Vytisknout celou knihuVytisknout celou knihu

3. VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ VE STŘEDOVĚKU

3.

VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ VE STŘEDOVĚKU

Stránky: Distanční vzdělávání UJAK
Kurz: Úvod do vzdělávání dospělých
Kniha: 3. VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ VE STŘEDOVĚKU
Vytiskl(a): Guest user
Datum: Středa, 25. listopad 2020, 11.06

Obsah

3. VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ VE STŘEDOVĚKU

3.

VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ VE STŘEDOVĚKU

clip_image002.jpgStudijní cíle: Po prostudování této studijní části dokážete:

clip_image004.jpgKlíčové pojmy: křesťanství, láska k bližnímu, supranaturalismus, naturalismus, církev, církevní řády, výchova prvních křesťanů, klášterní školy, katedrální školy, Karel Veliký, scholastika, univerzita, univerzitní národy, fakulta, rektor, děkan, prokurátor, semestr, disputace, univerzitní koleje, univerzitní grady, rytířská výchova, městské školy, školy partikulární.

clip_image006.jpg Čas potřebný ke studiu: Tato část je rozsáhlá a hodně náročná na studium. Naplánujte si na ni cca 8 hodin.


3.1 Křesťanství a antika

V úvodu kapitoly o středověkém systému výchovy a vzdělávání nejprve zmíníme nejdůležitější momenty vzniku a vývoje křesťanství, víry která zásadně ovlivnila smýšlení a jednání většiny obyvatel. Cipro (2002) uvádí, že tento monopol křesťanské doktríny převládal v Evropě od prvního ekumenického koncilu v Nikaji (325) do až do Velké francouzské revoluce (1789). Tedy půl druhého tisíce let křesťanská ideologie jednoznačně určovala základní cíle, obsah, metody a formy výchovy.

Je zřejmé, že křesťanská éra prošla určitými vývojovými fázemi, přesto lze vysledovat základní charakteristiky:

1) křesťanské náboženství představuje syntézu evangelia s antickou filozofií (zprvu platónskou později aristotelskou);

2) důraz na hierarchickou organizaci církve, která se stala mocným politickým partnerem států;

3) autorita a jednota církve byla založena na ostrém potírání „úchylkářských sekt“;

4) soustavné šíření víry pomocí armády kněží, klášterů, far a škol pro výchovu kněžského dorostu i laiků.


clip_image002.jpg Křesťanství dostalo jméno podle svého zakladatele Ježíše Krista (asi 4 př.n.l.-30 n.l.), jenž se narodil v Betlémě. Mládí prožil v Nazaretu v rodině tesaře Josefa a jeho ženy Marie. Ve 30 letech se přimknul k učení Jana Křtitele a dal se od něho pokřtít. Brzy však začal vystupovat jako Mesiáš, putoval se svými učedníky (12 apoštolů) po Palestině, konal zázraky (líčeny v evangeliích) a hlásal brzký příchod božího království na zemi. Svou kritikou oficiálního židovského náboženství popudil proti sobě židovské kněžstvo. Byl zatčen a římským místodržícím Pontem Pilátským odsouzen k mučení a ukřižování. Podle křesťanské víry vstal třetího dne z mrtvých, zjevil se několikrát svým učedníkům a posléze vstoupil na nebesa.

Křesťanství [1] vzniklo v 1.polovině 1.století jako jeden z východních kultů, které hledaly vysvobození z neuspokojivých poměrů v úniku do nadpřirozeného světa. Vyjadřovalo nespokojenost utlačených vrstev římského obyvatelstva (chudiny a otroků), jimž nabízelo spravedlivou odplatu na onom světě. Později se však přizpůsobilo poměrům římské společnosti natolik, že se mohlo stát oporou císařské moci a hlavním náboženstvím. Nová svoboda pro křesťany změnila nejen politickou krajinu, ale i pohled křesťanů na jejich vlastní náboženství. Na místo císaře, jemuž se v pohanských časech vzdávaly božské pocty, nastupuje Bohočlověk, ovšem v císařském postoji, a skutečný císař se chápe jako jeho pozemský zástupce. Tak se křesťanská kritika zbožňování císaře proměnila v božské legitimování císařské moci. Od té doby v Evropě vládnou císaři a králové
z Boží milosti“.

Mezi hlavní důvody obliby a rychlé rozšíření křesťanské víry patří: idea rovnosti všech lidí před Bohem a ideál věčné spravedlnosti, která dávala naději chudým a utiskovaným, nová křesťanská morálka (žít čistým mravním životem, milovat vespolek a milovat dokonce i své nepřátele).

Odporem k státnímu náboženství, císařskému kultu a tajemností své víry vzbuzovali křesťané nelibost veřejnosti a především římských císařů. Už za Nerona, byli nařčeni z údajného zapálení Říma. Systematické pronásledování spadá do poloviny 3.století (zvláště za Diocletiana).

Radikální obrat nastal za Konstantina, jenž se rozhodl získat křesťanství pro stát. Milánským ediktem roku 313 prohlásil křesťanství za rovnocenné náboženství. Od Níkajského koncilu se stalo křesťanství náboženstvím římského státu. Náboženská snášenlivost Římanů a politická neprozíravost římských císařů vedla k postupnému rozšíření nové víry. Kádner (1909, s.122) uvádí, že koncem 1.stol. má křesťanství své vyznavače na pobřeží Asie, Řecka, Itálie, Středozemí i severní Afriky. Koncem roku 200 jsou již křesťanské obce ve všech provinciích říše a kolem roku 300 vyznává nové náboženství více než polovina obyvatel. Dějinotvorná iniciativa se přenesla z jihu do střední a severní Evropy
a přestalo platit, že civilizační aktivity se mohou dít pouze v oblastech jižních.

Situace se obrátila a pohané začali být pronásledováni stejně krutě jako předtím křesťané. V některých zemích přejímali nové náboženství nejprve vladaři, kteří k němu nutili obyvatele země. Jinde ho šířili kněží, kteří chodili kázat
a křtít do dosud pohanských území. Tam ho pak vládci dokázali využít pro své cíle. V průběhu několika set let se stalo státním náboženstvím většiny evropských zemí.

Z křesťanských obcí, kde žili lidé v rovnosti a o náboženský život se starali starší obcí, se postupně vyvinula pevná organizace - církev. Většinu věřících tvořili tzv. laikové, bohoslužbám se věnovalo duchovenstvo. Nejvýše stáli biskupové, přitom významného postavení brzy dosáhli biskupové apeninští. Nejdůležitějším se stal římský biskup - papež, který v polovině 8.století za pomoci franckých majordomů získal území, jenž se stalo základem papežského státu.


29

Uspořádání římskokatolické církve

Vývoj církevní organizace souvisel s politickými dějinami. Po rozkolu v cír-kvi, následuje boj o investituru a křížové výpravy. Ve výkladu se omezíme jen na nejdůležitější fakta.

Z předchozí kapitoly již víme, že ve 4.století došlo k rozdělení římského impéria na dvě části: na západní a východní část s hlavními městy Římem a Konstantinopolí - Cařihradem, dnešním Istanbulem. Sedm století poté se rozdělila
i církev.

Od 5. do 7. stol. hrál vedoucí úlohu Východ. Všechny koncily staré církve sněmovaly na půdě východní říše a zde se také upevnilo dominantní postavení císaře vůči církvi, které začalo Konstantinem. Model „césaropapismu“ opravňoval císaře k zásahům do vedení církve, protože on sám se už za svého života -
v jakémsi prodloužení pohanského kultu císaře - pokládal za obraz Boží a jeho spoluvládce. Tím bylo naopak také možné nábožensky podepřít státní zákony. Byzantská státní pokladna se jmenovala „nejsvětější fiskál“ a neplacení daní bylo možné stíhat jako náboženský přečin.

Docela jinak probíhal vývoj v Západořímské říši. Pár desetiletí po rozdělení říše tam císařská moc upadla tak, že se římský papež stal poslední skutečně politickou postavou v Itálii. [1] Politická moc, která papežům jako jediným ručitelům legitimity a tradice připadla, se stala základem mocenského nároku, který se vždycky chápal jako přinejmenším rovnocenná protiváha „světské“ moci evropských králů a císařů, velmi často dokonce jako instance nadřazená. Tak vzešlo politicky mocné papežství a v důsledku toho i duální myšlenkový model „duchovního“ a „světského“, učení o „dvojí říši“ nebo o „dvojí moci“.

Rozpory vyvrcholily v roce 1054 roztržkou - schizmatem. Vznikla západní (římskokatolická) a východní (řeckokatolická) církev. Latinská uznávala za nejvyšší autoritu papeže sídlícího v Římě, východní nejdříve byzantského císaře, později Konstantinopolského patriarchu.

Ani světská moc, ani církev se však neřídily zásadami křesťanského náboženství. Papež Řehoř VII. se proto rozhodl zpřísnit pravidla církevního života. Došlo i ke sporům s římským císařem o moc. K nejdůležitějším patřil tzv. boj
o investituru
.

Nová víra potlačovala roztříštěnost pohanských kultů. Měla význam i pro panovníky vznikajících států. Ty přijímali křesťanství, které jim umožňovalo upevňovat moc a dobývat ve jménu Krista nová území. Šíření křesťanství mělo
i násilnou podobu. Na Pyrenejském poloostrově bojovali křesťanští rytíři proti Arabům, ve východním Středomoří proti Seldžukům. Tam mezi léty 1096 - 1270 směřovalo osm křížových výprav, které měly osvobodit Svatý hrob v Jeruzalémě.

Církev se brzy stala neprivilegovanější korporací ve státě. Měla obrovský vliv na myšlení lidí a celé společnosti. Přetrpěním pozemského nelehkého údělu se člověk měl dostat do nebe. Církvi patřila půda, byla velmi bohatá, pro znalost čtení a psaní vykonávala úřednickou činnost státu. Ve všech sférách společnosti, tedy i ve školství, vystupují do popředí zájmy církevní.

K církvi měli křesťané řadu povinností - nejen se řídit zásadami obsaženými v Bibli, ale také zabezpečit duchovenstvu obživu a odvádět různé dávky, zejména desátky. Postavení církve v Evropských zemích se zlepšovalo dary a odkazy, které měly dárcům zajistit blažený posmrtný život.

Církev opustila chudobu . Už Konstantinem se datuje zákon umožňující církvi dědit. Majetek, který zbožní lidé odkázali církvi, se nyní mohl předávat
z generace na generaci. Že majetek má i jiné stránky - pokušení využít ho ku vlastnímu prospěchu, nutnost jeho ochrany, náklady na jeho správu, nebezpečí, že mu věnujeme příliš pozornosti - to poznala církev až později.


30

Vznik církevního majetku

svitalec.jpg (14909 bytes)

Mozaika v apsidě kostela San Vitale v italské Ravenně

clip_image002.jpg Křesťanství a antika představují dva zásadně odlišné pohledy na život a smysl lidské existence. Pro přehlednost se na závěr úvodní části pokusme se provést srovnání pomocí následující tabulky:


antika

křesťanství

Cíl lidské
existence

pozemský život

kalokagathia

harmonie těla a duše

posmrtný život

poznat Boha a dospět k víře

pokus o rozumový výklad víry

Vztah k tělesnosti

dokonalost a krása lidského těla

pohrdání tělem a slastmi
života

Vztah k přírodě

inspirace přírodou

anaturalismus

Vztah k umění

estetičnost

zpočátku zcela proti umění

Vztah k poznání

racionalismus

proti racionalismu [1]

supranaturalismus,
nadpřirozené síly

Obsah vzdělání

sedmero svobodných umění

Písmo svaté

Vyučovací metody

tělesné cvičení

dialogická metoda

empirie

memorování

výklad textů

disputace

Zásady

na prvním místě je zájem státu až na druhém zájem individua

Miluj Boha celým srdcem,
duchem, myslí!

Miluj bližního jako sebe!



[1]



[1] CIPRO, M. Galerie světových pedagogů I., s. 149

[2] Křesťanství dostalo jméno podle svého zakladatele Ježíše Krista (asi 4 př.n.l.-30 n.l.), jenž se narodil v Betlémě. Mládí prožil v Nazaretu v rodině tesaře Josefa a jeho ženy Marie. Ve 30 letech se přimknul k učení Jana Křtitele a dal se od něho pokřtít. Brzy však začal vystupovat jako Mesiáš, putoval se svými učedníky (12 apoštolů) po Palestině, konal zázraky (líčeny v evangeliích) a hlásal brzký příchod božího království na zemi. Svou kritikou oficiálního židovského náboženství popudil proti sobě židovské kněžstvo. Byl zatčen a římským místodržícím Pontem Pilátským odsouzen k mučení a ukřižování. Podle křesťanské víry vstal třetího dne z mrtvých, zjevil se několikrát svým učedníkům
a posléze vstoupil na nebesa.

[3] Tehdy podle křesťanského podání zahynuli apoštolové Petr a Pavel, asi roku 65

[4] Byl to papež Lev Veliký (440-461), kdo roku 452 přemluvil hunského krále Attilu
k odchodu a vandalského krále Geisericha pohnul k tomu, že když už Řím vyrabuje, ať ho aspoň nevypálí. Nakonec roku 476 vůdce germánských žoldnéřů Odoaker vyhnal posledního západořímského císaře Romula Augustula.

[5] Tertullianus (160-222) vyhlašuje prvenství víry nad rozumem. Řeckou moudrost nazývá švindlem. Křesťanům není třeba dalšího pátrání: „Credo, quia absurdum est“ (Věřím, protože je to nepochopitelné)


3.2 Charakteristika středověku

Termínem středověk se rozumí časová perioda mezi starověkem a novověkem. Počátek lze datovat k roku 476 (případně rok 529, kdy zaniká poslední pohanská vzdělávací instituce (Platonova Akademie), kdy došlo k sesazení posledního západořímského císaře Romula Augusta. Přesné vymezení konce středověku je nejasné. Nejčastěji se uvádí rok 1453 (dobytí Byzantské říše), 1492 (objevení Ameriky), 1517 (počátek reformace) a nebo začátek třicetileté války (1618-48).

Období středověku je dále děleno, ovšem bez přesných hranic

Pro orientaci ve vývoji středověké pedagogické teorie i praxe lze využít souvislost s vývojem křesťanské teologie, která členěna na období

Po pádu západořímské říše v 5.století vznikly na území bývalé říše římské tři kulturní oblasti, které ovlivnily formování národních států a s tím i oblast vzdělávání:

1. oblast románsko-germánská

2. oblast byzantsko-slovanská

3. oblast islámská

Společenské uspořádání a vzdělávací instituce

Protože je výchova jev společenský a probíhá v souvislosti se společenským vývojem, je třeba se ještě krátce zmínit o středověké společnosti. Společenské uspořádání středověké společnosti bylo založeno na lenních (vazalských) vztazích. Jejím hlavním principem byla věrnost. Leníci (držitelé léna) slíbili králi věrnost a vojenskou pomoc, on jim za to propůjčil feudum (půdu i s dělníky). Leníci žili z práce těch, kteří na půdě pracovali, nutili je k odevzdávání určité dávky (část výnosů z půdy), za to byli chráněni před vojenským nebezpečím.

Později se z leníků stala šlechta a z půdy jim propůjčené se stala jejich vlastní dědičná půda a z poddaných, kteří vznikli z původně svobodných rolníků se stali otroci - nevolníci. Poddaní museli pracovat, odevzdávat daň králi, rentu šlechtici (původně naturálie, později peníze) a později ještě desátky církvi.

Toto společenské rozvrstvení podporovala církev, která hlásala učení o trojím lidu: páni mají vládnout a bojovat, duchovenstvo se má modlit a poddaní musejí poslouchat pány. Rovnosti lidé dosáhnou až po smrti.

32

Schéma středověké feudální společnosti v souvislosti s obsahem vzdělání

Z obrázku je patrné, že vzdělávací instituce, které vznikly v období středověku odpovídají jednotlivým vrstvám středověké společnosti a jejich požadavkům:

clip_image002.jpg

stav

kde

cíl

obsah

kněžstvo

v církevních
institucích

církevní výchova

křesťanský
asketismus

feudálové

na hradech

rytířská výchova

vojenská a tělesná průprava

poddaní

v církevních
institucích

později ve městech

zbožnost, poslušnost a základy gramotnosti

písmo svaté

čtení, psaní,
počítání

měšťané

ve městech

všeobecné vzdělání

světské nauky


3.3 Nejstarší školství v době patristiky (0 – 800 n.l.)

První století našeho letopočtu asi do smrti Karla Velikého je dobou vzniku
a vývoje křesťanské nauky, dobou působení církevních otců (od toho název celého období pater = latinsky otec), ovšem také heretiků a apologetiků.

Křesťanství, které se zpočátku vůči filosofii stavělo odmítavě, se v této době šířilo do celého Středomoří a střetávalo se zde s vyspělou řeckou a latinskou kulturou i myšlením. Velmi brzy cítilo potřebu vyrovnávat se s ní nejprve polemicky (apologeté), později i v jisté součinnosti. Po pádu západní římské říše se pak křesťanská literatura stala hlavním dědicem a nositelem antického dědictví.

Současně dochází k dotvoření církevní organizace. V této době, kdy církev ještě strádala chudobou, nevzdělaností i omezeným počtem stoupenců, využila škol jako prostředku, aby šířila své mravní a náboženské názory a provedla obrodu společnosti. Jednalo se o univerzální instituce do nichž docházeli děti
i dospělí všech stavů, národností a vzdělání. Hlavním cílem byla příprava ke křtu.

clip_image002.jpg Křtilo se svěcenou vodou, koupelí anebo vykropením. Magií obřadu byli pohané očišťováni od prvotního hříchu. Nejčastěji bývali noví křesťané získáváni zcela neobřadnou brutalitou. Mnoho církevních misí, hlavně franckých, bylo především vojenskou operací. Biskupové a opati kráčeli do pohanských zemí společně s armádami a donucovali protivníky k přijetí křesťanství jakýmikoli prostředky - nestačila-li svěcená voda, dostal posvěcení meč, a aby bezprostřední násilí vykazovalo zdání práva, říkávalo se „meč Kristův“. Je jasné, že „mečem Kristovým“ se křtilo častěji. Nesmíme si totiž představovat pohany jako lidi bez víry. Naopak, i pohané měli přece bohy, a křesťanský bůh k nim přicházel jako protivník, zotročitel. Nebylo divu, že se mu pohané urputně bránili. Tak Karel Veliký (+ 814) třicet roků „křtil“ Sasy s takovou křesťanskou „ohleduplností“, že se stal jejich masovým vrahem. Početné kmeny Polabských a Pobaltských Slovanů byly v průběhu násilné christianizace takřka do základu vyhubeny, zbytky obyvatelstva pak podlehly germanizaci.

Vznikly dva typy škol (fungující do roku 313). Následující tabulka ukazuje srovnání cíle, obsahu a používaných metod vzdělávání. Oproti školám antickým, tyto první křesťanské ústavy nejen vyučují, nýbrž i vychovávají v duchu křesťanské morálky. Náboženství je v centrem, k němuž se jako vedlejší přídavky pojí ostatní nauky.

clip_image004.jpg

školy

pro koho

cíl

obsah

metody

katechumenické

pro budoucí křesťany

pro dospělé
i děti všech stavů a národností

uvedení do křesťanského života
a příprava ke křtu

církevní dogmata

mravní výchova

výklad
učitele

pamětní učení

receptivní učení

opakování modliteb

katechetické

pro učitele škol katechumenických

původně pro dospělé
pohany z vyšších vrstev

vyšší vzdělání pro zdůvodnění křesťanské dogmatiky

písmo svaté

filozofie

gramatika

geometrie

rétorika

První křesťanští teoretikové

Obraz patristiky by nebyl úplný pokud bychom nezmínili nejstarší církevní otce. Hlavní pozornost věnovali formulaci základních církevních dogmat (až do Nikajského koncilu 325). Byli přesvědčeni, že evangelium a církevní dogmata jsou dostatečným pramenem poznání věřícího křesťana a že co nad to jest, od zlého jest.

Zástupce lze rozdělit podle doby kdy žili, místa působnosti, jazyka kterým psali a příslušnosti k jednotlivým církvím. Vedle zapřísáhlých odpůrců starých klasiků, byl od počátku druhý proud, jenž nezavrhoval a moudře těžil z výtěžků staré kultury a využíval jich pro potřeby vzdělání křesťanského. Východní provincie se od počátku klonily k „přátelském“ soužití s antikou, kdežto západ naopak přejímal jen spíše vnější ráz římských škol.

Východní církev - snaží se o pokojné splynutí řecké kultury s křesťanským životem.

Západní církev - programově bojuje s antikou, latinu povyšuje na církevní jazyk

Zájemce o podrobnější výklad odkazujeme na doporučenou odbornou literaturu.


3.4 Klášterní a katedrální školy

Po uznání křesťanství státním náboženstvím (313), přestalo pronásledování křesťanů a jejich počet rostl. Záhy vyvstala potřeba vychovat dostatečný počet duchovenstva. Tento úkol měly plnit dvě nové kategorie škol zakládané při klášterech a kostelích.

Klášterní školy zajišťovaly vzdělání řádových mnichů a školy katedrální, měly zajistit přípravu světských kněží. S rozvojem církevní organizace přibývá
i nejnižší stupeň - školy farní.

Školy katedrální, klášterní i farní představovaly v raném středověku jediný zdroj vzdělanosti, která vycházela z církevních dogmat. Věda byla pouhou služebnicí náboženství, veškerá pravda byla v Písmu. Těžiště vzdělání tvořilo vedle náboženství, sedmero svobodných umění (septem artes liberales) adaptované pro potřeby církve. Vědy trivia (gramatika, rétorika, dialektika) a quadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie, múzika) byly služkami svaté teologie.

Hlavním nedostatkem těchto škol bylo nedbání skutečných potřeb praxe, výuka pouze v latině, nedbání národních jazyků a opomíjení tělesné kultury. Forma převládala nad obsahem. Učilo se výhradně mechanicky, důraz byl kladen na pamětní učení. Učitel pouze předříkával a diktoval, žáci po něm opakovali
a zapisovali. Pro všechny předměty byly ustálené učebnice, které ve formě encyklopedické shrnovaly potřebné vědění (díla Boethia, Cassioora, Isidora, Alcuina a dalších.)

clip_image002.jpgKázeň byla po celý středověk velmi přísná. Tělesné tresty, posty, stravování se psy a bití se staly součástí denního pořádku. Nejčastějším a nejúčinnějším nástrojem na udržení kázně nezbedného žactva byla učitelova hůl nebo metla. Na převážné většině obrazů ze školního života této doby je vyobrazen učitel s holí nebo metlou v ruce, jež byly znakem jeho pravomoci. K dalším oblíbeným trestům patřilo tzv. „signum“. Tabulka, na které bylo napsáno nebo namalováno něco posměšného. Často se používalo i signum v podobě oslí hlavy namalované na zdi. Pod oslí hlavou musel žák za trest sedět nebo stát jako na pranýři. Někde se jako signum požíval věnec ze slámy, který se žákům dával na hlavu. Pro odrostlejší žáky byl ještě jeden trest. Zavření do komory neboli karcer. Přesto nebo právě proto žactvo klášterních škol bylo často nevázané a surové. Kádner (1909, s.146) uvádí, že jsou zaznamenány doklady, že žák zabil žáka, ba dokonce, aby se vyhnul trestu, vypálil klášter i s celou školou a bibliotékou. Na druhé straně nescházelo zábav. Bylo dovoleno hrát kostky, závodit v běhu, házet kamením aj. Zvláště oblíbený byl den Mláďátek (28.prosince), kdy se obracel poměr mezi žákem a učitelem. Při něm často docházelo k bití a týrání nenáviděných učitelů.

Pro své poslání byli na těchto školách připravováni nejprve jen kněží. Později se otevřely i světským účelům. Aby si církev zajistila svůj podíl na světské moci, začala se zajímat i o výchovu dorostu vládnoucích tříd.

36

Výuka na středověkých školách

Klášterní školy

clip_image002.jpgStředověké kláštery, zvláště v počátečních dobách svého rozmachu, se staly centry vzdělanosti a ekonomického pokroku. Měly velký význam kulturní, hospodářský a politický. Uchovávaly se v nich cenné rukopisy a památky starověké vzdělanosti. Později mniši učili rolníky polním pracím, rozšiřovali způsoby zpracování kovů, plátna a vlny.

clip_image002.jpg Každý klášter byl současně i důmyslně komponovanou soustavou budov nejrůznějšího poslání. Základní podobu komplexu klášterních budov předurčovaly řádové regule. Nejdůležitější součástí kláštera byl konventní kostel, k němuž přiléhala kvadratura s rajským dvorem. Kolem kvadratury vznikaly další klášterní budovy pro život řeholníků. Nejvýznamnějším prostorem byla kapitulní síň, určená k jednání členů konventu. Z dalších prostor byl důležitý refektář, dormitář, obydlí opatovo, obvykle s domem pro přijímání hostů, kuchyně a další obytné i hospodářské objekty. Součástí kláštera býval i laický špitál, který stával mimo hradby. Spojení se světem zajišťovala fortna s obydlím fortnýře. Ideální podobu uspořádání konventních budov představuje zachovalý plán kláštera sv. Havla (Sankt Gallen) ve Švýcarsku z první poloviny 9. století.

Slovo mnich pochází z řeckého „monos“, což znamená sám, resp. osamocený. Protože církev svatá nebyla vždycky svatá, vzbuzovalo to nesouhlas u řady upřímně věřících křesťanů, kteří odcházeli z hříšného světa do ústraní, kde žili asketickým životem a věnovali se kontemplacím. Zprvu žili jednotlivě jako poustevníci (eremitové), později se sdružovali ke společnému životu v klášterech jako mniši (cenobitové), řídící se přísnou regulí, jenž jim ukládala pokoru a poslušnost zvolenému opatovi jako zástupci Krista na zemi.

Pro řeholníky, mnichy a poustevníky bylo křesťanství a pevná víra v Boha alfou a omegou života. Nezajímaly je světské problémy, ty se vždy nějak vyřeší – vyřeší je Bůh, ten je nade všemi pánem. Postupem času, s růstem moci a majetku církve docházelo k tomu, že i duchovní nacházeli zálibu ve světských radovánkách a zabývali se tím, jak si získat ještě větší moc. Církev a její řády se staly mocnou oporou panovníka, kláštery vhodně umístěné do krajiny se často staly opěrnými a obrannými body a také hospodářsky vysoce prosperujícími jednotkami. Své majetky pak mohly kláštery dále zvelebovat další hospodářskou
a kolonizační činností
. Vznikala tak organizovaná síť církevních řádů a kongregací, která se stala významnou složkou při utváření charakteru středověké společnosti. V rukou církve také byla po celý středověk vzdělanost – základní prvek nutný k pokroku. Kde byla vzdělanost, tam mohl být pokrok, hospodářská prosperita, finance a moc.

Jako první patriarcha křesťanského eremitismu je uctíván Antonín Veliký (252 -356). Život řeholní založil Pachomius (286-346). Údajně nechal postavit první klášter a sestavil pro své žáky řeholi (regula = pravidla společného života). V domě odděleném od světa řeholníci žili, modlili se, pracovali a o vše se bratrsky dělili. Alexandrijský biskup Athanasius (295-373) přivedl první mnichy do Říma a myšlenka klášternictví se pak začala rychle šířit i v západní části impéria.

Přestože už ve 4. a 5. století existovaly četné kláštery ve Francii, v Itálii
a Španělsku, nepředstavovaly přece jen ještě jednotný systém. Každý z nich měl vlastní pravidla. Proto je považován za historický čin velkého dosahu klášterní řád, který vytvořil sv. Benedikt. Jednalo se o nejstarší klášterní řeholi až do roku 1098, kdy byl založen řád cisterciácký.

Benedikt z Nursie (480-541) zřídil roku 529 na hoře Monte Cassino u Neapole klášter a při něm klášterní školu. Sepsal první pravidla klášterního života Regula Benedicti (Řehole Benediktova). Řehole obsahuje v 73 článcích teoretický a duchovní základ mnišství a návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství. Mniši si byli rovni bez ohledu na to, zda se narodili jako svobodní lidé nebo otroci. Po roce noviciátu se zavazovali k setrvání v klášteře v chudobě, čistotě, celibátu a poslušnosti k představenému kláštera - opatovi.

V 6. století, v neklidné době stěhování národů, tak vznikla řehole vynikající svou uměřeností, důrazem na stabilitu místa a souladem mezi kontemplativním životem a manuální prací. Charakteristickým rysem klášterů bylo spojení duševní aktivity mnichů (pravidelná četba a přepisování knih) s aktivitou tělesnou (řemeslnou prací a zemědělskou) a výchovná činnost. Heslem řádu je dodnes „Ora et labora !“ (Modli se a pracuj!).

Pro tyto vlastnosti zapustila tato řehole své kořeny v Itálii a za pomoci papeže Řehoře Velikého šířili benediktini křesťanství na britských ostrovech a u germánských kmenů. Položili tak základy evropské civilizace a tvořili velkou reformní sílu ve středověké církvi.

Po vzoru Benediktinů vznikají nové řády (cisterciáci, premonstráti, dominikáni, františkáni a později jezuité), které se také angažovaly ve výchově mládeže a postupně přebírají původní výchovný monopol. Benediktinům však patří historická „pionýrská“ úloha.

Současně s klášterem vznikaly tzv. klášterní školy připravující jednak vlast-ní dorost, tak školy poskytující gramotnost, výcvik ve zpěvu a základy středověké vzdělanosti i ostatním dětem. Škola tak rozdělila na školu vnitřní (interior), pro hochy žijící v klášteře a na školu vnější (exterior), pro docházející. Vyučovalo se latinsky. Kromě náboženství a církevních předmětů(klášterní disciplína, studium kanonických textů, církevní etika), také předmětům trivia (gramatika, dialektika, rétorika) a quadrivia (astronomie, matematika, fyzika a múzika). Školy poskytovaly všechny tři tradiční stupně vzdělání (od elementárního po střední až vysoké). Správce se nazýval magister principalit. Vyučování zpravidla obstarával kantor se dvěma pomocníky, kteří však vedle svých povinností ve škole byli zavázáni také k různým službám chrámovým.

Katedrální školy

clip_image002.jpgBiskupové zakládali při svém sídle školy katedrální pro výchovu světských kněží. Vyučující kněze řídil magister scholárům (později scholastikus nebo scolaster), a jeho podřízený rektor. Církevnímu zpěvy vyučoval cantor.

V souvislosti s mocenskými změnami dokázaly katedrální školy při rezidencích daleko pohotověji reagovat na nové změny než kláštery. V roce 776 vydal biskup Chrodegang v Métách, se souhlasem Karla Velikého, závazný organizační řád pro katedrální školy, který císař později nechal rozeslat městům jako svůj příkaz ke zřizování tohoto typu škol (o Karlovi Velikém více následující kapitola).

Farní školy (dětinské, malé, české)

clip_image002.jpgElementární vzdělání bylo poskytováno na nejnižším typu církevních škol, na škole farní. Zde se učilo čtení, psaní a zřídka počtům. Do farní školy se většinou chodilo od pondělí do soboty a učilo se dopoledne. V odpoledních hodinách děti pomáhaly rodičům. Na některých farách se učilo ve středu o hodinu méně
a v sobotu děti pomáhaly faráři s přípravou kostela na nedělní mši. V létě se zde začínalo vyučovat už mezi pátou a šestou hodinou ráno a konec výuky byl
v 10 hodin. Délka vyučovacích hodin se často měřila přesýpacími hodinami, někde se začátek a konec hodiny ohlašoval zvoněním malého zvonu. Úroveň výuky však nebyla valná.

3.5 Reformy Karla Velikého

Zásadní vady a nedostatky klerikálního školství jako první řešil Karel Veliký (768 - 814). Za 46 let jeho kralování se francká říše stala novou západní velmocí, jež zahrnovala všechny germánské kmeny. Západořímská císařská hodnost (korunován o vánocích roku 800), která ležela přes 300 let ladem, jej vybavila nárokem být králem evropských králů a obnovit jednotu impéria.

Doba jeho vlády bývá často přirovnávána k první renesanci. Ve skutečnosti šlo o využití částí antického trivia. Cipro (2002, s.180) konstatuje, že i když nešlo o renesanci v pravém slova smyslu, tento čin vnesl paprsky světla do dřívějšího temna programové negramotnosti.

Karel pochopil, že říši mohou řídit jen lidé gramotní. Učinil proto vše, aby aspoň těm, kterým byla svěřována světská a duchovní správa se dostalo náležitého vzdělání. Zvýšil počet škol a snažil se je přiblížit prostému lidu. Pomocníkem mu byli učenci, které si pozval na svůj dvůr. Patřil k nim Anglosas Alcuin (735 - 804), Langobard Paulus Diaconus (sepsal dějiny Langobardů) a životopisec Karla Velikého, Einhard (770 - 840).

Za pomoci Alcuina, nejslavnějšího učence své doby, provedl reorganizaci dvorské palácové školy (schola palatina). Přitom Alcuin dostal funkci, kterou lze přirovnat k dnešní funkci předsedy vědecké akademie a zároveň ministra školství. Pod jeho vedením se z palácové školy stalo centrum vzdělání pro celé království a v podstatě i pro celou západní Evropu. Reformátor kolem sebe soustředil tehdejší intelektuální elitu. Volné sdružení vědců, spisovatelů, dějepisců
a dalších učenců nazýval „akademiky.“ Vznikl tak předobraz budoucí vědecké akademie. Ve škole, jejíž hlavní sídlo bylo v Cáchách, se připravovali princové
a princezny z královského rodu (a také samotný Karel Veliký). Vzorem ji byla římská škola, hlavním obsahem byla především gramatika a rétorika.

Gramatika a další nauky sedmera měly pro Alciuina i zcela praktický význam. Jejím studiem se měla povznést vzdělanost a zejména rozšířit znalost správného užívání latinského jazyka, bez hrubých chyb a vulgarismů, které znesnadňovaly dorozumění a správný výklad Karlových dekretů.

Druhá vlna reforem se týkala klerikálního školství. Karel pochopil význam náležitě vzdělaného kněžstva. V každém klášteře i biskupském sídle vznikají „školy čtoucích dětí“. Učilo se zde žalmům, písmenům, čtení, zpěvu, počítání církevnímu i gramatice. Významná klášterní škola, kterou Alcuin pozvedl na úroveň vysoké školy, byla v Tours. Stala se přípravkou pro budoucí učitele
a šiřitele vědy, biskupy a opaty. Jeho žákem zde byl Hrabanus Maurus (780 - -856).

Nejdůležitější a nejširší byla reforma třetí. Zaváděla systém farních škol. Objevuje se zde první idea všeobecného vzdělání náboženského. Farář byl povinen vychovat a vzdělat žáky z prostého lidu. Rodiče byli povinni děti do škol posílat. Jednotlivé výklady Písma poslouchali dohromady s dětmi. Šlo vlastně
o předstupeň obecné školy s důrazem na víru a to v národním jazyce!

Uveďme pro charakteristiku Alcuinovy a Karlovy školské a kulturní politiky úryvek z kapituláru vydaného v roce 789:

clip_image007.jpgNařizuje se také, aby se otvíraly školy, kde se učí děti čtení, aby v každém klášteře, v každém biskupství byli žáci, kteří se učí žalmům, počtům, zpěvu a psaní, aby měli v rukou správně psané katolické knihy. Vyžaduje se, aby každý klášter a opatství vydržovaly školu. Tyto školy budiž každoročně kontrolovány hodnostáři pověřenými tímto úkolem….“

Alcuin členil vyučování na tři hlaví stupně: elementární (učení motlitbám, žalmům a zpěvu, čtení a psaní) artistické (sedmero zvláště gramatika a rétorika)
a teologické (znalost Bible). Hlavní metodou výuky měla být metoda otázek
a odpovědí.

I když po Karlově smrti upadla většina reforem v zapomnění a farní školy se udržely pouze ve městech a brzy slynuly s novým typem škol partikulárních, přesto byla snaha o navázání křesťanství na antickou kulturu relativním pokrokem, který pomalu sice, ale přece jen razil cestu těm, kteří měli v příštích stoletích již příznivější podmínky k rozvinutí antického dědictví.


3.5 Reformy Karla Velikého

Zásadní vady a nedostatky klerikálního školství jako první řešil Karel Veliký (768 - 814). Za 46 let jeho kralování se francká říše stala novou západní velmocí, jež zahrnovala všechny germánské kmeny. Západořímská císařská hodnost (korunován o vánocích roku 800), která ležela přes 300 let ladem, jej vybavila nárokem být králem evropských králů a obnovit jednotu impéria.

Doba jeho vlády bývá často přirovnávána k první renesanci.[1] Ve skutečnosti šlo o využití částí antického trivia. Cipro (2002, s.180) konstatuje, že i když nešlo o renesanci v pravém slova smyslu, tento čin vnesl paprsky světla do dřívějšího temna programové negramotnosti.

Karel pochopil, že říši mohou řídit jen lidé gramotní. Učinil proto vše, aby aspoň těm, kterým byla svěřována světská a duchovní správa se dostalo náležitého vzdělání. Zvýšil počet škol a snažil se je přiblížit prostému lidu. Pomocníkem mu byli učenci, které si pozval na svůj dvůr. Patřil k nim Anglosas Alcuin (735 - 804), Langobard Paulus Diaconus (sepsal dějiny Langobardů) a životopisec Karla Velikého, Einhard (770 - 840).

Za pomoci Alcuina, nejslavnějšího učence své doby, provedl reorganizaci dvorské palácové školy (schola palatina). Přitom Alcuin dostal funkci, kterou lze přirovnat k dnešní funkci předsedy vědecké akademie a zároveň ministra školství.[2] Pod jeho vedením se z palácové školy stalo centrum vzdělání pro celé království a v podstatě i pro celou západní Evropu. Reformátor kolem sebe soustředil tehdejší intelektuální elitu. Volné sdružení vědců, spisovatelů, dějepisců
a dalších učenců nazýval „akademiky.“ Vznikl tak předobraz budoucí vědecké akademie. Ve škole, jejíž hlavní sídlo bylo v Cáchách, se připravovali princové
a princezny z královského rodu (a také samotný Karel Veliký). Vzorem ji byla římská škola, hlavním obsahem byla především gramatika a rétorika.

Gramatika a další nauky sedmera měly pro Alciuina i zcela praktický význam. Jejím studiem se měla povznést vzdělanost a zejména rozšířit znalost správného užívání latinského jazyka, bez hrubých chyb a vulgarismů, které znesnadňovaly dorozumění a správný výklad Karlových dekretů.

Druhá vlna reforem se týkala klerikálního školství. Karel pochopil význam náležitě vzdělaného kněžstva. V každém klášteře i biskupském sídle vznikají „školy čtoucích dětí“. Učilo se zde žalmům, písmenům, čtení, zpěvu, počítání církevnímu i gramatice. Významná klášterní škola, kterou Alcuin pozvedl na úroveň vysoké školy, byla v Tours. Stala se přípravkou pro budoucí učitele
a šiřitele vědy, biskupy a opaty. Jeho žákem zde byl Hrabanus Maurus (780 - -856).[3]

Nejdůležitější a nejširší byla reforma třetí. Zaváděla systém farních škol. Objevuje se zde první idea všeobecného vzdělání náboženského. Farář byl povinen vychovat a vzdělat žáky z prostého lidu. Rodiče byli povinni děti do škol posílat. Jednotlivé výklady Písma poslouchali dohromady s dětmi. Šlo vlastně
o předstupeň obecné školy s důrazem na víru a to v národním jazyce!

Uveďme pro charakteristiku Alcuinovy a Karlovy školské a kulturní politiky úryvek z kapituláru vydaného v roce 789:[4]

„Nařizuje se také, aby se otvíraly školy, kde se učí děti čtení, aby v každém klášteře, v každém biskupství byli žáci, kteří se učí žalmům, počtům, zpěvu a psaní, aby měli v rukou správně psané katolické knihy. Vyžaduje se, aby každý klášter a opatství vydržovaly školu. Tyto školy budiž každoročně kontrolovány hodnostáři pověřenými tímto úkolem….“

Alcuin členil vyučování na tři hlaví stupně: elementární (učení motlitbám, žalmům a zpěvu, čtení a psaní) artistické (sedmero zvláště gramatika a rétorika)
a teologické (znalost Bible). Hlavní metodou výuky měla být metoda otázek
a odpovědí.

I když po Karlově smrti upadla většina reforem v zapomnění a farní školy se udržely pouze ve městech a brzy slynuly s novým typem škol partikulárních, přesto byla snaha o navázání křesťanství na antickou kulturu relativním pokrokem, který pomalu sice, ale přece jen razil cestu těm, kteří měli v příštích stoletích již příznivější podmínky k rozvinutí antického dědictví.

Karel Veliký na malbě Albrechta Dürera, kolem roku 1511/13

38

Katedrála v Cáchách

Soubor:Aachen Cathedral from north.jpg

Hrabanus Maurus (vlevo) podává se svým učitelem
Alkuinem Martinu
z Tours (vpravo) svůj spis "Chvála svatému kříži"
kolem roku 831/40

Hrabanus Maurus (vlevo) podává se svým učitelem Alkuinem Martinu z Tours (vpravo) svůj spis



[1] srovnej KÁDNER, O. Dějiny pedagogiky I., s. 148

[2] CIPRO, M. Galerie světových pedagogů I., s. 180

[3] Rabanus Maurus (776 - 856), žák a přítel Alcuinův. Působil na klášterních školách, vychoval řadu učitelů a pro potřeby jejich vzdělávání sepsal spis De clericoricum institutione. Antické sedmero svobodných umění učinil integrální součástí kněžského studia
a s nimi i pohanskou filozofii. Což mu v 19.století vyneslo titul Primus praeceptor Germaniae (první učitel Německa).

[4] CIPRO, M. Galerie světových pedagogů I., s. 182


3.6 Počátky školství na českém území


Počátky vzdělanosti na českém území do 10. století souvisí s Velkomo-ravskou říší.


clip_image002.jpg Na Moravě byly zakládány první křesťanské kostely ve Velehradě, Olomouci a Brně patrně již za vlády knížete Mojmíra (+ 846).

Západofranský král Ludvík Němec se po příkladu svého děda (Karla Velikého) snažil upevnit svoji moc nejen mečem, nýbrž i šířením víry křesťanské. Moravu chtěl připojit k biskupství Pasovskému a posílal na Moravu latinské kněží. Slovy cizími učili zákonu lásky, slovy nesrozumitelnými lidu moravskému hlásali o pravém Bohu. Lid jim nerozuměl. Proto se kníže Rastislav (846-869) obrátil se do Říma k papeži, aby na Moravu poslal schopné učitele víry. Když však žádosti jeho nebylo vyhověno, vypravil posly k řeckému císaři Michalovi do Cařihradu. V roce 863 vypravil císař Michal zkušené misionáře, bratry ze Soluně, Konstantina a Metoděje. Oba slovanští věrozvěsti působili nejen jako šiřitelé křesťanství, ale i jako „první učitelé národa“.

Protože Moravané neměli vlastní písmo, vytvořil Konstantin (ještě před odchodem na Moravu) první slovanskou abecedu (hlaholici). Nově přepsal bibli i jiné náboženské texty, které přeložil z řečtiny do staroslověn­ského jazyka. K překladu evangelia vytvořil veršovanou předmluvu tzv. Proglas. Oba bratři patrně založili i první školy. Vyučovacím jazykem byla staroslověnština, jejíž užívání při boho­službách římská kurie povolila.

Roku 867 se vypravili Konstantin a Metoděj do Říma, aby u papeže Hadriana II., jakožto u nejvyšší hlavy církevní, vyžádali zřízení biskupství pro země slovanské. Po dvouletém přesvědčování nakonec papež jmenoval Metoděje arcibiskupem moravským a pannonským. Konstantin se však již na Moravu nevrátil. Ochuravěl a vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril.

Na Velké Moravě nezbyl nakonec ze slovanské církve kámen na kameni. Knížete Rastislava odstranil jeho mocichtivý synovec Svatopluk (869-894), který na čas ovládl i území Čech. Roku 885 skonal i Metoděj a věcí církevních ujal německý duchovní Wiching. Nový arcibiskup jmenovaný Metodějem, kněz moravského původu Gorazd, byl spolu s mnoha jinými uvržen do žaláře. Metodějovi žáci se odmítli podřídit papežovu usnesení a odešli do Čech, Bulharska a Ruska.



41

Kunští bratří Konstantin a Methoděj přisli na Velehrad, aby tu hlásali učení Kristovo. (Mathauser 1923)




42

Mapa Velké Moravy a Přemyslovského knížectví v 9. století


clip_image002.jpg Co víme o Přemyslovských Čechách v době cyrilometodějské mise na Moravě? Země byla rozdrobena na řadu větších a menších kmenových státečků, mezi kterými jistě probíhaly boje o nadvládu jedněch nad druhými. Postupně se začal prosazovat zejména kmen Čechů, usedlý v centru země, řízený rodem Přemyslovců.

První historicky doložený kníže Bořivoj (+ 895) se dal dle zachovaných zpráv i s manželkou Ludmilou a družinou pokřtít od Metoděje (kolem roku 874). Tím byla křesťanství otevřena cesta i do Čech. Právem tedy bývá Bořivoj zván prvním křesťanským knížetem českým. Vybudoval kostel sv. Klimenta na Levém Hradci a později kostel na Pražském hradě. Zde při kostele Panny Marie vznikla roku 890 škola, na které se podle legend vzdělával pozdější kníže Václav (+ asi 935).

43

Pokřtění Bořivoje od arcibiskupa Metoděje, Velislavova bible (po roce 1340)

Druhý Přemyslovec, syn Bořivoje, kníže Spytihněv I. (895-905) se hned na počátku své vlády a po smrti moravského panovníka Svatopluka vypravil a s dal-šími českými velmoži do bavorského Řezna, aby se všichni společně poddali vévodovi Arnulfovi. Toto bývá vykládáno jako doklad skutečnosti, že tenkrát se české kmeny odtrhly od Velké Moravy.

Na Budči nechal postavit rotundu Petra a Pavla, dnes nejstarší (částečně) dochovanou stavbu na území Čech, a na Pražském hradě přebudoval již zmíněný nejstarší kostelík Panny Marie.

Po smrti Spytihněvově panoval v Čechách bratr jeho Vratislav I. (905-921), o němž dochovalo velmi málo zpráv. Byl ženat s Drahomírou, knížecí dcerou, pocházející ze slovanského kmene Stodoranů. Podle legend spolu měli 7 dětí z toho 3 syny (Václava, Boleslava a Spytihněva). Opět jen legend se dovídáme, že syna Václava vyučovala babička Ludmila na Budči. Vratislav začal budovat kostel Jiřího na Pražském hradě. Nedokončil jej, zůstaly po něm jen nepatrné stopy.


44

Sv. Ludmila s kníže Bořivoj vyučují na Budči sv. Václava (Hellich, 1880)

Svatováclavská tradice sehrála v českých národních dějinách neobyčejně významnou roli. Pojila český národ v kritických časech, za válek, hladomorů i ve staletích germanizace se Václavovo jméno vynořovalo jako symbol národa
a vlasti
. Křesťanský mučedník, poté i velvyslanec přemyslovského rodu na nebi, byl prohlášen za patrona celého českého národa. Václav se objevil na praporcích, na mincích, na husitských pavézách, korunovační klenoty získaly přídomek „svatováclavské“, čtvrtý přemyslovský kníže se nakonec, po bitvě na Bílé hoře, ocitl i mezi Blanickými rytíři, aby s nimi vyjel v nejhorších chvílích národa na statném bělouši, atd..

45

Vražda sv. Václava Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy (před rokem 1006)

Legendizovanou bratrovraždou se na český trůn dostává Boleslav I. (935-
-972).
Během doby jeho vlády se české země významně územně i mocensky posílily, zahrnovaly území přes Moravu až na Slovensko, přes Poodří až do okolí Krakova. Sňatek mezi sestrou Mladou a Měškem I. Polským měl být zárukou zřízení samostatné církevní provincie.

Zřízení biskupství se však nedočkal, stalo se tak za vlády jeho syna Boleslava II. (972-999). Ten se roku 973 dohodl s císařem Ottou I. o zřízení pražské diecéze. Sídlem biskupovým stal se chrám sv. Víta na Pražském hradě. Prvním pražským biskupem byl saský benediktinský kněz Dětmar. Po něm Slavníkovec, vzdělaný mnich Vojtěch, který uvedl do země mnichy benediktinské řehole.

Připomeňme, že Boleslav II. se zasloužil nejen o křesťanské záležitosti, ale především politicky sjednotil Čechy a podřídil je vládě jediného panovníka. Stalo se tak v roce 995 po vyvraždění Slavníkovců. Od té chvíle neměli Přemyslovci v zemi rovnocenné soupeře. V Čechách nezbyl jediný živý Slavníkovec.[1] Knížectví Přemyslovců vzrostlo rázem takřka na dvojnásobek. Kontury hranic, ač přesně nevytyčených, se počaly přibližně podobat hranicím dnešním. Přemyslovci se na více než 300 roků (do r. 1306) stali jedinými vládci tohoto území a ještě je brzy podstatně rozšířili připojením Moravy.

Smrtí Boleslava II. na dlouho pobledla sláva knížat českých, a to vinou prvorozeného syna Boleslava III. (999-1002/1003) zvaného Ryšavý. Jakkoli o něm dějepisci málo dochovali zpráv, činy jeho ukazují, že to byl krvelačný ukrutník, člověk podezíravý, mstivý a zvrhlý. Také duševní jeho schopností byly nevalné. Po válkách s Polským bratrancem, Boleslavem Chrabrým, mu zůstaly z veliké říše pouze Čechy.

Mezi léty 1003-1012 se o českou korunu prali Boleslavovi bratři Oldřich
a Jaromír. Konečný klid na trůnu nastal až v roce 1035 s nástupem Jaromírova syna knížete Břetislava I. (1035-1055). Břetislav, zvaný Kosmasem jako český Achilles, byl statečný panovník a neohrožený válečník. Umínil si, že opět povznese slávu říše České. Znovu připojil ztracené země. Samostatnost říše chtěl pojistit zřízením vlastního arcibiskupství českého. V roce 1039 podnikl válečnou výpravu do Polska a z dobytého Hnězdna přivezl do Čech ostatky sv. Vojtěcha. Nechal je uložit v kostele sv. Víta. Aby předešel sporům mezi svými syny vydal tzv. stařešnický zákon, podle kterého měl být českým knížetem vždy nejstarší člen Přemyslovského rodu.

Spytihněv II. nástupce knížete Břetislava I., nejstarší z jeho pěti synů, v pořadí jedenáctý přemyslovský vládce. Panoval však jen šest roků (1055-1061), zemřel předčasně, takže po sobě nezanechal v dějinách výraznější stopu. Na pražském hradě nechal zbudovat románskou baziliku sv. Víta. Nahradila malou, nevyhovující rotundu z časů knížete Václava, aby pak za Karla IV. sama ustoupila monumentální gotické katedrále.

Podle Břetislavova zákonu měl po jeho smrti na trůn nastoupit nejstarší z bratří Vratislav II. (1061-1092). Hned z počátku vlády měl však spory se svými třemi bratry, zejména s Jaromírem (pozdějším pražským biskupem). Také proto bylo v roce 1063 v Olomouci zřízeno druhé biskupství, čímž se Morava ve věcech církevních oddělila od Čech. Při sv. Vítu nechal založit slavnou katedrální školu, kterou později navštěvoval například Kosmas. V té době byl papežem Řehoř VII., který se snažil povznést církev a vybavit ji z područí světského. S tím však nesouhlasil mladý německý král a pozdější císař, Jindřich IV. Vratislav II. se postavil na jeho stranu a pomáhal mu v bitvách. Jindřich IV. z vděčnosti za služby znamenité poctil Vratislava II. v roce 1085 titulem královským (omezeným však pouze na jeho osobu). Vratislav měl celkem 9 potomků, 6 synů
a 3 dcery. Čtyři jeho synové (dva zemřeli) se vystřídali na knížecím křesle: Břetislav II., Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I.

Nejstarším členem rodu byl po smrti Vratislavově jeho bratr Kunrat, který nastoupil na trůn, zemřel však již po několika měsících. Po něm stolec knížecí připadl po zákonu Břetislavovi II. (1092-1100). Ten ostře vystoupil proti všem pohanským kultům a vypudil definitivně z Čech mnichy ze Sázavského kláštera. Na místo nich pak usadil mnichy řádu latinského. Chtěl pojistit trůn pro svého bratra Bořivoje, ač byli jiní členové rodu starší. Oporu hledal u císaře Jindřicha IV., kterému za to nabídl Čechy v léno říše Německé. To znamenalo, že císař mohl dát Čechy komu chtěl!

Byl to osudný byl krok. Neboť Čechy byly vydány na pospas různým sporům mezi uchazeči o trůn. Po jeho smrti nastoupil na trůn Bořivoj II. (1101-1107 a 1117-1120).
Na počátku vlády se musel vypořádat s Oldřichem, který měl být podle stařešnického zákona měl být knížetem. Jakmile jednoho soupeře přemohl, vyskytl se olomoucký Svatopluk. Ten 1107 vtrhl do Čech, vyhnal Bořivoje a sám se téhož roku ujal vlády. Ze sporů mezi Čechy obrovsky profitoval císař Jindřich V., kterému slíbil každý z nich mnoho peněz. Svatopluk začal drancovat Čechy, sebral poklady chrámové, dal snést vše, co jen mělo cenu a bylo možno zpeněžit. Německý král kořistil, Čechové naříkali. Mimo to nechal vyvraždit příslušníky dalšího z mocných rodů - Vršovce. Nedlouho na to byl sám zavražděn.

Trůn sedmnáctému přemyslovskému knížeti Vladislavovi I. (1109-1125) přiřkl německý král Jindřich V. Ve srovnání s předchůdci vládl poměrně dlouho. S chotí Richenzou měl 4 děti (syn Vladislav II. se stal později dalším českým králem).

Významnou postavou v době jeho vlády byl děkan pražské svatovítské kapituly - Kosmas (asi 1045-1125). Muž, bez kterého bychom o nejstarších českých dějinách nevěděli téměř nic. Náš první historik a literát, u něhož známe nejen dílo, ale i jméno. Na sklonku vlády Vladislava I. sepsal tři knihy Kroniky české (Chronica Boemorum, v přesném překladu Kronika Čechů). Položil tak práh našemu dějepisectví, neboť prvně a s úmyslem zachovat zprávu potomkům zachytil minulost Čechů od mýtických dob po svou vlastní současnost. Kronika stojí na úplném počátku české historiografie a je obecně považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo. Zároveň je to jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro poznání českého raného středověku.

Původní text byl napsán latinsky. S tím souvisí i poměrně omezená čtenářská obec, které je kronika určena. Vedle vzdělaného kléru se jedná především
o velmožskou elitu, která spolutvořila politické dějiny přemyslovského státu. Nedá se předpokládat, že by tito Čechové uměli číst, spíše se v literatuře naznačuje, že měli patřit k posluchačům Kosmovy kroniky. Jako důkaz vlivu Kosmova díla na soudobé politické myšlení se uvádí výzdoba znojemské rotundy sv. Kateřiny, která vznikla z podnětu údělného knížete Konráda II. jen krátce po vzniku kroniky a kde je zobrazena přemyslovská pověst přesně v intencích Kosmova vyprávění.

Kosmova kronika byla často opisována a stala se předlohou pro další pokusy zpracovat české dějiny po roce 1125. Těmto kronikářům, kteří na kroniku navázali patří: Kanovník vyšehradský, Mnich sázavský nebo Vincentius. Vedle toho jako svůj zdroj kroniku používala většina pozdějších nejen středověkých kronikářů (výrazně např. Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína).



[1] Poslední příslušníci rodu, bratři Soběslav a Vojtěch (a s nimi snad třetí, nevlastní bratr Radim) byli v té době na misijní cestě mimo území Čech.



46


Přenesení ostatků biskupa Vojtěcha, ubitého pohanskými Prusy 23.dubna 997, z polského hlavního města Hnězdna do Prahy 28. srpna 1039. Schránku nesou vévoda Břetislav I., princezna Mlada
a pražský biskup Šebíř.

Historie českého národa v obrazech, Trenkvald 1923




Čtvrtým, posledním a zřejmě i nejschopnějším z Vratislavových potomků, kteří se v průběhu let 1092-1140 vystřídali na trůně byl Soběslav I. (1125-1140), statečný a úspěšný válečník. Roku 1126 dokázal na hlavu porazit německého krále a budoucího císaře Lothara III. Měl 5 dětí, z toho čtyři syny (Vladislava, Soběslava II., Oldřicha a Václava).

Jako nejstarší nastoupil na trůn devatenáctý Přemyslovec a v pořadí toho jména druhý - Vladislav II. (1140-1172). Byl synem Vladislava I. Za svého panování se zúčastnil druhé křížové výpravy. Roku 1158 přispělo statečné české vojsko, osobně vedené Vladislavem, k vítězství císaře Barbarossy v jeho italském tažení proti Milánu. Podíl Čechů na tomto úspěchu byl bez nadsázky rozhodující. Však také odměna za pomoc královská koruna, byla českému panovníkovi pro jistotu udělena už předem (1158). Vladislav II. byl dvakrát ženat, nejprve s Gertrudou z Babenberku, přičemž ze čtyř dětí v prvním manželství zasáhl později do dějin především Bedřich (Friedrich). Se svou druhou ženou, královnou Juditou, měl tři potomky - Vladislav Jindřich byl krátký čas knížetem, poté moravským markrabětem, Přemysl Otakar I. se posléze stal prvním českým dědičným králem.

Jedinečným technickým dílem z posledních let vlády krále Vladislava se stala výstavba prvního kamenného mostu na našem území, tzv. Juditina.

Připomeňme ještě, že za Vladislava II. výrazně vzrostl počet klášterů v českých zemích (o tom vypovídá následující kapitola). I když zde klášterní síť zdaleka nedosahovala hustoty klášterů v západní Evropě. Zatímco na počátku Vladislavovy vlády bylo v českých zemích 11 klášterů, na jejím konci dosáhl počet mužských i ženských klášterů všech řádů počtu 23.

Po době slávy a rozkvětu přesmutný nadešel v říši České úpadek. Sobectví, pýcha, lest i zrada vlastních synů z rodu knížecího rozbujely tak, že český trůn ve 24 letech (1173-1197) desetkrát měnil svého pána. Posuďte sami: Bedřich (1172-1173,1178-1189), Soběslav II.(1173-1178), Konrád II. Ota (1189-1191), Václav II. (1191-1192), Přemysl Otakar I. (1192-1193), Jindřich Břetislav (1193-1197), Vladislav Jindřich (1197), Přemysl Otakar I. (1197-1230).

Náš dějinný výklad k českým dějinám uzavřeme nejvýznamnějším panovníkem, prvním z Otakarů. Po Vratislavovi II. a Vladislavovi II. se Přemysl Otakar I. (1197-1230) stal třetím českým králem, na rozdíl od předchůdců však získal královskou korunu dědičně. Od té doby přecházela koruna i královská hodnost na prvorozené syny. Obratnou a pružnou diplomacií si dokázal zajistit svému majestátu uznání všech rozhodujících autorit včetně papeže. Během prvních patnácti let vlády významně posílil svou mezinárodní pozici a roku 1212 obdržel v proslulé „Zlaté bule sicilské“ potvrzení všech zisků, jichž se dopracoval.

Privilegium budoucího císaře Friedricha II. zahrnulo uznání českého státu jako nedělitelného územního celku, vnitřně samostatného a povýšeného na dědičné království. Zlatá bula napravila politické ztráty minulosti a pojistila českou státnost pro budoucno.

Kosmas

47

48

Znojemská rotunda – severní polovina 4. pásu maleb.

Deset pražských panovníků.
(Bořivoj [09], uprostřed sv. Václav [13] v přilbě, poslední Břetislav [18])

Zdroj: http://www.moraviamagna.cz

Zlatá bula sicilská

49

Povíváme-li se rámcově na písemnictví a tedy i vzdělanost 12. století, můžeme konstatovat vzniká výhradně za zdmi klášterů a chrámových kapitul. Duchovním, jediným vzdělancům té doby, náleží monopolní dovednost psát, latině patří monopol jazykový. Česky v Čechách zatím nikdo nepíše.

Nicméně určité literární dění, pravda skromné, už pozorovat můžeme. Pokračovatele nachází zvláště kronikářský popud Kosmův. Po roce 1140 dopsal oslavu časů Soběslava I. neznámý muž, kterého nazýváme Kanovníkem vyšehradským. Roku 1167 skončil uprostřed věty svou práci letopisec Vincencius, účastník italského tažení krále Vladislava a očitý svědek bojů u Milána, jehož dílo lze s trochou nadsázky označit za náš nejstarší cestopis. Nedlouho po smrti Vladislava II. vznikla zdařilá latinsky psaná kronika Mnicha sázavského. K přelomu 12. a 13. století sahá letopis milevského opata Jarlocha. I ten končí uprostřed věty, ba uprostřed slova při líčení událostí r. 1198. Vedle toho jako svůj zdroj kroniku používala většina pozdějších nejen středověkých kronikářů (výrazně např. Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína).


50

Rodokmen prvních Přemyslovců

Zdroj: http://old.hrad.cz/pics/premyslovci_1.gif

Klášterní školy církevních řádů na českém území

Počátky církevních řádů na našem území jsou těsně spjaty s upevňováním raně středověkého českého státu v poslední třetině 10. století, doprovázeného šířením křesťanství v dosud silně pohanském prostředí přemyslovských Čech.

Nové kláštery postupně pronikaly do všech oblastí života středověké společnosti. Staly se významnými ohnisky vzdělanosti, místem výuky příslušníků knížecí rodiny. Jejich nejvyšší představení se jako přední poradci a diplomaté účastnili politického života na pražském knížecím dvoře. Mezi řeholníky působili i četní filosofové, teologové a literáti.

V klášterech se pěstoval konkrétní historický zájem o zaznamenávání pamětihodných událostí ze života řeholních komunit i z širšího politického a sociálního dění. Mezinárodní organizace řádů a trvalé kontakty s mateřskými konventy v zahraničí urychlovaly přijímání a domestikaci hlavních myšlenek reformních hnutí i vyspělých kulturních proudů.

Prohlubování křesťanství a jeho pronikání ke stále širším vrstvám obyvatelstva se stalo jedním z předních úkolů prvních mnišských komunit, až téměř do poloviny 12. století pouze benediktinských.

Příchod dalších řádů do českých zemí souvisí s novými idejemi římské církve a jejím programem emancipace, který byl formulován na velkém Lateránském koncilu roku 1139. Program našel horlivé zastánce především u mladších řeholí premonstrátů a cisterciáků.

K největšímu rozmachu klášterního života v Čechách došlo ve 13. století, kdy rozšířily především mladší církevní řády, zatímco starší řehole dospěly
k určité stagnaci. Ve srovnání s předchozím vývojem je patrný hlavně úbytek benediktinských konventů, obdobná situace byla u premonstrátů. Naproti tomu se stále více v silnějším zastoupení objevují řády rytířské, souběžně s nimi pak nastupují i řády křižovnické. Předními průkopníky v naplňování snahy o spojení duchovních hodnot a křesťanských představ s novou životní realitou byli dominikáni a minorité. Ještě ve 13. století přibyly k prvním mendikantům další žebravé řády, zakládající svoji existenci rovněž na ideálu dosažení chudoby a nejprostších forem života. Nejprve to byli augustiáni poustevníci a ve 14. století pak obutí karmelitáni, servité, pavláni a pavlíni. V této době začínají působit
v Čechách i některé nové mnišské řády, jako například kartuziáni či celestini.

Rozvoj středověkých klášterů byl přerušen průběhem husitských válek,
v nichž původní snaha o reformě a mravní očistě církevního života přerostla
v nespoutaný útok zejména proti církevním řádům a obrovskému majetku některých klášterů.[1] Značný počet klášterů již nikdy nebyl obnoven, většina ostatních v pohusitské době pouze živořila.

Oživení řeholního života nastalo až za vlády Jiřího z Poděbrad. Obnovu řeholních institucí znovu přerušila postupující protestantská reformace, v níž katolická strana stojící v menšině těžce zápasila o svoji existenci. Úplný obrat
v tomto vývoji přinesly až výsledky třicetileté války.

V následujícím přehledu se podíváme na působení klášterních řádů v Če-chách v období středověku:

V souladu s vývojem klášterní organizace byla první klášterní škola na Českém území určena pro příslušnice řádu benediktinek. Mlada Přemyslovna, přivedla roku 967 z Říma sestry benediktinky do kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Roku 993 vznikl břevnovský klášter jako společné dílo sv. Vojtěcha
a knížete Boleslava II. V průběhu 11. a 12. století byly obsazeny i další benediktinské konventy, jako například Ostrov, Sázava, Rajhrad, Třebíč, Opatovice
a další.

Řád premonstrátů byl založen sv. Norbertem z Xanten (asi 1082 – 1134). Se svými žáky se uchýlil do pustiny v Prémontré v severní Francii, kde založil samostatný řád, jehož úkolem a cílem je posvěcování sebe i druhých, žít s Bohem a druhé k Bohu přivádět. Řád se brzy rozšířil do celé Evropy, v 18. století podnikal misie i v Africe a Americe.

Sv. Norbert byl v 17.století prohlášen za patrona České země a jeho ostatky byly přeneseny do pražského Strahovského kláštera, kde jsou uloženy dodnes.
V českých zemích měli premonstráti kláštery například v Želivě, v Teplé a na Moravě v Nové Říši.

Cisterciácký řád vznikl z reformního hnutí v benediktinském řádu v severní Francii. Jeho zakladatelem je sv. Robert (asi 1027 – 1111), opat benediktinského kláštera.Ten odešel se skupinou mnichů do pustiny Citeaux u Dijonu, kde založili nový klášter, ve kterém chtěli obnovit ideál mnišství a plně zachovávat řeholi
sv. Benedikta.

Do českých zemí uvedl řád kníže Vladislav II., který založil roku 1143 klášter v Sedlci u Kutné Hory. Další kláštery byly v Plasech, Nepomuku, Hradišti nad Jizerou, Svatém Poli, Oseku, na Velehradě, ve Žďáru nad Sázavou, ve Vyšším Brodě, Vizovicích, ve Zlaté Koruně, na Zbraslavi a ve Skalici. Kromě Oseku a Vyššího Brodu byly všechny zrušeny císařem Josefem II.

Zakladatelem řádu františkánů (1223) je sv. František z Assisi (1182-1226), zvaný Serafinský. Ve svých latinských a italských zpěvech adoru­je chudobu, lásku k člověku a přírodě. Od františkánů se oddělili minorité, kteří zmírnili svou askezi.

První ženský klášter klaristek k nám přináší v roce 1233 Anežka Přemyslovna (+1282), dcera českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherský, česká princezna a abatyše kláštera Na Františku.

Řád bratří kazatelů jako žebravý založil v roce 1215 na základě španělský šlechtic a kněz Domingo de Guzmán - sv. Dominik (1174-1221).

Původním posláním dominikánů bylo kázat a zpovídat věřící, a působit tak proti šíření herezí (především katarského učení). Řád neměl vlastnit žádný majetek a jeho členové nebyli vázáni na konkrétní klášter. Měli žít v chudobě pouze
z almužen po způsobu heretických kazatelů, aby se tak více přiblížili lidu a mohli přimět zbloudilé sektáře k návratu do lůna katolické církve. Dominik dbal o to, aby se jeho druhům dostalo nejprve dobrého teologického vzdělání a posílal je na významné univerzity do Paříže, Bologne nebo Oxfordu. Vzdělání jim mělo pomoci odhalit a účinně potírat kacířství. Celoživotní studium se pro dominikány stalo formou askeze, fyzická práce se nepožadovala.

Mezi nejznámější dominikány patřili významní středověcí učenci Albertus Magnus a Tomáš Akvinský.

Roku 1233 svěřil papež Řehoř IX. dominikánům inkvizici ve Francii. Pojmenování řádu pak bývalo vykládáno jako domini canes - psi Boží a členové řádu také bývali jako psi zobrazováni ve výtvarném umění.

Koncem 15.století napsali dominikánští inkvizitoři Heinrich Insistoris
a Jakob Sprenger neblaze proslulý spis Malleus maleficarum - Kladivo na čarodějnice (1487), návod, jak vyhledávat a rozpoznávat čarodějnice. První vydání následovala řada reedic a 16 dalších vydání. Příručka, vyznačující se značným fanatismem,byla používaná až do 18.století.



[1] asi 170 klášterů bylo husity dobyto a jejich majetky zabaveny


3.7 Rytířská výchova

clip_image002.jpgVedle kněžstva se výchovy dostávalo jako jedinému stavu také rytířstvu.
Ve světě profánním bylo jakousi analogií duchovenstva ve světě náboženském. Zpočátku bylo výsadou osobní a bylo přístupné všem, teprve později se stává dědičným. Kandidát rytířství, urozený mladík, se musil podrobit předepsané výchově. Právě v této době, se ujímá rytířstva církev. Rytíře všech zemí pojí cíl osvobození Svaté země od nevěřících. Války křižácké (1096-1270), dodaly rytířstvu náboženského posvěcení, ba i posvátného nimbu.

Ideálem rytířské výchovy byl neohrožený služebník odhodlaný bez bázně
a hany, hájit zájmy Boha, svého pána, žen a slabých, své země a církve. Z toho plyne i zaměření rytířské výchovy, odlišné od výchovy klášterní.

Realizaci šlechtické výchovy lze popsat následovně:

tělesné - jízda na koni, plavání, střelba z luku, zápas, lov

duševní - skládání básní, hra v šachy (řídce cizí jazyky francouzština
a latina)


Pasování na rytíře

55

21- slavnostní pasování na rytíře (Vlastnímu obřadu předcházely rozličné náboženské úkony. Půst, pokání, zpověď, svaté přijímání, bohoslužba, symbolická koupel. Adept se v bílém rouchu odebral do kostela, poklekl mezi svědky a odpřísáhl, že „povede život křesťanský a rytířský k ochraně slabých a utištěných, v úctě paní, ve věrnosti církvi císaři a králi.“Akt pasování se prováděl poklepání stranou meče na krk nebo na rameno se slovy „Ve jménu Boha, Svatého Michala a Svatého Jiří pasuji tě na rytíře!“ Nový rytíř přijal meč, pás, zlaté ostruhy, přilbu a štít, erb a heslo, jímž se řídil. Za provinění proti rytířské cti se odznaky odebíraly. Pán zlomil rytíři meč a vyloučil zbabělce či nečest-ného ze stavu. )


56

Rytířský turnaj

Vzdělání šlechtických dívek zabezpečovali domácí duchovní nebo mniši v klášterech. Zřídka, ale méně často jako hoši, byly dívky posílány na cizí dvory, aby se tu dotvrdily ve vzdělání i ušlechtilých mravech ve službách urozené paní. Obsahem vzdělání bylo: čtení a psaní, modlitby a žalmy, někdy i počátky latiny a sedmera svobodných umění. Kromě toho se učily ručním pracím, hudbě a zpěvu.

Nedostatek intelektuálního vzdělání (včetně čtení a psaní, které se považovalo nejen za zbytečné, ale přímo za neslučitelné s hodností rytíře), bylo podle Kádnera (1909, s.155) zárodkem rozpadu rytířstva. Po objevení střelného prachu nastává rozklad rytířstva jako přežité instituce a zaniká i potřeba této formy výchovy.


3.8 Scholastika

clip_image002.jpgPojem scholastika vychází z latinského slova scholasticus, což znamená „školský, patřící škole, školák (učitel i žák)“. Odkazuje jednak ke specifickému způsobu filosofického myšlení, tak k epoše středověké filosofie. Lze ji vymezit 9.–16. stoletím (místně se může časové určení velmi lišit!).

Doba Karla Velikého je důležitým mezníkem v dějinách středověké kultury. Neboť až do 8.století církev ignorovala, po vzoru Augustina, světský stát a jeho zřízení. Teprve za Karla Velikého došlo ke spolupráci a oboustranné podpoře, která umožnila rozkvět scholastické filosofie.

Hlavním cílem bylo racionalizovat víru. Kádner (1909, s.159) doslova píše: „…všude se má uplatnit rozumovost, všude ukázat harmonie vědy a víry.“ Scholastika se snažila o rozumové podepření církevních dogmat. Přestává pla-tit Tertullianova (160-230) zásada „Credo, quia absurdum est“, Věřím, protože
to je nesmyslné,
znamenající přímo neslučitelnost vědy s vírou. Zásadní princip scholastického bádání shrnuje výrok Anselma (1033-1109)Credo, ut intellegam Věřím, abych mohl pochopit. Podkladem pro vybudování křesťanské vědy měly být spisy Aristotelovy.

Hlavní metodou bádání je vyvozování z daných obecných premis - dedukce a dialektika. Než scholastik přistoupí k rozhodnutí otázky, pečlivě zaznamenává příslušné názory všech předchůdců, staví je navzájem proti sobě a po zvážení
a kritickém přezkoumání
jejich opodstatněnosti (a autority) dospívá nakonec k závěru, často zprostředkujícímu nebo syntetickému.

Scholastika prošla od 9. do 16. století třemi vývojovými stadii. Stručně zmíníme jejich přehled včetně hlavních zástupců:

Raná scholastika (9. - 12. století)

Vyznačuje se sporem o universálie (obecné pojmy) mezi realisty a nominalisty. Do popředí vystupuje učební metoda sic et non (ano a ne), kdy z pro-tikladů bylo vyvozováno konečné řešení. Než scholastik přistoupí k rozhodnutí otázky, pečlivě zaznamenává příslušné názory všech předchůdců, staví je navzájem proti sobě a po zvážení a kritickém přezkoumání jejich opodstatněnosti
(a autority) dospívá nakonec k závěru, často zprostředkujícímu nebo syntetickému.

Vrcholná scholastika (12. - 14. století)

Charakterizují ji tzv. sumarizační snahy, shrnutí všech vědomostí do knih – sumy. Přitom se scholastika opírala se o Písmo, učení církevních otců a Aristotelovu filozofii. V tomto období vznikla většina středověkých univerzit.

Pozdní scholastika (14.-16. století)

Vrcholí spor mezi nominalismem a racionalismem, postupně sílí vliv nominalismu. Dochází k rozvoji přírodních věd a křesťanské mystiky. Kryje se o obdobím renesance.

Humanisté a později i osvícenští filozofové vystupovali proti středověké scholastice naprosto odmítavě. Nepřijali, že v myšlení převládala formální logika a neplodná dialektika a kriticky hodnotili zejména vulgarizaci latinského jazyka. Na druhou stranu je scholastice nutno přiznat, že bezesporu přispěla rozhodujícím způsobem k utváření nových druhů škol. Díky scholastice vznikají univerzity a městské školy.



[1] Za zakladatele bývá považován anglosaský mnich Alkuin, o kterém již víme, že jej povolal Karel Veliký po tom, co se zhrozil nad úrovní vzdělanosti panující mezi kněžstvem. Alkuin zorganizoval klášterní školu, která udala směr středověkého vzdělání. Učil septem artes liberales – sedmi svobodným uměním.

[2] Ve sporu se objevily tři hlavní proudy:

realisté (krajní)– obecniny existují v mysli Boha, nejprve byly obecniny, pak věci (před věcmi = ante res)

realisté (umírnění) – obecné pojmy existují ve věcech = in rebus a jsou jejich součástí

nominalisté – obecniny jsou abstraktní jména, výplody rozumu (nejprve byly věci, pak obecniny), názvy vznikly až po věcech = post res

[3] V roce 1255 na artistické fakultě pařížské Sorbonny, byla díky Tomášovi Akvinskému, vůbec poprvé zařazena mezi přednášené disciplíny i aristotelská metafyzika.

[4] CIPRO, M. Galerie světových pedagogů I., s. 244


3.9 Vznik univerzit

Z kapitol věnovaným výchově a vzdělávání ve starověku již víme, že kořeny ideje nejvyšších vzdělávacích institucí sahají až k Platónově athénské škole (případně ještě dál až k staroorientálním despociím - v Egyptě Ramesseum).

Jako první středověká univerzita bývá nejčastěji zmiňována univerzita v Cařihradě, založená Bardasem spoluvladařem nezletilého panovníka Michaela III. (840-867) v roce 862. Neměla však dlouhého trvání a hned po jeho smrti v roce 865 zaniká.

Teprve 12. až 14. století jsou dobou vlastního vzniku a rychlého šíření evropských univerzit, jako samostatných korporací, sdružení univerzitních mistrů a žáků s vlastní správou, jurisdikcí a majetkem. Šlo o dobu velkých kulturních přeměn. Po usazení Normanů nastal v Evropě konečně klid. V Itálii došlo k rozvoji měst, ze Španělska se šíří znalost Aristotela a prostřednictvím křižáků se do Evropy dostávají nové názory a zkušenosti.

První univerzity vznikaly postupnou přeměnou původních církevních škol katedrálních se světskými školami odbornými. Nesly název universitas (spojení věd), studium generale, studium sollemne aj. na rozdíl od škol nižších, které zahrnovaly jen vymezený okruh věd.

57

Mapa nejstarších univerzit v Evropě

58

Středověká univerzita (kolem roku 1350)

Na počátku každé univerzity stojí svobodná vůle učitelů a studentů se sdružit do cechovní organizace, poskytovat teologickou, lékařskou nebo právnickou průpravu. Zároveň byly prolomeny i obvyklé sociální konvence, neboť na univerzitě do lavic zasedli příslušníci všech společenských stavů. Byl to počátek zrovnoprávnění klerického a laického světa. Po počátečních sporech se vlivem městských řádů prosadila praxe, že na univerzitu mají přístup všichni.

Jednotlivé univerzity měly podle místa svého založení specifický ráz. Podle místa vzniku, zaměření a zakladatele lze vytknout tři hlavní okruhy:

clip_image002.jpg

místo vzniku

univerzita

zaměření

zakladatel

sever Itálie

Bologna

právo

města

jih Itálie

Španělsko

Salerno/Neapol

Salamanca

lékařství

král /císař

Francie

Sorbona

teologie
artistické fakulty

církev

Zejména po vzoru pařížské univerzity vznikají další univerzity středoevropské: 1348 v Praze (32. v Evropě, 1. na sever od Alp), 1364 v Krakově, 1365 ve Vídni, 1385 v Heidelbergu, 1388 v Kolíně, 1392 v Erfurtě, 1395 v Budíně, 1402 ve Wurzburku, 1409 v Lipsku, 1419 v Roztoku. Na půdě anglické jsou nejstarší univerzity Oxford a Cambridge. Přesné datum založení neznáme. Počátky můžeme nalézt již ve 12.století.

Druhá perioda zakládání univerzit nastala na samém konci středověku. V padesátiletí 1456-1506 vzniklo dalších devět univerzit.

Nelze opomenout ještě jeden výrazný rys středověkých univerzit a to vztah k církvi. Zatímco univerzity severoitalské nebyly nikdy univerzitami církevními (pouze jim papežové propůjčovali určitá privilegia), univerzita neapolská a španělské univerzity jsou do jisté míry s církví spojeny. Zakládá je panovník, ale s vědomím církve, která má nad nimi vrchní pravomoc a dozor. Zcela opačné stanovisko představuje univerzita pařížská a její pokračovatelky ve střední Evropě, které zakládá církev. Je třeba dodat, že právě tyto univerzity se snaží z moci církve co nejdříve vymanit. Připomeňme české reformní hnutí počínající právě na univerzitě pražské. Jsou to univerzity, střediska vzdělanosti, kterým se podařilo emancipovat lidský rozum nad církevní učení.

Práva středověkých scholárů formuluje poprvé slavná „Authentica Habita“, privilegium Fridricha Barbarossy z roku 1158, zaručující právní ochranu v univerzitním městě. Rovněž zaručuje osvobození od místních daní a poplatků. Dále se zde mluví o univerzitní soudní pravomoci svěřené mistrům a dohled církevní vrchnosti. Tato ustanovení se pak stala základem univerzitních výsad na všech středověkých univerzitách.

Přes zásahy jakékoliv moci do svých práv a záležitostí, měli profesoři a žáci jeden zvláštní prostředek ke své obraně a to byla hrozba hromadného odchodu z univerzitního města. Toto bylo zároveň velmi účinnou ekonomickou zbraní. Tuto tzv. secesi prvně známe z roku 1229 z Paříže, kdy po konfliktech s měst-skými úřady studenti a mistři hromadně odešli z města a dali tak možnost vzniknout univerzitám v jiných městech. Podobné případy se ve stejné době objevily
i v Itálii, Anglii a v Čechách (1409).

Vnější organizace univerzit

Protože na univerzitách studovali studenti z různých zemí byla vnější správa rozdělena dle národů, (teritoriálně). Například pařížská Sorbona měla 4 a univerzita v Bologni dokonce 18 univerzitních národů.

Druhé dělení univerzity sleduje hledisko obsahové a podle něj se dělí na čtyři fakulty. Z nichž základní byla artistická a k ní se pojily tři odborné: teologická, právnická a lékařská. Funkcí fakulty bylo původně vyučování, zkoušení
a udílení akademických gradů. S nárůstem univerzit už není pestrost národů tak výrazná a dělení na národy zaniká. Fakulty přejímají i funkce správní.

Nejvyšším funkcionářem volené univerzitní samosprávy byl rektor. Hlavou univerzity se mohl stát kterýkoli člen univerzity, mistr nebo student, alespoň 25 letý, neženatý, nižšího svěcení (klerik) a z poctivého lože. Volební období bylo na jeden akademický rok. Jeho základní pravomocí byla správa univerzity jako celku. Z titulu své funkce přijímal nové členy univerzity a provedl jejich imatrikulaci, což byl zápis do zvláštní úřední knihy, nazývané matrika. Jako nejvyšší představitel univerzity dohlížel na dodržování jejich statut. Měl i hospodářskou funkci, kdy vedl společně s výběrčími peněz finance univerzity. Při shromážděních univerzitní obce jim předsedal. Univerzitu reprezentoval při všech běžných
i slavnostních jednáních. Pro dobu své nepřítomnosti a pro řešení každodenních záležitostí svého zástupce prorektora.

Společně s volbou rektora byl proveden i výběr rady tzv. consilia. Tento rektorův poradní orgán se skládal buď z užší rady, složené z osmi profesorů, nebo z rady skládající se ze šestnácti mistrů, volených po dvou, či čtyřech z kaž-dého univerzitního národa.

Univerzita měla ještě několik funkcionářů. Jednalo se o dva výběrčí peněz, voleni byli současně s radou. Společně s rektorem vedli účty univerzity a po dobu výkonu své funkce drželi i klíče od univerzitní pokladny. Univerzitní aparát byl doplněn ještě notářem a pedelem. Většinou to byli členové univerzity, a to převážně právnické.

Kancléřem univerzity byl vysoký církevní hodnostář, v Praze arcibiskup. Zastával církevní práva a účastnil se udílení akademických gradů.

V čele jednotlivé fakulty stál děkan volený nejprve na půl roku později
a rok. Svolával fakultu, řídil jednání, spravoval finance, ustanovoval přednášky
a disputace, předsedal zkouškám.

Život univerzitních studentů a učitelů byl neodlučně spjat s kolejemi.
Na koleji bydleli a byla jim poskytována obživa, ale probíhala zde i výuka. Pro studenty byly určeny studentské koleje (vedené direktory), profesorské obstarávali proboštové. Kolejní život byl svázán celkem přísnými předpisy, které přesně určovaly studijní a existenční podmínky kolegiátů. Vstávalo se již okolo páté hodiny ráno. Studenti se umyli, pomodlili a poté se dali do studia a odebrali se na přednášky. Teprve asi kolem desáté hodiny bylo první jídlo, druhé a zároveň poslední bývalo po odpoledních přednáškách asi v pět hodin. Mistři nosili sukně misterské a baret. Původně byli zavázáni k celibátu, teprve později se mohli ženit. Je známo, že studentský ba i učitelský život byl v době svátků a prázdnin uvolněný až nevázáný. Zajímavé svědectví v tomto směru nám dochoval Zikmund Winter.

Vnitřní organizace univerzit

Hlavní rozdíl v organizaci univerzitního studia středověkých a dnešních univerzit je v pojetí a funkci artistické fakulty (dnes jí odpovídá fakulta filozofická). Artistická fakulta nebyla rovna třem dalším univerzitním fakultám, ale měla přípravný charakter, učila sedmeru svobodných umění (lze ji přirovnat k dnešním gymnáziím). Jejím úkolem bylo doplnit všeobecné vzdělání, které získali studenti studiem na církevních nebo městských školách (připojených často k univerzitě).

Studium na artistické fakultě bylo vlastně úplným „kurzem“ trivia a quadrivia. Dělilo na dvě části po dvou letech. První kurz vedl k nejnižší akademické hodnosti, k bakalářství, obsahoval hlavně logiku a fyziku. Druhý matematiku, astronomii, metafyziku, psychologii, etiku a politiku vše v duchu Aristotelově.
Po jeho absolvování se stal studující, většinou mezi 20-21 rokem, mistrem svobodných umění. Doplňme ještě, že na univerzitu nastupovali chlapci ve věku 15-16 let, někdy i 12 letí, případně naopak dospělí muži. Přípravou jim byla latinská škola, někdy zvláštní přípravka (paedagogikum) nebo již životní praxe.

Nebylo neobvyklé, aby student dokončil jen jeden „kurz“, mnozí odcházeli do praxe jako bakaláři. Celá řada studentů nepobyla na univerzitě ani jediný rok. Tím méně posluchačů se odhodlávalo jít z artistické fakulty ještě dále na některou fakultu odbornou. Na artistické fakultě studovalo asi 65-70% posluchačů. Proto také učitelů na této fakultě bývalo nejvíce: na artistické fakultě 20-30, na teologii 2-4, na právech 3-6, na medicíně 1-3.

Absolventi ostatních fakult, na které se vstupovalo po ukončení fakulty artistické, získali titul doktora případně mistra. Úplné studium bylo přitom výjimkou. Zmínili jsme 4 leté studium na artistické fakultě. Medicína trvala 4 roky, právo 7 let a teologie 9-11 let. Aby byl zachován určitý počet studentů s univer-zitním gradem, byly zkoušky se studentům všemožně ulehčovány.

Univerzitní studium se dělilo, dle času, nikoliv dle látky, na jednotlivé semestry. Tak učitel přednášel svou látku, do kdy se mu líbilo, někdy byl hotov za 14 dní, jindy neukončil výklad ani za jeden semestr J. Zimní semestr začínal v Praze 18.října, letní o sv.Jiří v dubnu. Hlavní prázdniny byly od poloviny července do sv. Bartoloměje.

Akademická obec užívala pro svoji komunikaci latinský jazyk. Univerzitní profesoři neměli za úkol hledat nové pravdy. Měli pouze zprostředkovávat (tradere) studentům znalost určité disciplíny. Z toho důvodu se zaměřovali jen na čtení (legere, lectio) a výklad spisů církví schválených, do kterých si studenti směli vpisovat své poznámky. Z té doby pochází i diktování přednášek, což mělo nahradit nedostatek učebnic. Nezbytným doplňkem čtení byly disputace, jimž byl pravidelně vyhrazen jeden den v týdnu, kdy se shromažďovala celá fakulta, aby na základě pravd již uznaných rozhodovala o některých sporných otázkách ze všech věd. Zvláštním typem byla disputace de quodlibet, několika denní turnaj disputační. Témata disputací bývala rozmanitá od větrů uzavřených ve střevech zemských po nesmrtelnost duše. Přitom účast byla povinná, ačkoli se jí studenti snažili všemožně vyhnout.

Vznik Univerzity Karlovy

clip_image002.jpgZaložení pražské univerzity bylo v době středověku velkým povznesením vzdělanosti pro naše země a vtáhlo je ve větší míře do tehdejšího světa. Pražské vysoké učení patřilo mezi přední v Evropě, jak svou úrovní, tak počtem profesorů a studentů. Za dobu její existence prožívala období rozkvětu a rozmachu, rovněž i období stagnace. Dění na univerzitě a osoby spjaté s ní měly vliv na utváření názorů a politické dění v naší zemi.

S prvními vzdělávacími institucemi v Českých zemích jsme se seznámili v předcházejících kapitolách. Jednalo se však o nižší školy. Nejvyšší vzdělání bylo možné získat jen studiem v zahraničí. O založení univerzity, po vzoru italském, se pokoušel Václav II. (1278 - 1305) již v roce 1294. Pro velký odpor české šlechty se však jeho sen nepodařilo uskutečnit. Teprve český král a císař Karel IV. (1316 - 1378) dosáhl toho, aby se Praha stala tím, čím byla Paříž zemím západním. Snažil se vytvořit z Prahy vytvořit sídlo odpovídající jeho moci. K této představě náleželo i vysoké učení, jimž se pyšnila Sorbona.

clip_image002.jpgK založení pražské univerzity došlo díky dvěma důležitým listinám. První z nich bylo privilegium papeže Klimenta VI. vydané roku 1347. Díky ní mohla být univerzita úplná, tj. i s teologickou fakultu. Už následujícího roku tj. 1348 svolal Karel IV. sněm českých stavů, na němž dali tito své svolení k založení vysokého učení. Vlastní založení bylo provedeno listinou českého krále Karla IV., vydanou pod Zlatou bulou císařskou 7. dubna 1348.

60

Karel IV. zakládá pražskou universitu roku 1348.
Arcibiskup Arnošt z Pardubic
předčítá zakládací listinu v přítomnosti zástupců všech čtyř fakult. „Historie českého národa v obrazech“, Josef Trenkvald

clip_image006.jpg

Zakládací listina UK v Praze

„A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost a nad ni, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni a za zbytečné mohli pokládat, za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, nebo aby jejich dychtění bylo ukojeno, v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.

Protož, aby tak prospěšný a chvalitebný záměr naší mysli zrodil důstojné plody a aby vznešenost tohoto království byla rozmnožena utěšenými prvotinami novoty, rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, které je jak bohatstvím zemských plodin, tak příjemností místa, jelikož vším potřebným oplývá , nadmíru příhodné a uzpůsobené k tak velikému úkolu.

Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.

Doktory, mistry a žáky na kterékoliv fakultě i mimo ní, všechny vespolek
a každého zvláště, ať přijdou odkudkoliv, jak na cestě, tak při pobytu i při návratu, chceme zachovat pod zvláštní ochranou a záštitou našeho majestátu, každému pevnou záruku dávajíce, že všechna privilegia, výsady a svobody, kterých z královské moci užívají a kterým se těší doktoři a žáci jak na učení pařížském, tak boloňském, všem a jednomu každému, kdo by sem chtěl přijít, laskavě udělíme
a postaráme se o to, aby ty svobody byly ode všech a každého jednoho neporušitelně zachovávány.

Toho všeho na svědectví a pro bezpečnější jistotu dali jsme vyhotovit tuto listinu a kázali jsme ji potvrdit pečetí našeho majestátu.

Dáno v Praze léta Páně tisícího třístého čtyřicátého osmého, v prvé indikci, sedmého dne měsíce dubna, druhého roku našich království“


Pro organizaci nové univerzity měly být vzorem univerzity v Boloni a Paříži. Ve skutečnosti to byla pouze fráze, protože se obě univerzity v mnohém odlišovaly. V Paříži totiž samosprávu řídili profesoři, v Bologni studenti. Pražské učení si vytvořilo jakousi „střední cestu“, přičemž většinu organizačních norem převzalo z Paříže.

clip_image008.jpgPo vzoru pařížské univerzity mělo pražské učení čtyři fakulty: artistickou, právnickou, medicínskou a teologickou. Jednotlivé fakulty měly svého nebeského ochránce:



Pečeť Univerzity Karlovy

Svým založením byla však ústavem Českého království, jak to symbolicky vyjadřovalo soudobé pečetidlo, na němž Karel odevzdává svou donaci do rukou zemského patrona sv. Václava.

V roce 1351 měla nová univerzita již první promoci tj. posluchačům, kteří přísnými zkouškami prokázali potřebné vědomosti, byly udělovány slavnostně akademické hodnosti (bakalář, mistr a doktor). Vlastní budovu ovšem tehdy pražské učení nemělo, jako ji neměly ani jiné evropské univerzity. Slavnostní akty se uskutečňovaly u sv. Víta, nebo v arcibiskupově dvorci na Malé Straně.

Proto se Karel IV. postaral o založení kolejí pro profesory a první univerzitní přednášky. Nejstarší a také nejstarší kolejí ve střední Evropě je Collegium Carolinum (dnešní Karolinum). Postupně přibývaly i další koleje pro studenty: v Celené, Kaprově ulici, při Betlémské kapli aj.

Rovněž po vzoru Sorbony se členové pražské univerzitní obce dělili na národy. Nebyla to však seskupení národnostní, nýbrž spíš „směrová“:

Na univerzitě vládli němečtí profesoři využívající
3 hlasy, které příslušely třem univerzitním národům. Mezi studenty a učiteli však vzrůstal počet Čechů, kteří s nelibostí nesli jejich nadvládu. Tento poměr k Čechům nepříznivý, byl převrácen za Václava IV. Dekretem kutnohorským v roce 1409 přičiněním Mistra Jana Husa. Češi dostali tři hlasy, Němci pouze jeden.
Což mělo za následek secesi (odchod) mistrů i posluchačů německých z Prahy.

Od té doby byla univerzita ústavem výhradně českým a živě se účastnila všech náboženských sporů před husitskými válkami. Všechny fakulty kromě teologické stály při Husovi. Načež Kostnický koncil roku 1416 univerzitu slavnostně zrušil. Čehož si univerzita nevšímala a stala se univerzitou podobojí (utrakvistickou), což ji mezinárodně izolovalo. Během husitských válek fungovala pouze fakulta artistická. Po dva roky se dokonce nevyučovalo vůbec. Koleje pustly a statky zastaveny.

Živoření trvalo až do roku 1609, kdy byla univerzita reformována jezuity. V polovině 16. století, když v Praze vznikla jezuitská kolej, povýšená císařem Matyášem roku 1611 na univerzitu, musela „stará univerzita“ čelit silné mezinárodní konkurenci, a po porážce stavovského povstání roku 1620 byla roku 1622 odevzdána jezuitům. Roku 1654 se jako Univerzita Karlo-Ferdinandova obnovily i fakulty právnická a lékařská. Ale to již před-bíháme další vývoj …


3.10 Městské školy a jejich organizace

Křižácké války obohatily duševní život Evropy o znalosti dalekých zemí
a národů. Měly vliv na radikální přeměnu středověku, přispěly k rozvoji měst. Jejich moc a bohatství plynulo především díky obchodu s dalekými zeměmi. Spolu k růstem měšťanského stavu zároveň vyvstává potřeba nového typu škol. Klerikální školy svou jednostrannou koncepcí přestávají vyhovovat potřebám doby. Vnikají specializované cechovní a městské školy (zahrnující partikulární, elementární a pokoutní školy), které měly praktičtější zaměření.

I když byly tyto ústavy financovány z městské pokladny, naráží jejich zřizování na odpor církve. Z počátku zde vyučovali klerici s nižším svěcením. V Českých zemích zásluhou husitského hnutí začaly městské rady využívat svého práva dosazovat po dohodě s univerzitou učitele, vydávat školní řády a prostřednictvím svých úředníků nad nimi vykonávat dozor (proto i název scholae senatoriaeškoly magistrátní). I když tak došlo k radikálnímu narušení monopolu církve na vzdělání, přesto jednotné církevní školství nebylo nahrazeno jednotným školstvím městským, neboť města nezískala právo zasahovat do škol církevních.

Škola partikulární (jinak také zvaná latinská) byla druhým stupněm škol. Hlavní důraz byl kladen na výuku latiny a latinské gramatiky. Předměty, které se zde vyučovaly přibližně odpovídaly skladbě předmětů na univerzitě. Oproti univerzitám se ale učila jenom část této látky. Protože bylo zapotřebí, aby žáci přicházející do těchto škol, znali základy čtení a psaní, vznikají nižší školy.

clip_image002.jpgŠkola nevyžadovala žádné zvláštní vybavení. Až do 16. století to bývaly převážně dřevěné budovy, které byly velmi malé. Hlavní a ústřední místností byla tzv. auditoř nebo také lektoř. Byla největší místností ve škole a zde probíhalo vyučování. V rohu stála obvykle katedra. Vypadala jako kazatelna v kostele. Často měla v sobě zabudovanou skříňku, ve které učitel schovával knihy. Za katedrou bývaly dvě tabule. Jedna na psaní a druhá na noty. K sezení sloužili v auditoři obyčejné lavice bez opěradel. Psalo se na jediném velkém stole, okolo kterého seděli žáci. Často také seděli na lavicích v hloučku kolem učitele. Na chodbě před auditoří bývalo uskladněno kuchyňské nádobí. K topení sloužila velká kamna, na kterých stával velký hrnec „kakabus“ na ohřívání vody nebo vaření polévky. Dalšími místnostmi bývala jedna nebo dvě komory, jako učitelův byt. Přespolní žáci měli svoji komoru, kde společně přespávali.

Chlapci se nejdříve učili rozpoznávat jednotlivá písmena, potom číst slabiky a celá slova, a teprve potom psát. Postupovalo se podle jména písmen v abecedě, alfa, béta, gamma, delta atd., která si vrývali do paměti prozpěvováním mnemotechnických veršů. K tomuto účelu vznikaly první slabikáře. Při psaní učitel nejprve vyryl dané písmeno do vosku a ostatního ho po něm obtahovali. K tomuto účelu si žáci do škol nosili voskové tabulky s rydly a třtinovými pery na psaní a pravítko ve tvaru kříže, které jim pomáhalo psát rovně řádky a dodržovat pod sebou písmena. Učitel předčítal úryvky a žáci se je učili nazpaměť. Ve výuce se využívalo maximálně sluchové paměti. Bylo to z důvodu nedostatku a drahotě knih, které nebyly dostupné všem. Podobně se postupovalo také během hudební výuky, kdy se příslušná melodie žákovi přehrála a ten ji pak podle sluchu opakoval, bez notového záznamu. Matematika se omezovala na znalost základních početních úkonů - sčítání, odčítání, násobení a dělení. Při výuce počtů se používalo rukou, na nichž různá poloha prstů znázorňovala číselné hodnoty a pomocí obou rukou zvládli i složitější násobení.

Školy dětinské, malé, nízké Kádner (1909, s.192) považuje za předchůdce moderní školy obecné. Brzy bývají přičleňovány ke školám partikulárním a stávají se jejich nejnižším oddělením.

Třetím typem škol byly soukromé školy tzv. pokoutní. Poprvé se zde učilo národním jazykům. Ve svých příbytcích vyučovali za plat písaři, řemeslníci
a sběhlí studenti.

Posledním typem městských škol byly zvláštní dívčí školy. V některých městech docházely dívky do nejnižších tříd partikulárních škol společně s chlapci.

Vyšší vzdělávací instituce představovaly středověké školy klášterní a katedrální ze kterých se přestupovalo přímo a univerzitu.


Souhrn

souhrnSouhrn

Následující období renesance a humanismu hledělo na období středověku jako na dobu temna. Středověké vzdělání lze charakterizovat jako církevní - skrze církev a pro církev. Zejména v počátcích byla celková úroveň kultury a vzdělání oproti předcházejícímu období antiky velmi nízká. Vše bylo určováno supranaturalismem a odříkáním.

Jen velmi pozvolna docházelo ke zlepšení. Školství se emancipovalo z rukou církve a nabývalo nových poznatků pomocí racionalismu a empirie. Kádner (1909, s.207) uvádí, že koncem středověku uměla většina obyvatel (mimo nejnižších vrstev) číst a psát. Zároveň došlo k rozšíření sítě škol.

V tomto období vznikají nejvyšší vzdělávací instituce, které se dochovaly do současnosti. Univerzity vznikly jako ústavy zajišťující univerzální vzdělání. Projev univerzalizmu byl vnímán především v tehdejším systému studia, kdy student musel nejprve absolvovat artistickou fakultu (později se z ní vyvinula filozofická fakulta), která mu poskytla jakýsi základ vševědění, a poté se specializoval na jinou vznešenou oblast a to na :



Klíč k otázkám

Kontrolní otázky:

1) Jmenujte základní rozdíly mezi antickým a křesťanským systémem vzdělávání.

2) Které vzdělávací instituce vznikly v období středověku ? Pokuste se vyjmenovat jejich vznik chronologicky.

3) Co jsou to rytířské ctnosti ?

4) Vysvětlete pojem scholastika.

5) Popište systém studia na středověkých univerzitách. Co víte o vnitřní struktuře univerzity?

6) Charakterizujte vzdělávací metody středověkých škol.

7) Kdy vznikaly měšťanské školy a co bylo jejich hlavní náplní ?

8) S kým jsou spojeny počátky vzdělanosti na českém území ?

9) Uveďte významné představitele středověké pedagogické teorie. Zamyslete se nad jejich přínosem.

10) Kdy vzniká středověká idea „povinné školní docházky“ a s kým je spojena ?

Úkoly k zamyšlení:

Jaký význam měly středověké kláštery?

Odkud pochází označení akademici?

Co je vyobrazeno na pečeti Univerzity Karlovy?

Jak ovlivnilo dějiny Univerzity Karlovy vydání Dekretu Kutnohorského?


65

Goická móda

66

Sedm svobodných umění.
Obrázek z Hortus deliciarum od Herrada von Landsberg (12. století)

Rozšiřující literatura :

BIDLO, J. Říše Byzantská a Velká Morava. Dějiny lidstva III, Praha : Česká společnost nauk, 1937.

CIPRO, M. Průvodce dějinami výchovy. Praha : Panorama, 1984.
ISBN 11-088-84.

CIPRO, M. Galerie světových pedagogů, Encyklopedie prameny výchovy.
Praha : M. Cipro, 2002. ISBN 80-238-7452-7.

DOLEŽALOVÁ, E., NOVOTNÝ, R., SOUKUP P. Evropa a Čechy na konci středověku, Praha : Filosofia, 2004. ISBN 80-7007-194-X.

DRŠKA, V., PICKOVÁ, D. Dějiny středověké Evropy. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.

FLOSS, P. Architekti křesťanského středověkého vědění. Praha : Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-662-X.

FRANZEN, A.. Malé církevní dějiny, Praha : Zvon, 1992. ISBN 80-7113-008-7.

HÄGERMANN, D. Karel Veliký. Vládce Západu. Praha : Prostor, 2002.
ISBN 8072600710.

HORA, P., BĚHOUNEK P. Toulky českou minulostí 2., Praha : Práce, 1991. ISBN: 80-7214-014-0.

KÁDNER, O.: Dějiny pedagogiky, Praha : Dědictví Komenského, 1909.

KENNY, A. Tomáš Akvinský, Praha : Oikúmené, 1993.

KRÁLÍKOVÁ, M., NEČESANÝ, J. SPĚVÁČEK, V. Nástin vývoje všeobecného vzdělání v Českých zemích, Praha : SPN, 1977.

LE GOFF, J. et al. Středověký člověk a jeho svět, Praha: Odeon, 2003.
ISBN 80-7021-682-4.

LE GOFF, J. Kultura středověké Evropy, Praha : Vyšehrad, 2005.
ISBN 80-7021-808-8.

LE GOFF, J., SCHMITT J.C, Encyklopedie středověku, Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-545-3.

PIEPER, J. Scholastika. Praha : Vyšehrad, 1993. ISBN 8070211318.

PIEPER, J. Tomáš Akvinský : život a dílo. Praha : Vyšehrad, 1997.
ISBN 8070212241.

SOMMER, P. Začátky křesťanství v Čechách : kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha : Garamond, 2001. ISBN 8086379280.

SOMR, M. et al. Dějiny školství a pedagogiky, Praha : SPN, 1987.

SPUNAR, P. et al. Kultura středověku, Praha : Academia, 1995.
ISBN 80-200-0547-1.

ŠTVERÁK, V. Dějiny pedagogiky I., II. Praha : UK, 1991. ISBN 80-7066-351-0.

Štverák, V. Čadská, M. Stručný průvodce dějinami pedagogiky,
Praha : Karolinum 2004. ISBN 80-7184-797-6.

TUREK, R. Počátky české vzdělanosti, Praha : Vyšehrad, 1988. ISBN 88-1000 20 592.

WINTER, Z. Život a učení na partikulárních školách v Čechách v XV. a XVI. století. Kulturně-historický obraz, (Zvláštní výtisk pro Matici Českou, Spisů musejních č. 158), Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost
a umění (typ. Al. Wiesner)
, Praha 1901.



[1] Škola nevyžadovala žádné zvláštní vybavení. Až do 16. století to bývaly převážně dřevěné budovy, které byly velmi malé. Hlavní a ústřední místností byla tzv. auditoř nebo také lektoř. Byla největší místností ve škole a zde probíhalo vyučování. V rohu stála obvykle katedra. Vypadala jako kazatelna v kostele. Často měla v sobě zabudovanou skříňku, ve které učitel schovával knihy. Za katedrou bývaly dvě tabule. Jedna na psaní
a druhá na noty. K sezení sloužili v auditoři obyčejné lavice bez opěradel. Psalo se na jediném velkém stole, okolo kterého seděli žáci. Často také seděli na lavicích v hloučku kolem učitele. Na chodbě před auditoří bývalo uskladněno kuchyňské nádobí. K topení sloužila velká kamna, na kterých stával velký hrnec „kakabus“ na ohřívání vody nebo vaření polévky. Dalšími místnostmi bývala jedna nebo dvě komory, jako učitelův byt. Přespolní žáci měli svoji komoru, kde společně přespávali.

Chlapci se nejdříve učili rozpoznávat jednotlivá písmena, potom číst slabiky a celá slova, a teprve potom psát. Postupovalo se podle jména písmen v abecedě, alfa, béta, gamma, delta atd., která si vrývali do paměti prozpěvováním mnemotechnických veršů. K tomuto účelu vznikaly první slabikáře. Při psaní učitel nejprve vyryl dané písmeno do vosku a ostatního ho po něm obtahovali. K tomuto účelu si žáci do škol nosili voskové tabulky s rydly a třtinovými pery na psaní a pravítko ve tvaru kříže, které jim pomáhalo psát rovně řádky a dodržovat pod sebou písmena. Učitel předčítal úryvky a žáci se je učili nazpaměť. Ve výuce se využívalo maximálně sluchové paměti. Bylo to z důvodu nedostatku a drahotě knih, které nebyly dostupné všem. Podobně se postupovalo také během hudební výuky, kdy se příslušná melodie žákovi přehrála a ten ji pak podle sluchu opakoval, bez notového záznamu. Matematika se omezovala na znalost základních početních úkonů - sčítání, odčítání, násobení a dělení. Při výuce počtů se používalo rukou, na nichž různá poloha prstů znázorňovala číselné hodnoty a pomocí obou rukou zvládli i složitější násobení.

[2] partikule = část sedmera svobodných umění