Print bookPrint book

9 FUNKČNÍ STYL ŘEČNICKÝ. FUNKČNÍ STYL UMĚLECKÝ

9 FUNKČNÍ STYL ŘEČNICKÝ. FUNKČNÍ STYL UMĚLECKÝ

Site: Distanční vzdělávání UJAK
Course: Základy stylistiky a práce s textem
Book: 9 FUNKČNÍ STYL ŘEČNICKÝ. FUNKČNÍ STYL UMĚLECKÝ
Printed by: Guest user
Date: Sunday, 22 October 2017, 10:02 AM

Table of contents

9 FUNKČNÍ STYL ŘEČNICKÝ. FUNKČNÍ STYL UMĚLECKÝ

9 FUNKČNÍ STYL ŘEČNICKÝ. FUNKČNÍ STYL UMĚLECKÝ

Studijní cíleStudijní cíle

Po prostudování této studijní jednotky budete schopni:

Čas na studiumPředpokládaná doba studia: Naplánujte si na studium a opakování opět asi 3 hodiny.

klíčové pojmyKlíčové pojmy: KONTAKT S ADRESÁTEM, SOCIATIVNOST, PŘESVĚDČOVÁNÍ, PROPAGACE, AGITACE, ŘEČNICKÁ FIGURA, POETIKA, EPIKA, LYRIKA, DRAMA, INDIVIDUÁLNÍ AUTORSKÝ STYL, LITERÁRNÍ TRADICE


9.1 Funkční styl řečnický (rétorický)

Rétorice je v rámci vašeho studia věnován samostatný kurz, proto si tento styl představíme pouze stručně a zaměříme se na jeho stylovou charakteristiku, nikoliv na detailní popis komunikátů nebo dokonce praktický nácvik řečnického umění.

duleziteJedním ze zkladních slohotvrných faktorů řečnického stylu je kontakt s adresátem. Jeho projevem může být sociativnost (tedy ohled autora na adresáta, na jeho jazykové i rozumové schopnosti). Adresát je produkci řečnického komunikátu bezprostředně přítomen a je tak důležitým objektivním slohotvorným činitelem. Může však být produkci přítomen i zprostředkovaně - při řeči přenášené rozhlasem nebo televizí.

Tato sociativnost se projevuje i v textech jiných komunikačních oblastí (mluvili jsme o ní například u stylu odborného či prostěsdělovacího, vědomí, k jakému adresátovi autor promlouvá, je důležité také u publicistických žánrů), pro ty však není prvkem určujícím.

Dalším konstituujícím faktorem řečnického stylu je vědomá snaha tvůrce sdělení na příjemce zapůsobit, přimět ho k zaujetí stejných postojů a názorů, které autor vyjadřuje. Tato přesvědčovací a získávací funkce je typická také pro publicistický styl a latentně je přítomna vlastně ve všech komunikátech.


Přesvědčování lze rozdělit do tří typů:

Ze slohotvorných činitelů řečnického stylu vystupuje do popředí také skutečnost, že jde o mluvený projev jedince s přirozenou autoritou, který se obrací ke kolektivnímu vnímateli, jehož názory a postoje hodlá svým vystoupením ovlivnit.

Sdělení řečníka jsou v těchto podmínkách přijímána jako obsahově a společensky závažná a mluvčí si je této závažnosti vědom: na vystoupení se předem připravuje, a to buď zcela, včetně písemné přípravy, nebo alespoň v mysli.

Podobně zodpovědně přistupuje dobrý řečník i k přednesu.Toto základní vymezení řečnického projevu se postupně rozšířilo i na jiné veřejné promluvy: na méně připravená agitační vystoupení, která se uplatňují především v komunikaci politické, na diskusní projevy odborné povahy, apod. V mezním případě se rétorika dokonce chápe jako obecná nauka o úspěšné komunikaci.


9.2 Vztah řečnického stylu k dalším funkčním stylům

Rétorický styl je nejblíže k (mluvené) publicistice, s níž ho spojuje:


Rétorika má však diferencovanější typ působení na vnímatele než publicistika a zasahuje více komunikačních témat, než je pro publicistiku obvyklé.

Důležité je také to, že v rétorice se předání informace děje nejen ve zvukové formě, ale i v bezprostředním kontaktu s adresáty a s plným uplatněním osobnosti řečníka nejen v mentálním a psychickém, ale i fyzickém smyslu slova (jak vypadá, jak se chová, jakými extralingválními komunikačními prostředky svůj projev doprovází – gesta, mimika, proxemika apod.)


9.3 Tradice řečnického stylu

Rétorika jako nauka o veřejné projevu má kořeny v řečnických demokraciích, kde měl svobodný občan nejen právo, ale postupně i morální povinnost, vyjadřovat své názory týkající se obce a promlouvat o veřejných záležitostech.

Je důležité, že od počátku se pozornosti dostávalo nejen umění argumentace, ale – a to na předním místě – i otázkám osobnosti rétora, především etice jeho jednání. Ideál antického řečnictví je dodnes vnímán jako vzor.

zajimavostS řečnictvím jako specifickým druhem slovesnosti počítá již J. Jungmann (1845). Spojuje je s „mohútností žádací“, řeč mu představuje „chuti (snahy, žádosti)“, je „pohnouti spúsobná“ a jejím hlavním rysem je „mocnost, pronikavost“.

Při popisu vlastností rétorických projevů Jungmann připomíná kromě obecných zásad vhodného postupu myšlenkového a argumentačního ve věcech obhajoby pravdy, krásy a dobra také specifické řečnické prostředky rozdělené na „přemlouvací“, „dokazovací“ a „kochací“, tj. působící na vůli, rozum a cit. Modely takových prostředků se utvářely po staletí a používají se i dnes.

duleziteRétorický styl má ve své dávné tradici – na rozdíl od jiných funkčních stylů – existenci pevných norem, jimž se řečník po staletí musel přizpůsobit, pokud se chtěl prezentovat jako vzdělaný člověk s dobrou znalostí věci i techniky jejího podání.

Řečnický styl měl mít:

  1. fázi invenční a dispoziční (tématickou přípravu)
  2. fázi stylizační (vlastní formulace textu)
  3. fázi zapamatování připravného textu
  4. fázi vlastního přednesu.

Při vlastní stylizaci se pak očekávalo užití rétorických prostředků jak na úrovni tematické, tak i na úrovni vyjádření (tropy, figury, ale také některé ustálené obraty).

Tyto prostředky byly zevrubně popsány a analyzovány už ve starověkých rétorikách, na něž navazují poetiky středověké i zcela současné.

Ustálenost modelu textu spojená s pečlivou přípravou umožnila řečníkovi soustředit se v okamžiku řeči na přednes. Sám text mu mohl připravit někdo jiný (to ostatně platí dodnes), řeč však bylo třeba přednést zpaměti s přiměřeným tempem, silou hlasu a intonací.


9.4 Stylová norma řečnických projevů

Obecné nároky posluchače na kvalitní řečnický projev jsou dnes stejné jako v minulosti. Očekáván je projev:

dulezitePřestože v současnosti je oceňována originalita tvůrce, mají i dnešní řečnické projevy svou stylovou normu. Ta je odrazem podmínek, ve kterých komunikáty vznikají a ve kterých jsou přijímány. Ty nejdůležitější z nich jsou:

V dalších podkapitolách se budeme věnovat jednotlivým faktorům, které podobu rétorických komunikátů spoluvytvářejí.


9.4.1 Faktor veřejnosti projevu

Základní vlastnosti řečnického projevu vyplývají z toho, že jde o komunikaci nejen veřejnou, ale současně i závažnou (obsahově, společensky).

Samozřejmostí je proto spisovnost jazykových prostředků, v jejím rámci se však podle žánru pohybuje mluvčí na pomezí knižnosti (ve slavnostních projevech), jindy až na samé hranici spisovnosti – nespisovnosti (v politických agitačních projevech).

Prostředky mimo spisovný jazyk jsou v řečnictví užívány pro aktualizaci a měly by se objevit pouze vědomě k aktivizaci posluchačova vnímání. Podobně je tomu s užitím prostředků expresivních.

Běžná je v řečnictví intertextovost, tj. propojení s jinými texty formou citací nebo parafrází. Rétorický projev je tímto způsobem výrazně propojen s kulturním okruhem, v němž se komunikace děje. Citují se především autority, v našem prostředí např. myšlenky významných osobností minulosti, ale i současnosti, literátů, politiků, vědců, objevují se aluze (narážky) na významná nebo populární díla, apod. V agitačních projevech se objevují i lidové frazémy, zvláště přísloví a rčení.


9.4.2 Zřetel ke kolektivnímu adresátovi

Typický rétorický komunikát je adresován určité fyzicky přítomné skupině posluchačů, která svými (většinou verbálně neprojevenými) reakcemi ovlivňuje jednání řečníka. Ten – pokud chce dosáhnout přesvědčení – musí předjímat některé postoje posluchače nebo na ně v průběhu řeči reagovat.

Patrná je snaha o odstranění komunikační bariéry a přiblížení se i jazykem posluchačům.

Zřetel k adresátovi se projeví už při volbě argumentů a příkladů, je však přítomen i při stylizaci jazykové. Tak např. při volbě pojmenování se řečník v přednášce rozhoduje mezi konkrétností a abstraktností, volí míru terminologičnosti (odbornosti) svého textu, zvažuje podíl cizích slov a možnosti užít pojmenování nepřímého (obrazného nebo opisného).

duleziteStyl řečnického projevu je ovlivněn i tím, že jde vlastně o dialog s mlčícím kolektivním partnerem, kterého je třeba aktivizovat. Již klasické řečnictví vymezuje prostředky, které tomu slouží. Jde především o:

Adresát řečnického projevu je kolektivní, ale tento kolektiv se skládá z jedinců: proto se pokládá za vhodné obracet se občas i na ně cílenými (formálními) sděleními (jak řekl v předcházejícím vystoupení…, jak upozornil zde přítomný…, vidím v očích některých z vás pochybnosti; setkání s některými mladými věřícími naší farnosti mě upozornilo na aktuálnost…apod.).

V agitační řeči můžeme zaslechnout i cílené oslovování typu ten pán v zadní řadě kroutí hlavou, ta slečna se směje, asi jsem ji zatím nepřesvědčil. Posluchač rád zapomene, že jde o rétorický prostředek, nikoli o skutečný rozhovor.


Úkol
Najděte prostředky aktivizace v tomto projevu prezidenta republiky Václava Klause. Věnujte pozornost oslovování posluchačů, řečnickým otázkám, obracení se na posluchače v průběhu projevu, apelům na společně sdílené hodnoty a některým řečnickým figurám mluvčího (především se jedná o zdůrazňující opakování).


9.4.3 Zvuková realizace řečnického projevu - mluvenost

Část vlastností stylu řečnického komunikátu souvisí s jeho mluveností. I když má řečnický projev psanou předlohu, odpovídá zpravidla zákonitostem mluvených komunikátů.

duleziteText musí počítat s tím, že posluchač (na rozdíl od psaného textu) nemá možnost se v něm vracet. Proto se častěji objevuje:

- opakování (přímé nebo synonymické)

- vnitrotextové odkazy (Jak jsem uvedl hned na začátku…; Jak už jsem řekl…)

- shrnutí


Poslech delších projevů je unavující, autor do nich zpravidla vkládá oddechové pasáže v podobě ilustrativních příkladů nebo vysvětlení. Obtížné je vnímání konkrétních údajů (data, jména, čísla…), v projevech se tedy objevují jen orientačně, čísla zaokrouhlená apod.

Mluvenost klade také nároky na samotného řečníka. Ten potřebuje zvládnout nejen technickou průpravu (práce s dechem, práce s hlasem a jeho proměnami, artikulace, správná výslovnost – ortoepie), ale také rozvržení projevu do správně dlouhých výpovědních úseků a správnou hierarchizaci sdělení (pomocí výšky a síly hlasu, důrazu apod.).

Mluvenosti je potřeba podřídit projev i v tom, že se autor vyhne složitým hláskovým skupinám, které by mohly být zkomoleny. Totéž platí o příliš dlouhých slovech nebo souslovích.


9.4.4 Horizontální a vertikální členění řečnického projevu

duleziteV rámci horizontálního členění lze řečnický projev rozdělit podobně jako jiné komunikáty na úvod, střední část a závěr. Obě okrajové části se obracejí přímo k posluchači (oslovení, probuzení zájmu o téma, shrnutí, poděkování za pozornost apod.)

Vertikální členění pomáhá hierarchizaci informací v řečnickém projevu, a je proto velmi důležité (jak už jsme zmínili u pasáže o mluvenosti, napomáhá adresátovi v orientaci v textu, který nemá k dispozici v psané podobě).


Vertikální členění řečnického projevu může být vyjádřeno:


9.5 Žánry řečnického stylu

Už ve starověku se řečnické projevy dělily na:

- řečnictví deliberativní (poradní, dnes politické, vyslovující se k otázkám obecného prospěchu)

- řečnictví soudní (vyslovující se k otázkám dobra a zla)

- řečnictví epideiktické (duchovní, slavnostní).

Během staletí vývoje se řečnictví rozšířilo ještě o:

- řečnictví naučné

- řečnictví příležitostné.

Řečnictví deliberativní je charakterizováno výrazným vztahem k adresátovi a snahou o formování jeho myšlenek. Řečníci často používají názorné prostředky usnadňující pochopení. Jejich cílem může být i manipulace s posluchačem!

Soudní řečnictví je značně ovlivněno soudním řádem dané země. V naší kultuře je soudní řeč (ať už žalobce nebo advokáta) útvarem věcným, je v ní potlačena expresivita.

- Duchovní řečnictví je součástí náboženského obřadu, mají vést posluchače k etickým postojům a k upevnění ve víře. Vyslovuje se k obecným problémům morálky, specifickou funkci mají příležitostná kázání například k jubileím světců.

Dříve byly tyto typy projevů reprezentantem vysokého stylu řečnictví, dnes u nich roste komunikativnost a bezprostřednost.

Odborné (naučné) řečnctví může mít přsvědčovací funkci potlačenou, do popředí vstupuje samotná prezentace tématu. I zde však hraje čím dál větší roli působivý přednes.

Příležitostné řečnictví tvoří různorodou skupinu, kam patří jak slavnostní proslovy (při obřadech – svatby, promoce, jubilea, smuteční obřady), tak i řeči spojené s profesní činností (zahajování a ukončování různých akcí) a řeči méně veřejné (přípitky apod.). Přesvědčovací funkce je opět upozaděna, projevy mají hodně formální povahu a často využívají tradičních textových vzorců, které pouze obměňují.


9.6 Funkční styl umělecký

duleziteZákladní funkce jazyka – funkce komunikační – je až na malé výjimky přítomna ve všech jazykových komunikátech. Kromě toho jsou v nich realizovány i další funkce, jak jsme si ukázali v předchozích studijních jednotkách.

Jednou z nich je i funkce estetická. Ta je u komunikátů věcné povahy, kde do popředí vystupuje obsah sdělení, spíše potlačena k neutrálnosti (některé výjimky jsme si představili – nejčastěji se s nimi setkáváme v publicistice a rétorice).

kontrolni otazkyKontrolní otázka

Dokážete si vzpomenout, pro který žánr publicistického stylu je typická posílená estetická funkce? A u kterého žánru stylu odborného mluvíme o beletrizaci (posílení estetické funkce).
Přemýšlejte! Řešení najdete tentokrát až na konci této studijní pasáže. úsměv

Estetická funkce uměleckého stylu

Jinak je tomu u textů, kdy autor záměrně formuluje sdělení tak, aby estetickou funkci plnilo. Tato funkce pak proniká do celé výstavby textu, od tématu a jeho uspořádání, přes všechny jazykové roviny a dokonce se odráží i v jeho vnější úpravě (například uspořádání textu básně do veršů).

Zvláštnosti uměleckého vyjadřování studuje již od starověku poetika (nauka o podstatě, formách a druzích básnického umění, o formálním tvaru literárního díla).

Styl utvářející se v komunikátech, v nichž je komunikační funkce spojena s funkcí estetickou, se označuje jako styl umělecké literatury (umělecký styl). Okruh těchto komunikátů tvoří všechna díla krásné literatury, včetně překladů. Tento celek vytváří literární tradici, která působí na utváření normy uměleckého stylu, ovlivňuje styl nových literárních děl a má také vliv na jejich vnímání čtenáři.

zajimavostiVedle toho se do oblasti uměleckých děl mohou přesouvat i díla tvořená původně s jiným záměrem. Takové přehodnocení známe u Nerudových fejetonů, Čapkových sloupků nebo Bassových takzvyných "rozhlásků". Obdobný posun nastává i u některých textů vzpomínkových a u cestopisů, které svým zaměřením patří spíše do literatuty věcné.
Vymezování charakteristických rysů umělecké literatuty je obtížné pro její mnohotvárnost. Podobně je obtížné hledat jednotnější stylové normy spojující vyjadřování uměleckých osobností v různých generacích, a to i při stejném žánru (např. styl historického románu Jiráskova, Vančurova, Kratochvílova či Vrbové), ale i v generaci jediné (srovnej vyjadřování Čapkovo s Vančurovým; styl Páralův, Hrabalův, Vieweghův a Topolův atd.). Někdy i mezi stylově různými komunikáty téhož autora: próza téhož autora pro děti ve srovnání s jeho prózami pro dospělé.

klic k ukolumŘešení kontrolní otázky

V publicistickém stylu se jedná o fejeton, ve stylu odborném je to esej.


9.7 Stylové normy uměleckých textů

duleziteO stylových normách uměleckých textů lze mluvit spíše ve spojení s historicky ustálenými žánry a literárními druhy. Literárními druhy rozumíme tři základní oblasti:

Spojujícím prvkem je pro styly těchto literárních druhů jen obecné vymezení funkce esteticky sdělná a nejobecnější vlastnosti jazykové výstavby, jinak má každý z nich vlastní typické rysy. Mezi literárními druhy existuje mnoho přechodů (lyrizovaná próza, knižní drama apod.).


Epika

Pro epiku je základem rozvinutý vyprávěcí postup, který se doplňuje postupy ostatními, především popisem a úvahou.

Vyprávění je zařazeno do určitého (fiktivního) času a prostoru. Epika je dnes převážně psána prózou a její rozsah je velmi různý, od zcela krátké anekdoty až po romány o mnoha svazcích. Bohatá je však i česká literární tradice epické poezie .

Text bývá rozčleněn na pásmo vypravěče a pásmo postav.

Aktualizace výrazu se v epice dosahuje především využitím jazykových prostředků ze všech útvarů i polotvarů národního jazyka; povídka nebo román ze současnosti se tak zároveň stává i zobrazením dnešní jazykové a komunikační situace. Metaforika bývá v epice méně výrazná.


Lyrika

V lyrice se uplatňuje nesyžetová (nedějová) kompozice. Projev směřuje k nadčasovosti, je obvykle budován ze subjektivního hlediska. Exkluzivnost lyrického textu je zvýrazněna tím, že velmi často užívá verše.

Verš svým rytmem, rýmem i členěním totiž umožňuje budovat další linii vnitrotextových vztahů. K tomu se využívá i zvukových vlastností jazyka (metrum, zvukomalba).

Poetizace se dosahuje maximálním využitím konotací výrazů, a především metaforikou.

Užití jazykových prostředků z různých útvarů národního jazyka je málo obvyklé, a proto působí jako velmi výrazná stylová aktualizace.

otazky z zamysleniPosuďte volnost stylové normy lyriky na dvou ukázkách z lyriky milostné, které dělí více než půl století:

literaturaPíseň o dívkách (Jaroslav Seifert)

Uprostřed města dlouhá řeka teče,

sedm mostů ji spíná,

po nábřeží chodí tisíc krásných dívek

a každá je jiná.

Od srdce k srdci jdeš zahřát si ruce

v paprscích lásky veliké a hřejné,

po nábřeží chodí tisíc krásných dívek

a všecky jsou stejné.


Třetího dubna ( Jan Těsnohlídek ml.)

je moc nejvíc škoda

že jsi jenom pro obdivování

víš

člověk by bláznivě chtěl víc

moc citu v konečcích prstů když

tak ležíš v mrtvý trávě

u vysvlečenejch modřínů

na vysočině a

poledne ti češe vlasy tak

k u d r n a t ý že i

cizí páni tě milujou napohled a

líbaj na čelo.

Drama

Drama je literární druh založený na syžetové (dějové) linii, která je podávána nekontinuálně (rozčleněním na jednání a výstupy).

Dílo se realizuje až jevištním provedením, které je vždy určitou interpretací, na níž se podílí dramaturg, režisér i herci.

Dramatický text je založen na dialogu: formálně je založen jako dialog postav mezi sebou, ve skutečnosti jsou myšlenky určeny divákovi, tj. prostřednictvím jevištního dialogu probíhá dialog autora (a režiséra…) s divákem.

Děj se odehrává ve fiktivním čase a prostoru (který je divákovi v jevištním provedení přiblížen scénickou výpravou) a jazyk postav by měl odpovídat jejich sociální charakteristice a povaze. V moderním dramatu se často používá živá, skutečná řeč: využívají se i hovorové prostředky, často se v divadelních hrách objeví stylizovaná čeština obecná.


9.8 Pomezní žánry

Pomezní žánry

Na pomezí uměleckého a ostatních funkčních stylů se vytvářejí přechodné typy textů, které se postupně utváří do samostatných žánrů.

Takovým je např. žánr non-fiction literatury, literatury faktu, jejíž základní dějovou osu tvoří skutečný příběh, který je autorem podán s minimem autorské fikce, ale formou esteticky působící, tedy beletrizovanou.

V rámci publicistického stylu se umělecké prostředky uplatňují v žánrech umělecké publicistiky (fejetony, črty, reportáže), jež jsou pak mimo dobu svého vzniku často přijímány jako díla literatury krásné.

V rámci odborného stylu se příklon k formě uměleckého stylu projevuje v eseji a některých textech populárně naučných.

Specifická problematika stylové charakteristiky uměleckého díla se otevírá v souvislosti s uměleckým překladem. V překladu uměleckém nejde totiž o problémy srovnatelné s překladem odborným: jazyk překladu v podstatě vyjadřuje smysl a styl předlohy, tlumočí nejen obsah, ale i zobrazenu komunikační situaci, způsob aktualizace výrazu volbou obrazných pojmenování i příznakových slov a tvarů; otázka „jazykové věrnosti“ ve smyslu doslovného překladu tu zpravidla nemá místo.


9.9 Souhrn

souhrnShrnutí

Jedním ze základních stylotvorných faktorů řečnického stylu je kontakt s adresátem. Jeho projevem může být sociativnost (ohled autora na adresáta, jeho jazykové i rozumové schopnosti). Dalším důležitým faktorem utvářejícím komunikáty řečnického stylu je vědomá snaha tvůrce sdělení na příjemce zapůsobit, přimět ho k zaujetí stejných postojů a názorů, které autor vyjadřuje (přesvědčovací a získávací funkce). Přesvědčovací funkci se již od starověku říká rétorická, řečnická. Adresát je produkci řečnického komunikátu bezprostředně přítomen a je tak důležitým objektivním slohotvorným činitelem.

Sdělení řečníka jsou v těchto podmínkách přijímána jako obsahově a společensky závažná a mluvčí si je této závažnosti vědom: na vystoupení se předem připravuje, a to buď zcela, včetně písemné přípravy, nebo alespoň v mysli.

Rétorika má kořeny již v řeckých demokraciích, kde se od počátku pozornosti dostávalo nejen umění argumentace, ale i otázkám osobnosti rétora, především etice jeho jednání. Ideál antického řečnictví je dodnes vnímán jako vzor.

Obecné nároky posluchače na kvalitní řečnický projev jsou dnes stejné jako v minulosti: očekáván je projev: jasný, srozumitelný, přiměřený situaci, působivý a účinný, působící jak na intelekt posluchače, tak na jeho city.


Styl komunikátů, v nichž je komunikační funkce spojena s funkcí estetickou, se označuje jako styl umělecké literatury (umělecký styl). U textů uměleckého stylu se do celé výstavby textu promítá estetická funkce, od tématu a jeho uspořádání přes všechny jazykové roviny až po vnější úpravu. Zvláštnosti uměleckého vyjadřování studuje již od starověku poetika.

Estetickou funkcí literárního díla rozumíme to, že výpověď je v něm formulována tak, aby podněcovala představy, působila i na citovou stránku vnímatele, obohacovala jeho vnitřní život, ovlivňovala jeho postoje věcné, etické nebo emotivní.“ (Čechová, Krčmová, Minářová: Současná stylistika).

Stylové normy uměleckého stylu jsou nejvolnější ze všech funkčních stylů. O normách lze mluvit spíše ve spojení s historicky ustálenými žánry a literárními druhy. Literárními druhy rozumíme tři základní oblasti: epiku, lyriku a drama.