě míti Váš Frankfurt, musíme nad nimi zvolati; Pane, odpusť jim, neb nevědí, co chtějí!

Konečně ještě ze třetí příčiny zpěčovati se musím, porad Vašich býti účasten: pokládám totiž všecky dosavadní projekty, říši německé dáti nové zřízení na základě vůle národní, u vykonávání za nemožné a na dlouhé časy za nestálé, nechcete-li se odhodlati ku pravému lékařskému prostředku života i smrti, - míním totiž provolání německé republiky, byť i tato byla jen formou přechodní. Všecky předpisy, o něž se potud pokoušíno, o rozdělení moci mezi polovládnými knížaty a plnovládným národem, přivádějí mi na mysl theorie Phalansterů, které taktéž opírají se o základní pravidlo, že ti, jichž se dotýče, budou se chovati jako cifry v počtech, a že žádné jiné platnosti vyhledávati nebudou, nežli jakou jim theorie vykáže. Možné, že mínění mé není důvodné, že se mýlím ve svém přesvědčení, - upřímně se vyznaje, přeji sám, aby bylo tak, - ale toto přesvědčení mám já skutečně, i v žádném okamžení nesmím tohoto kompasu dáti z ruky, nechci-li v bouřích doby nynější utonouti bez pomoci. Co pak se dotýče zřízení republiky v říši německé, věc tato leží zouplna mimo okres kompetence mé, tak že o ní nechci ani svého mínění pronésti. Ode hranic říše Rakouské ale musím každou myšlenku o republice již napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček, - jaký to milý základ k univerální ruské monarchii!

Konečně pak, abych zavřel obšírné, avšak jen běžně prohozené slovo své, musím převědčení své krátce v ten smysl vyjeviti, že kdo žádá, aby Rakousy (a spolu s nimi i Čechy) připojily se národně k říši německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani politického smyslu; naopak ale že žádost, aby se Německo připojilo k říši Rakouské, totiž aby k státu Rakouskému pod výše dotčenými výminkami přistoupilo, má mnohem důvodnější smysl. Pakli však ani toto není po národním pocitu a smýšlení německém, nezbývá nic, než aby obě mocnosti, říše Rakouská i Německá, vedle sebe rovnoprávně se ustrojily, svůj dosavadní svazek aby proměnily ve věčný spolek k obraně i ke vzdoře, a bude-li v tom jich obapolný zemský prospěch, aby třeba také zřídily mezi sebou jednotu celní. Ke všem prostředkům, kteří samostatnosti, celosti i vyvinování se moci říše Rakouské, zvláště k východu, nejsou nebezpečni, chci každého času rád podati pomocné ruky své.

Přijměte, pánové! výjev upřímné úcty i oddanosti mé.

V Praze dne 11. dubna 1848.

František Palacký

zamysleniMilí studenti! Jste na konci rozsáhlé kapitoly, jejíž obsah je z hlediska moderních dějin nezanedbatelný. Tak se trochu rozptylte malou hádankou. Víte kde je tento pomník a komu patří? Kdo jsou jeho autoři a hlavně co představují alegorické skupiny na pomníku? S naším tématem to úzce souvisí! Najděte si čas a zajeďte se na něj podívat, stojí to za to.úsměv

Frantisek_Palacky_monument